sobota 17. prosince 2011

Kočky jsem neměla ráda odjakživa, spíš psy. Ty jsem zbožňovala a prosila o nějakého odmalička až do svých jedenácti let, kdy jsem dostala křečka! Pes to nebyl, ale hýbalo se to, jedlo a lezlo to na ruce! Po jeho velmi obrečené smrti přibyl další a jednou místo křečka přibyl osmák, kterých mám nyní pět, a přijde mi, že se o ně vůbec nestarám. A přesto, třem z nich bude brzo pět let. Lze tomu vůbec věřit?

Někdy mezi prvním křečkem a těmi třemi mazlíky jsem si psala s klukem, který mě s ohledem zpátky vlastně hodně ovlivnil. Neustále mi citoval Woodyho Allena a jako jediný fanoušek, kterého doposud znám, mi místo filmů jako první doporučil přečíst jeho knihy. Tak jako tak - znám Woodyho od něj, což je podstatné. A stejně tak i mou nejoblíbenější knihu (nebo aspoň jednu z nich) - Saturnina od Jirotky! No a kromě toho, jsem ho při každé konverzaci prosila, ať mi ukáže svého krásného kocourka. Nejde zde o žádný přisprostlý eufemismus, podotýkám. Kocourek se mi hrozně líbil a tím vlastně začala moje láska ke kočkám. Neustále mi říkal, že si taky mysleli, že je roztomilý a krásný a tak, dokud jim nezačal okusovat nohy zpod gauče. (Což mě samozřejmě přes webkameru netrápilo!)

O