![]() |
| Semir je bez debat, ale každá normální holka měla vedle něho nejradši Toma Kranicha. <3 Každá kromě A., se kterou jsme si celé dětství hrály právě na Semira a Andrého. Tak ať má jedna z mých dvou čtenářek radost! -http://cobra11-fanpage.blog.cz- |
Zobrazují se příspěvky se štítkemmám ráda. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemmám ráda. Zobrazit všechny příspěvky
sobota 8. listopadu 2014
Aspoň bude o čem psát seriály
Každá generace má nějaké ty své blbosti, činnosti, hračky, sladkosti, na které bude s nostalgií vzpomínat. K té mé generaci se ze všeho nejvíc vázala především TELEVIZE, familárně řečeno telka, telina, a všechny možné seriály, které jely od rána do večera, a celá rodina je sledovala. (My jsme mimo to taky docela dost hráli televizní hry, aneb odkud pramení mé pověstné gamblerství.) Pamatuju si, jak babička s tehdy ještě svobodnou tetou vždycky spěchaly na svých pravidelných jízdách na kole, aby proboha nepromeškaly Kasandru. My s mamkou zhlížely každou debilní telenovelu, která zrovna na Nově (kterou jsme tehdy všichni milovali) běžela, a těšily se celou školu (já jakožto výborná žákyně, máma jakožto výborná učitelka), až se vyvalíme na gauči a budeme koukat. Nemoci jsem měla ráda, protože jsem mohla celý týden jen ležet zabalená v dece a koukat se na všechny ty kraviny, co mi přes dopoledne unikají. Ve škole jsme probírali včerejší díly Walkera Texase Rangera, MASHe nebo Kobry 11. Prostě libovolný akční seriál, co zrovna v tu dobu běžel dennodenně před zprávama. Během zpráv jsme se my děcka šla umýt, potom koukla na veselou zprávu na závěr, kde většinou byla nějaká kupka štěňat, co se zrovna někde narodila, nebo tak něco a šup do hajan. Ráno jsme se během snídaně zase koukali na ranní pohádku, Toma a Jerryho, Oggyho a Škodíky nebo já nevím co ještě.
neděle 26. října 2014
Navštívili jsme nejkrásnější města na světě
Dlouho jsem přemýšlela, jak článek o Kodani a Malmö vůbec pojmout. Nejprve jsem dopodrobna psala, kam a kama jsme šli a co jsme viděli, i když jsme kolem toho jen prošli a ani na fotce jsme to neměli... No není divu, že po téměř 2 měsících jsem byla stále u toho, jak jsme přijeli do Kodaně a museli si rozměnit peníze s tím, že jsem předtím ve třech odstavcích dopodrobna popsala naši dvouhodinovou návštěvu Prahy. :D Tímto tempem bych čtyři dny v Skandinávii dopsala asi tak... v důchodu? Navíc už teď si to bez pomoci fotek skoro nepamatuju. (Musím zase začít brát ginko hnilobu.)
Bude to tedy jinak. Rozdělím to do několika podtémat, aby to bylo přehlednější. Začnu praktickými kravinami, které můžete rovnou přeskočit, jestli se do těchto měst/zemí nechystáte, skončím tím nejzajímavějším a když už nic, budu se snažit přidat aspoň tak trilion super kvalitních fotek. Have fun!
Edit: Těch fotek nakonec fakt je trilion, resp. 128, takže to nechte chvilku načíst a až pak se dejte do čtení. Omlouvám se všem za zpomalení internetu. :D Až budu mít čas, tak ty fotky dám asi do mozaik, ale teď už se mi nechceeeee.
sobota 27. září 2014
Hřejivá výzva? Tak jo.
Více o Hřejivé výzvě si můžete přečíst po kliknutí na obrázek. :) Samozřejmě, takových „writing challenges“ jsou nejspíš miliony, ale tato výzva mě zaujala už jen svým originálním a promyšleným názvem. Už půl roku se tu snažím více psát, aby mi pak nedělalo takový problém sednout si a psát seminárky a bakalářku (fuuuj). A teď to bude o to lepší, protože většinu těch žánrů, co ve výzvě jsou, dobrovolně nepíšu. :D Tak mi držte pěsti a určitě se zapojte taky! :)
Jinak ještě před tématem číslo jedna bych se chtěla podělit o to, jak jsem se k výzvě dostala. Začlo to v mém volitelném předmětu Redakční práce (o tom předmětu možná později napíšu něco víc), který jsem zatím měla jen jednou, ale jsem z něho nadšená! Bavili jsme se taky o knižních blogerech (českých) a naše skvělá lektorka nám doporučila se přidat do jejich FB skupiny a posoudit sami, jak na tom čeští knižní blogeři jsou.
S lektorkou tedy musím souhlasit, že někteří bohužel ani neví, co to je recenze, a většinou jen vypíšou obsah + většina hodnotí jen takové slaďáčky nebo fantastickou literaturu (ani jedno mě většinou moc nebaví). Naštěstí jsem našla už pár, kde se hodnotí i detektivní a kriminální knihy, což mě začalo v poslední době bavit, ale nedokážu si představit, že by někdo hodnotil nějaký serióznější cestopis, historickou knihu nebo nějakou starší klasiku, kterou zas tak moc lidí bohužel nečte (třeba Odysseus od Joyce nebo Tristram Shandy, o kterém jsem se tu kdysi zmiňovala). Tak mě napadlo, že možná časem napíšu nějaký souhrn nadprůměrných knížek, které jsem četla... Snad. :D
No a bla bla a na právě na té FB skupině knižních blogerů a jejich čtenářů někdo dnes poslal odkaz na výše uvedenou výzvu. Takže Redakční práce mi budou ještě víc k užitku, než jsem myslela. :)
středa 2. července 2014
Napadlo mě sem napsat pár vzpomínek na časy, kdy jsem byla fakt šťastná, nebo nějaké momenty, které mi i po takové době vytvoří úsměv na tváři (já vím, dojemné jak oči).
Nejstarší je ještě z osmé třídy, kdy jsme jeli na výlet do Prahy. Tehdy jsme si s kamarádkama stoupli vzadu v tramvaji a mávali jsme na kolemjdoucí, případně na řidiče za náma. Je to takové dementní, ale každý, kdo nám zpátky zamával, se vždycky smál nebo usmíval a to za to stojí ne? To však není přesně ta vzpomínka, o které chci psát.
Nějaký další den jsme opět kamsi jeli, ale tentokrát jsem seděla sama na sedačce a kolem mě nebyl nikdo, s kým bych se bavila (což byli skoro všichni). Tramvaj (nebo co to bylo) zastavila na nějaké zastávce, kde seděla holka, která mě na první pohled zaujala. Měla dredy a byla moc hezká, nekonvenčně. Nevím, jestli vypadala smutně nebo co se mi to tehdy semlelo v hlavě, ale zamávala jsem jí. Já, která se normálně bojí promluvit na prodavačku, mávám cizím lidem. Holka s dredama se nad tím ani nějak neudivovala, mile se usmála a zamávala mi hned taky, jakoby nic. A v tu chvíli tramvaj odjela.
Nevím, jestli si mě s někým spletla nebo jí prostě bylo líto neučesané, nenamalované holky s brýlema a rovnátkama a děsným vkusem v oblíkání. Možná měla špatný den a mávnutí cizí třináctky jí na chvilku odvedlo myšlenky jinam a přinutilo jí to se usmát – moje nejoblíbenější verze (a vzhledem k tomu, kolik špatných dnů člověk v životě má, asi hodně pravděpodobná).
Mám z toho dosud zvláštní pocit. Jako když se na sebe usmějete s cizím člověkem někde v MHD či na ulici, z nijakého důvodu, ani jeden nevypadáte bizarně, kolem se nic neděje, neznáte se a už se ani nikdy neuvidíte. Ale je to prostě svým způsobem hrozně hezké a měli bychom to asi dělat častěji. (Ale zase ne tak často, abychom si toho pak nevážili a nevzpomínali na to i skoro 10 let posléze. :))
~ ~ ~
Další je z tohoto jara, kdy jsem měla absolutní den blbec. Už přesně nevím, kvůli čemu, ale asi tak nějak kvůli všemu. Znáte to – celé dny ignorujete problémy a strasti, zvládáte stresové situace a pak to na vás najednou všechno spadne. V tu chvíli jsem věděla, že poslední, po čem toužím, je přijít na byt, kde bude vždy veselá E. Nechtěla jsem si povídat a nechtěla jsem jí kazit náladu. Potřebovala jsem se někam projít a hned jsem věděla, že jediné místo, kde se budu cítit dobře a "jako doma" bude v Líšni, odkud jsme se odstěhovali (jak jsem psala pár příspěvků zpátky). Rozhodla jsem se jít většinu cesty pěšky, protože bylo krásně. Bylo příjemně teplo, pomalu zapadalo slunce a všude byl klid, nádherný klid! Po cestě byla moje oblíbená kavárna a pekařství, kde jsem si nakoupila nějaké sladkosti. Nejvíc věcí jsem tam nakoupila v prosinci po "rozchodu", tentokrát mi stačil jeden dortík. Byl čokoládovo-pomerančový. A víte co? Byl to ten nejlepší dort, jaký jsem kdy měla. Dokonce i babiččin dort (babi, prosím, odpusť mi, co teď řeknu!) nebývá tak dobrý jako tenhle. Ještě než jsem došla k další zastávce, byl dávno ve mně. V Líšni jsem si pak sedla kousek od našeho bývalého paneláku a koukala jsem do rozsvícených oken našeho bývalého bytu a vzpomínala. A udělalo se mi vážně líp. Celá ta kombinace samoty, tepla, červánků, tichých ulic, dokonalého dortíku a vzpomínek na jedny z mých nejoblíbenějších lidí na světě udělaly své. A bylo to to nejhezčí "vyléčení" depky, které se mi kdy povedlo. Doporučuju!
~ ~ ~
Poslední je z náplavky v Praze, o čemž jsem se zmiňovala v minulém příspěvku a je to tedy nejmladší vzpomínka a taky nejmíň intenzivní (oproti třeba tomu nádhernému pocitu po koncertě Arcade Fire) – ale i tak jsem se rozhodla ji sem zařadit, protože proč ne. Bylo mi tehdy prostě moc hezky. Jak by ne, s fajn lidmi, za hezkého počasí, u vody (já prostě miluju vodu a vodní plochy! :D), s pivem a vínem. A co víc – psali jsme si zrovna s mými líšeňskými spolubydlícími, že už nestihneme žádný slavný brněnský ohňostroj a smutnili. Pět minut nato mi před očima začali vybuchovat rachejtle. Ani nevím proč, ale ohňostroj mi vždycky zlepší náladu a i když jsem ho viděla tolikrát, jsem z něho pokaždé unešena. A tenhle byl dokonce první, který se mi podařilo docela hezky zachytit obyčejným mobilem, takže nate.
úterý 1. července 2014
Psát každý týden se mi opravdu opravdu opravdu moc nepovedlo. Byl to hodně hektický semestr, nestíhala jsem číst, nestíhala jsem tumblr, ale přesto jsem stíhala docela kvalitně žít a k tomu zvládnout (i přes pár problémů) celý semestr s prozatím nejlepším průměrem.
1. Úklid chodby – to je moje první trvalejší brigáda. Nejprve jsme uklízely jednu chodbu napůl s A., potom jsme měly každá svou a teď uklízím obě. Ale není to taková hrůza, pokud mě nehoní čas, protože si můžu poslechnout hudbu, zpívat si u toho, pokud nikdo není na chodbě, můžu si kdykoliv odpočinout a tak vůbec. Vlastně docela idylka, ne? Nejhorší na tom celém je chodit si pro vodu do bytu domovníka. Teda jako, jsou hrozně milí a tak, ale já a socializace s cizími lidmi – pořád v tom nejsem úplně zběhlá (ne, že bych byla dospělý člověk studující vysokou školu).
Ale úplně nejhorší na této brigádě je fakt, že teď jdu jen po pouhé silnici a říkám si, že by to tady potřebovalo zamést... Chápete to? A pak jdu kolem vypínačů a říkám si, že jsou špinavé. Jako vážně??? Chci být zase ultra špinavé prase!
2. Jedna taková bizarní věc, o kterou se nemůžu nepodělit – při ústní zkoušce z našeho asi nejhlavnějšího předmětu mi lektorka na konci řekla, že chce, ať se za sebou zamyslím, že v hodinách na mě musí ukázat přímo prstem, abych něco řekla, jinak si tam dělám své věci a neví o mně. O mně neví většinou vůbec nikdo a asi mi to nevadí, i přestože si pak lektorka myslí, že jsem tupá a je překvapená, že mám tak dobře napsanou písemku (ehm, vážně), ale docela mě naštvalo, že si myslí, že si dělám své věci, když ji doopravdy poslouchám a zajímá mě to. :( (Dobře, občas jsem duchem jinde. Občas, občas i často.)
Ale myslíte, že mě to přinutí na ni křičet svým teňoučkým hláskem přes celou třídu, i když na mě přímo neukáže? Myslím, že ne.
Máme to my zasnění stydlíni těžké.
3. Před dvěma týdny jsme s H. a P. jeli na výlet do Prahy (kde to bylo taky moc hezké na náplavce, moc vám ji, Pražáci, závidím!) a následně do Drážďan, kde jsme viděli ARCADE FIRE. Jen si na to vzpomenu a mám deset slz v oku. Koncert byl dokonalý, až se to nedá popsat. Vážně. I kdybych to popsala, tak to nepochopíte. Zamilovala jsem se úplně do všech členů, protože všichni si to maximálně užívali, i když hráli koncert tak pomilionté. A největší big lesbian crush on Régine, obviously. ^–^
Stejně nádherný pocit, který nikdy nezapomenu, bylo jít po koncertě ve vrstvě konfet, s miliony krásnými dojmy, se dvěma setlisty v batozích; nevěděla jsem, že existuje nějaká minulost, nějaká budoucnost, neřešila jsem, že následujících 12 hodin nemáme absolutně co dělat a absolutně kam jít. Bylo to nádherné teď a tady. Nebo spíš tehdy a tam.
Pak jsme spali v McDonald's (jediná otevřená věc v Drážďanech v noci v centru!!!!!!), na nádraží, v nádražní kavárně a nakonec na trávě u nádraží. A nejvíc jsem bděla nad těma dvěma já, asi ve mně přecijen dřímají nějaké mateřské pudy. Každopádně – bezdomovectví je fakt nuda.
4. Když jsem u těch mateřských pudů, tak taková vsuvka – můj synoveček, co bude mít v srpnu rok, je úplně nejrozkošnější batole na světě, zbožňuju ho a chci si s ním hrát každý den!!!
5. A poslední, ale (asi?) nejdůležitější bod věnuji D. Stále nějak nechápu, jak se to vlastně stalo a proč zrovna já. Nechápu nic, vůbec, a asi si ještě nic moc neuvědomuju. Není to už takové pobláznění jako v 15 letech, jdeme na to šíleně pomalu, ale jsem za to ráda. Uvědomuju si, že pro mě něco znamená, a vím, že já pro něj taky a to je pro mě nejdůležitější.
Mám to takhle poprvé. Tedy, už jsem jednou byla podobně zamilovaná – do krásného, chytrého kluka, který mě měl taky rád a měli jsme hodně společného, včetně povahy. Ale nakonec to skončilo už po měsíci. Bála jsem se, že ze stejných důvodů to i s D. tak brzo skončí. Ale teď už se nebojím.
Je to poprvé, kdy to má nějakou budoucnost a kdy i já sama chci, aby to budoucnost mělo a nebojím se závazku. Ani nevíte, jak MOC to znamená pro člověka, který byl kromě 2 měsíců celý život nezadaný. Ještě před pár týdny jsem si sebe nedokázala ve vztahu vůbec představit a teď jsem z té představy nadšená. Tak mi (nám) držte pěsti! :)
čtvrtek 28. března 2013
Počasí, počasí, počasí. To je momentálně asi nejčastější téma, co? Furt jenom kolem sebe slyším, jak už lidi chtějí nosit pouze mikiny a jak Vánoce na sněhu nejsou, ale Velikonoce budou a jak se budem moct o hodinu dýl sáňkovat, až nastane letní čas (asi nejtrapnější vtip století, fakt že jo). No bóže. Neříkám, že se taky netěším, až přestanu nosit ten pitomý kabát a boty, které už vůbec nejsou tak hezké jako v prosinci, ale ty blbé kecy má stejně příroda na háku, tak proč se tím obtěžovat a zbytečně namáhat hlasivky, když se můžou šetřit na něco inteligentnějšího.
Místo toho si tedy mé milované slunce a normální teplotu k šťastnému životu (20-30°C) nahrazuji krásnou hudbou a že se jí během tohoto a loňského roku vyrojilo! Zmíním zde ale jen jednu z nových neočmuchaných kapel, kterou u nás stále moc lidí nezná. Teda, abyste mi rozuměli, to je úplně normální, že hudbu, kterou poslouchám, většina lidí nezná, ale v tomto případě ji neznají ani ti, co obvykle tu hudbu, co většina lidí nezná, znají! Neslýchané! Přitom v domovině oné kapely si už dávno užívají úcty a lásky (přinejmenším) ze stran indie komunit a hipsterských smetánek (občas se vyjadřuju fakt divnou češtinou, ale nemůžete se divit někomu, kdo dopodrobna studuje cizí jazyk JASNÝ!?).
Tak přestaňte bručet a buďte také in love s In Love od Peace!
Místo toho si tedy mé milované slunce a normální teplotu k šťastnému životu (20-30°C) nahrazuji krásnou hudbou a že se jí během tohoto a loňského roku vyrojilo! Zmíním zde ale jen jednu z nových neočmuchaných kapel, kterou u nás stále moc lidí nezná. Teda, abyste mi rozuměli, to je úplně normální, že hudbu, kterou poslouchám, většina lidí nezná, ale v tomto případě ji neznají ani ti, co obvykle tu hudbu, co většina lidí nezná, znají! Neslýchané! Přitom v domovině oné kapely si už dávno užívají úcty a lásky (přinejmenším) ze stran indie komunit a hipsterských smetánek (občas se vyjadřuju fakt divnou češtinou, ale nemůžete se divit někomu, kdo dopodrobna studuje cizí jazyk JASNÝ!?).
Tak přestaňte bručet a buďte také in love s In Love od Peace!
sobota 1. prosince 2012
Muse
Sice nemám moc chuť blogovat, ale o tomhle nemůžu nenapsat. O koncertě Muse v Praze. Popravdě jsem původně ani neplánovala, že na ně půjdu. Začlo to tím, že Sigur Rós ohlásili koncert ve Vídni a jelikož jsem měla pár týdnů do maturity, moje reakce byla jasná - domluvila jsem se s rodiči, že jestli maturitu udělám, koupí mi na ně lístek. Maturitu jsem sice udělala, ale Sigur Rós byli beznadějně vyprodaní. Ještě teď brečím po nocích. Každopádně, rodiče tedy řekli, že mi koupí lístek na nějaký jiný koncert. A několik dní na to oznámili Muse koncert dokonce přímo v Praze - a moje bolístka na srdíčku byla zalepena.
Předem bych chtěla říct, že na Muse se mi líbí, jak dokážou sjednotit posluchače Evropy 2 a největší hipstery světa. Komu jinému se to kdy podařilo? Sice je fakt, že novým albem u nejzarytějších indie posluchačů klesli na bod mrazu a všude jen slyším, jak s tímto albem hluboce klesli a je to s nima od HAARPu čím dál horší... ale upřímně? Zaprvé, dokud ti dotyční nedokážou tolik co Muse, nepřikládám jejich názorům žádný význam. Zadruhé, jsem jen ráda, že do doby koupě lístku jsem Muse poslouchala spíš povrchně a znala jen ty největší "hity", takže jsem si mohla The 2nd Law užít naplno. A nejvíc jsem si ho užila právě na koncertě. I nové písničky, věřte tomu nebo ne, měly skvělou energii a rozhýbaly sedící, stojící, mladší i starší. A o tom, že u Plug In Baby jsem se podruhé narodila myslím nemusím ani psát a je to úplně jasné. A kdybych si na (mimochodem hodně dobré a výstižné) recenzi na iDnes nepřečetla, že Matt Bellamy má oslabené hlasivky, tak bych to v životě nepoznala. Zpíval úžasně, šly mi z toho uši kolem, husina mi naskakovala každých pět sekund a u písniček jako Explorers jsem se skoro rozbrečela.
Jenže co bylo nejlepší - nebyla to pastva jen pro uši. Takovou show, jakou udělali Muse, už snad nikdy nezažiju (pokud na ně nepůjdu znova, samozřejmě). Nemuseli si nacvičovat těžkou choreografii a tahat s sebou dvacet tanečníků a tucty kulis jako třeba Christina Aguilera, Rihanna a nevím jaké rádoby hvězdy... Ne, to ne. Jednoduše a prostě tam nasázeli desítky LCD obrazovek (to se podívejte na fotky, protože nejsem schopná to ani popsat) a nás, děti internetu a počítačové techniky, málem dohnali k slzám tou vymakaností, nádhernými záběry kamer a a a...bože můj, docházejí mi slova a už nevím, jak lépe tu nádheru vyjádřit.
Shrnuto do jedné věty: Lístek za jeden a půl tisíc, zážitek milionový. Kdo nešel jen kvůli zklamání z nového alba, toho upřímně lituji a posílám mu sušenku.
Předem bych chtěla říct, že na Muse se mi líbí, jak dokážou sjednotit posluchače Evropy 2 a největší hipstery světa. Komu jinému se to kdy podařilo? Sice je fakt, že novým albem u nejzarytějších indie posluchačů klesli na bod mrazu a všude jen slyším, jak s tímto albem hluboce klesli a je to s nima od HAARPu čím dál horší... ale upřímně? Zaprvé, dokud ti dotyční nedokážou tolik co Muse, nepřikládám jejich názorům žádný význam. Zadruhé, jsem jen ráda, že do doby koupě lístku jsem Muse poslouchala spíš povrchně a znala jen ty největší "hity", takže jsem si mohla The 2nd Law užít naplno. A nejvíc jsem si ho užila právě na koncertě. I nové písničky, věřte tomu nebo ne, měly skvělou energii a rozhýbaly sedící, stojící, mladší i starší. A o tom, že u Plug In Baby jsem se podruhé narodila myslím nemusím ani psát a je to úplně jasné. A kdybych si na (mimochodem hodně dobré a výstižné) recenzi na iDnes nepřečetla, že Matt Bellamy má oslabené hlasivky, tak bych to v životě nepoznala. Zpíval úžasně, šly mi z toho uši kolem, husina mi naskakovala každých pět sekund a u písniček jako Explorers jsem se skoro rozbrečela.
Jenže co bylo nejlepší - nebyla to pastva jen pro uši. Takovou show, jakou udělali Muse, už snad nikdy nezažiju (pokud na ně nepůjdu znova, samozřejmě). Nemuseli si nacvičovat těžkou choreografii a tahat s sebou dvacet tanečníků a tucty kulis jako třeba Christina Aguilera, Rihanna a nevím jaké rádoby hvězdy... Ne, to ne. Jednoduše a prostě tam nasázeli desítky LCD obrazovek (to se podívejte na fotky, protože nejsem schopná to ani popsat) a nás, děti internetu a počítačové techniky, málem dohnali k slzám tou vymakaností, nádhernými záběry kamer a a a...bože můj, docházejí mi slova a už nevím, jak lépe tu nádheru vyjádřit.
Shrnuto do jedné věty: Lístek za jeden a půl tisíc, zážitek milionový. Kdo nešel jen kvůli zklamání z nového alba, toho upřímně lituji a posílám mu sušenku.
pondělí 18. června 2012
O Jananas jsem tu už několikrát psala. Kolikrát, to si netroufám říct, protože mou velkou vášní je dávat články do konceptů (či-li je "návratně" smazat), když si řeknu, že to je trapné a vůbec se mi to nelíbí, přičemž o pár měsíců později, kdy jsem v úplně jiném stavu (zadaná, nezadaná, zamilovaná, praštěná, šťastná, v depresi apod.), než když jsem ten článek dala pryč, ho obvykle zase vrátím na scénu. I přestože jsou to články rok staré a nikoho to stejně nezajímá. Asi jste poznali, že jsem perfekcionista.
Nuže zpět. Jananas jsem před pár dny viděla už popáté a můžu říct, že pokaždé to byl zážitek. Samozřejmě, k hudbě a textům už nemám slov. Pokaždé, když je poslouchám, děkuji [vyššímu principu dle vaší volby] za to, že stále existuje skupina, která dokáže hrát na opravdové nástroje (a to prosím hodně dobře hrát) a pobavit vtipnými texty v češtině (i když Southpaw měli skvělé vtipné texty i v angličtině, ale stejně se rozpadli a stejně to nikdo z mé ostudné generace neumí ocenit v jakémkoliv jazyce, takže to je teď jedno). Avšak většinou bývají buď dobré texty nebo dobrá hudba, přičemž to druhé zaostává. Tady to je jinak. V České republice znám už jen jednu takovou skupinu, kde jsou oba aspekty v harmonii, to jest moji nejmilejší Tata Bojs. (Pak možná i Zrní, i když ti svými řekla bych avantgardními texty neosloví moc velkou část publika jako dvě předchozí skupiny, ale to je přeci jen účel avantgardy.)
Ale tyto dvě přednosti Jananasu můžu poslouchat i doma. Taky že jsem se jich naposlouchala! Písničky znám už i odzadu. Proč mě tedy ty koncerty tak baví, když hrají většinou furt to samé? Je to kvůli jejich "forbínám", tedy pauzám mezi písničkami. Často trvají déle než samotné písničky, ale pochybuju, že to někomu vadí. Při každé pauze vymyslí něco vtipného a neotřelého a přitom vůbec nejde o divadlo, pouze o interakci mezi členy skupiny a taky interakci s publikem. A pěkně prosím, nikdy se jejich vtípky neopakovaly. Jsou to prostě osobnosti a dokážou si dělat srandu ze všeho a především i ze sebe. Už dlouho jsem se tak nezasmála, možná že jsem se tak nezasmála vůbec za ten rok, co jsem je neviděla. Doufám, že až zpěvačka porodí a užije si mateřskou, tak se zase skupina vrátí, jinak by hudební scéna hodně hodně hodně hodně utrpěla.
Jo a, nedá mi to. Jeden z členů u nás dostal dort, údajně "za nic":D. Každopádně mě potěšilo, lépe řečeno ŠOKOVALO, že se o něj podělil se zbytkem osazenstva, který v klubu po koncertě zůstal, i přestože je třeba osobně neznal (viz já). Získali si mě zase o něco víc, obzvlášť proto, že já prostě dorty miluju a jednou kvůli nim budu potřebovat dvojí dveře, abych prošla, ale je mi to jedno. Cituji paní Nedokonalou "výzkumy ukázaly, že nejvíce zvyšuje ženám tep pohled na zakázanou rozkoš – čokoládový dort se šlehačkou". Kdo by mě v ten večer při pohledu na již zmiňovaný dort viděl, neměl by o těchto výzkumech pochyb.
Máte ještě nějaký důvod, proč nemilovat Jananas? Ráda vám ho vyvrátím.
Nerdovský dodatek: Taky mám ráda graficky vydařené a originální webovky skupin. Začlo to MGMT (jestli si pamatujete, jak pozadí bylo tvořené čtverečky, které se po "přejetí" myší změnili na jinou barvu/obrázek), pak Jananas a nyní mě nadchl také web Zrní. Víc takových!
A zde důkaz místo slibů, jedna z "forbín" a nová písnička, jež mi momentálně mluví ze srdce:
Nuže zpět. Jananas jsem před pár dny viděla už popáté a můžu říct, že pokaždé to byl zážitek. Samozřejmě, k hudbě a textům už nemám slov. Pokaždé, když je poslouchám, děkuji [vyššímu principu dle vaší volby] za to, že stále existuje skupina, která dokáže hrát na opravdové nástroje (a to prosím hodně dobře hrát) a pobavit vtipnými texty v češtině (i když Southpaw měli skvělé vtipné texty i v angličtině, ale stejně se rozpadli a stejně to nikdo z mé ostudné generace neumí ocenit v jakémkoliv jazyce, takže to je teď jedno). Avšak většinou bývají buď dobré texty nebo dobrá hudba, přičemž to druhé zaostává. Tady to je jinak. V České republice znám už jen jednu takovou skupinu, kde jsou oba aspekty v harmonii, to jest moji nejmilejší Tata Bojs. (Pak možná i Zrní, i když ti svými řekla bych avantgardními texty neosloví moc velkou část publika jako dvě předchozí skupiny, ale to je přeci jen účel avantgardy.)
Ale tyto dvě přednosti Jananasu můžu poslouchat i doma. Taky že jsem se jich naposlouchala! Písničky znám už i odzadu. Proč mě tedy ty koncerty tak baví, když hrají většinou furt to samé? Je to kvůli jejich "forbínám", tedy pauzám mezi písničkami. Často trvají déle než samotné písničky, ale pochybuju, že to někomu vadí. Při každé pauze vymyslí něco vtipného a neotřelého a přitom vůbec nejde o divadlo, pouze o interakci mezi členy skupiny a taky interakci s publikem. A pěkně prosím, nikdy se jejich vtípky neopakovaly. Jsou to prostě osobnosti a dokážou si dělat srandu ze všeho a především i ze sebe. Už dlouho jsem se tak nezasmála, možná že jsem se tak nezasmála vůbec za ten rok, co jsem je neviděla. Doufám, že až zpěvačka porodí a užije si mateřskou, tak se zase skupina vrátí, jinak by hudební scéna hodně hodně hodně hodně utrpěla.
Jo a, nedá mi to. Jeden z členů u nás dostal dort, údajně "za nic":D. Každopádně mě potěšilo, lépe řečeno ŠOKOVALO, že se o něj podělil se zbytkem osazenstva, který v klubu po koncertě zůstal, i přestože je třeba osobně neznal (viz já). Získali si mě zase o něco víc, obzvlášť proto, že já prostě dorty miluju a jednou kvůli nim budu potřebovat dvojí dveře, abych prošla, ale je mi to jedno. Cituji paní Nedokonalou "výzkumy ukázaly, že nejvíce zvyšuje ženám tep pohled na zakázanou rozkoš – čokoládový dort se šlehačkou". Kdo by mě v ten večer při pohledu na již zmiňovaný dort viděl, neměl by o těchto výzkumech pochyb.
Máte ještě nějaký důvod, proč nemilovat Jananas? Ráda vám ho vyvrátím.
Nerdovský dodatek: Taky mám ráda graficky vydařené a originální webovky skupin. Začlo to MGMT (jestli si pamatujete, jak pozadí bylo tvořené čtverečky, které se po "přejetí" myší změnili na jinou barvu/obrázek), pak Jananas a nyní mě nadchl také web Zrní. Víc takových!
A zde důkaz místo slibů, jedna z "forbín" a nová písnička, jež mi momentálně mluví ze srdce:
sobota 3. března 2012
"Všechno, co opravdu potřebuji znát, jsem se naučil v mateřské školce." Kdo by tento citát od pana Fulghuma neznal? (Vlastně mě napadá až moc velké číslo lidí, kteří by tento citát neznali, soudě dle toho, že se on i další Fulghumovy skvělé "hlášky" narozdíl od jiných statusů skoro nikomu na mém fejsfaku nelíbí. Ale jistě jsme pochopili, že šlo o řečnickou otázku.) Avšak polemizovat nad jeho pravdivostí se mi nechce, i když by to bylo taky zajímavé. Jen jsem k tomu chtěla dodat jednu věc, kterou jsem se ve školce nenaučila - ale až na druhém stupni základní školy. (No, možná, že jsem to věděla a dodržovala už ve školce, ale co já vím, dyť je to tak dávno bože!)
Tehdy jsme měli každý týden hodinu občanské výchovy s tou nejlepší učitelkou, co si dokážete představit. Kraťoučké zápisy, jednoduché písemky, jejichž zvolené téma jsme si těsně před písemkou vždycky s učitelkou zopakovali, a především - diskuze o čemkoliv. Jednou jsme takhle o něčem diskutovali, a fakt vůbec nevím o čem. Každopádně dostali jsme se k situaci, kdy si nějaký člověk ráno ve spěchu dá na každou nohu jinou ponožku. Otázka zní: Má se emocionálně zhroutit nebo co teda? A tehdy to ta úžasná paní vyslovila - polovina lidí si řekne, že je blbeček a že nemá vkus. Ovšem druhá polovina lidí si řekne, že je to zajímavé, ať už milují princip náhody (ach, dada) nebo jsou fetišisti na jiné, zvláštní a odlišné věci (jako já třeba že). A tehdy mě to právě koplo. Ať už si oblečete (obujete apod.) cokoliv, může vás třeba milion lidí odsuzovat a smát se vám, ale další milion lidí bude obdivovat vaši odvahu, bude se jim líbit vaše ztřeštěnost/odlišnost/atd atd (asi podle toho, co si na sebe vemete) a pak to taky zkusí a bude z toho třeba módní hit. Třeba. Nebo prostě někomu ozvláštníte den tím, že pro jednou neuvidí jednotnou řadu ošoupaných džín a sportovních kecek a bla bla bla. To taky není k zahození, mám na to důkazy.
No jo, já vím, objev světa. Ale já si na to jen před chvilou vzpomněla + jsem si zrovna procházela ty již zmiňované citáty, a tradá, už jsem měla článek v hlavě a prostě jsem m u s e l a.
P.S. Můj kocourek, kterého jsem tu nedávno představovala, by chtěl pozdravit mé najaté a imaginární fanoušky. Už asi pětkrát mi málem zruinoval toto veledílo, tak jsem mu chtěla věnovat tuto větu za to, že se tak nakonec nestalo.
Tehdy jsme měli každý týden hodinu občanské výchovy s tou nejlepší učitelkou, co si dokážete představit. Kraťoučké zápisy, jednoduché písemky, jejichž zvolené téma jsme si těsně před písemkou vždycky s učitelkou zopakovali, a především - diskuze o čemkoliv. Jednou jsme takhle o něčem diskutovali, a fakt vůbec nevím o čem. Každopádně dostali jsme se k situaci, kdy si nějaký člověk ráno ve spěchu dá na každou nohu jinou ponožku. Otázka zní: Má se emocionálně zhroutit nebo co teda? A tehdy to ta úžasná paní vyslovila - polovina lidí si řekne, že je blbeček a že nemá vkus. Ovšem druhá polovina lidí si řekne, že je to zajímavé, ať už milují princip náhody (ach, dada) nebo jsou fetišisti na jiné, zvláštní a odlišné věci (jako já třeba že). A tehdy mě to právě koplo. Ať už si oblečete (obujete apod.) cokoliv, může vás třeba milion lidí odsuzovat a smát se vám, ale další milion lidí bude obdivovat vaši odvahu, bude se jim líbit vaše ztřeštěnost/odlišnost/atd atd (asi podle toho, co si na sebe vemete) a pak to taky zkusí a bude z toho třeba módní hit. Třeba. Nebo prostě někomu ozvláštníte den tím, že pro jednou neuvidí jednotnou řadu ošoupaných džín a sportovních kecek a bla bla bla. To taky není k zahození, mám na to důkazy.
No jo, já vím, objev světa. Ale já si na to jen před chvilou vzpomněla + jsem si zrovna procházela ty již zmiňované citáty, a tradá, už jsem měla článek v hlavě a prostě jsem m u s e l a.
P.S. Můj kocourek, kterého jsem tu nedávno představovala, by chtěl pozdravit mé najaté a imaginární fanoušky. Už asi pětkrát mi málem zruinoval toto veledílo, tak jsem mu chtěla věnovat tuto větu za to, že se tak nakonec nestalo.
úterý 26. července 2011
Nevídáno.
Za jeden den jsem stihla dva filmy - dobře, nic světoborného, ale obojí byly pecky, které můžu jen doporučit. A to už lze mluvit o nějaké té výjimečnosti (jo a pro 1000 věcí, co mě serou - já to takhle čtu: výjimečnosti).


SUBMARINE / JMENUJI SE OLIVER TATE
Film o Oliverově první lásce s pyromankou alergickou na psy, kterou zároveň protínají problémy s rodiči, za což můžou noví sousedé - "ninjas". Hrozně se mi líbila kamera a taky, jak furt Oliver mele a mele a i když říká obyčejné věci, připadá vám to takové... roztomilé. Stejně jako jejich láska. To zabrali úplně dokonale. Jenom ten příběh s rodiči mi tam přijde tak nějak "navíc"; ne, že bych ho tam nechtěla, ale není podle mě tak dobře udělaný jako část první, o seznámení s Jordanou (pyromankou alergickou na psy). Tak jako tak, úžasný film! Richard Ayoade je cítit v každém záběru (v tom nejlepším slova smyslu) a hlas Alexe Turnera potěší sluchové orgány nejen indie-kids.


HEATHERS
Černá komedie. Jak všude píšou. A to sedí dokonale, výstižně, v pravém smyslu. (Lépe by sedělo snad už jen "psychárna". Ale vzhledem k červenému vlnovkovému podtržení tento výraz ani neexistuje.)
Tento film mě překvapoval od začátku až do konce. Dokonce i šokoval. Ze začátku mi to přišlo opravdu vtipné, ale pár minut před koncem jsem už měla nahnáno. A i když si to nakonec (pozor spoiler! :D) odskákal ten nejhezčí herec (který už sice stejně není hezký, jelikož je to z osmdesátek, ale whatever), tak jsem za to byla ráda, protože jsem ho začala v průběhu filmu nesnášet (ano, prosím).
Abych trochu lépe nastínila děj - Veronika je v clique nejoblíbenějších holek na škole spolu s dalšími třemi holkami (každá se jmenuje Heather!). Jejich vztah nejpřesněji vyjádří následující Veroničina hláška: "She's my best friend. God, I hate her." A od toho se to všechno odvíjí.
(Ještě chci říct, že jsem spolu s Veronikou od začátku sympatizovala s tou tlustou holkou. Tudíž pro mě to byl snad nejlepší konec, co kdy byl napsán.) (Jo a to oblečení je občas fakt děsivé. Ale Veronika semtam mívala krásné punčocháčky. Hlavně ty modré, viz. mozaika výše.)

Tak snad aspoň někoho tyto filmy (či jeden film) zaujaly natolik, že si je pustí. Nemám důvod vám lhát, opravdu stojí za to.


SUBMARINE / JMENUJI SE OLIVER TATE
Film o Oliverově první lásce s pyromankou alergickou na psy, kterou zároveň protínají problémy s rodiči, za což můžou noví sousedé - "ninjas". Hrozně se mi líbila kamera a taky, jak furt Oliver mele a mele a i když říká obyčejné věci, připadá vám to takové... roztomilé. Stejně jako jejich láska. To zabrali úplně dokonale. Jenom ten příběh s rodiči mi tam přijde tak nějak "navíc"; ne, že bych ho tam nechtěla, ale není podle mě tak dobře udělaný jako část první, o seznámení s Jordanou (pyromankou alergickou na psy). Tak jako tak, úžasný film! Richard Ayoade je cítit v každém záběru (v tom nejlepším slova smyslu) a hlas Alexe Turnera potěší sluchové orgány nejen indie-kids.


HEATHERS
Černá komedie. Jak všude píšou. A to sedí dokonale, výstižně, v pravém smyslu. (Lépe by sedělo snad už jen "psychárna". Ale vzhledem k červenému vlnovkovému podtržení tento výraz ani neexistuje.)
Tento film mě překvapoval od začátku až do konce. Dokonce i šokoval. Ze začátku mi to přišlo opravdu vtipné, ale pár minut před koncem jsem už měla nahnáno. A i když si to nakonec (pozor spoiler! :D) odskákal ten nejhezčí herec (který už sice stejně není hezký, jelikož je to z osmdesátek, ale whatever), tak jsem za to byla ráda, protože jsem ho začala v průběhu filmu nesnášet (ano, prosím).
Abych trochu lépe nastínila děj - Veronika je v clique nejoblíbenějších holek na škole spolu s dalšími třemi holkami (každá se jmenuje Heather!). Jejich vztah nejpřesněji vyjádří následující Veroničina hláška: "She's my best friend. God, I hate her." A od toho se to všechno odvíjí.
(Ještě chci říct, že jsem spolu s Veronikou od začátku sympatizovala s tou tlustou holkou. Tudíž pro mě to byl snad nejlepší konec, co kdy byl napsán.) (Jo a to oblečení je občas fakt děsivé. Ale Veronika semtam mívala krásné punčocháčky. Hlavně ty modré, viz. mozaika výše.)

Tak snad aspoň někoho tyto filmy (či jeden film) zaujaly natolik, že si je pustí. Nemám důvod vám lhát, opravdu stojí za to.
sobota 23. července 2011
Dobrou noc!
Achjo. Chci tu mít taky nějakou partu lidí, s kterýma bych pařila a kteří by znali Mardošu a Bublajse!
Možná jsem moc náročná... stačila by mi ta parta lidí, s kterýma bych pařila.
úterý 12. července 2011
Teďka je osm? Jo. A co je v devět? Devět je teď a stojíš tu.
Festivalyyyy. Jedna osoba (zdravím!) mi včera připomněla, že jsem tohle už dlouho nedělala (nepsala o muzikantech), takže to napravím aspoň takhle. Původně jsem chtěla psát o každém, koho jsem viděla, ale nakonec imaginární čtenáře seznámím jen s těmi, co mě nejvíce zaujali a ještě jsem je neviděla. (Tím pádem padají naše místní Holčovice, ale co už.)

KATE NASH @ ROCK FOR PEOPLE
No jó, ječela i tam kde neměla, ale byla krásná, energická a já byla celkově šťastná, že ji doopravdy vidím, tu, která mi v nejhorších časech stejně nejvíc rozumí. I kamarádce bych to odpustila, odpustím to i jí a děkuji Rock for People, že ji sem dokopali!

KATE NASH @ ROCK FOR PEOPLE
No jó, ječela i tam kde neměla, ale byla krásná, energická a já byla celkově šťastná, že ji doopravdy vidím, tu, která mi v nejhorších časech stejně nejvíc rozumí. I kamarádce bych to odpustila, odpustím to i jí a děkuji Rock for People, že ji sem dokopali!
sobota 9. dubna 2011
Dneska se mi zdálo, že jsem s ním:

chodila na jógu, která se provozovala v naší fyzikárně, pak jsme spolu usli v hospodě a probudili se v mém pokoji, kde na nás čuměl David Hasselhof z okna :D A očividně nás chtěl zabít.
Není tu někdo Sigmund Freud?
pondělí 14. března 2011
Hodně krásných věcí se jejich opakovaným vnímáním stává stereotypním a jejich krása nám nepřipadá tak velkolepá jako na začátku. Ovšem jako všechna, i toto pravidlo má svou výjimku - knihy! Konkrétně jejich vůně. Ta nádhera mě bodne do nosu pokaždé a nejsem schopná ani tu krásu popsat. Patřím k těm lidem, co když dostanou knihu, tak ji nejprv stokrát očuchají jako nějaký ohař, než se pustí do čtení. Nechápu lidi, co snad ještě s pýchou tvrdí, že vůbec nečtou. Nedá se, než je litovat :-) Stále je tu ale hodně jedinců, kteří čtou rádi a někdy byste to do nich ani neřekli. A obzvlášť u kluků je pak kvalita písemného projevu velmi dobře poznat, ať už na ICQ, ve statusech nebo slohovkách. Třeba můj hyperaktivní bratranec čte vše, co může, už odmalička (stejně jako já - pamatuju si, jak jsem ve školce občas místo učitelek četla pohádku před spaním já:D To byl jeden z mála momentů v mém životě - možná jediný -, kdy jsem byla v něčem nejlepší, proto jsem se musela pochlubit.) a kniha byla opravdu to jediné, co ho dokázalo zkrotit i na několik hodin a mohly kolem něj klidně padat bomby, ho by to od četby neodtrhlo.
Objevovali se jisté obavy, že už tak o hodně menší počet čtenářů v dnešní generaci, než v těch předchozích, ještě ohrozí zvýšení DPH, ale aspoň co se týče mě - většina knížek, co jsem kdy přečetla, byla půjčená z různých knihoven nebo od příbuzných a známých. Do mé vlastní knihovny se dostávají knížky spíše darem a ani tento přísun by snad neměl být omezen, protože knihy jsou stále jedním z cenově nejdostupnějších cenění hodných dárků. Když se člověku chce, tak si ke knížce najde cestu vždycky:-)
Objevovali se jisté obavy, že už tak o hodně menší počet čtenářů v dnešní generaci, než v těch předchozích, ještě ohrozí zvýšení DPH, ale aspoň co se týče mě - většina knížek, co jsem kdy přečetla, byla půjčená z různých knihoven nebo od příbuzných a známých. Do mé vlastní knihovny se dostávají knížky spíše darem a ani tento přísun by snad neměl být omezen, protože knihy jsou stále jedním z cenově nejdostupnějších cenění hodných dárků. Když se člověku chce, tak si ke knížce najde cestu vždycky:-)
čtvrtek 17. února 2011
Byla jsem Filterové dítě a i když mi v posledním roce docela vadilo, jak se snažili příliš podobat NME -kterýžto ráda nemám pro jejich hypování neznámých kapel a pak jejich absolutní shození při očekávaném debutu, které "prostě není takové, jaké chtěli" -, tak se mi po něm stýská hlavně proto, že nemám ponětí, co se nyní v hudebním světě děje. Hudební blogy mě nebaví, sorry!
Pravda, občas není špatný Rock&Pop, hlavně dnešní recenze Jananas!! :-)) Ale ze všech předností Filteru jmenovitě nemá ten žužu papír, na který musíte furt šahat, protože je... tak žužu!!!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)





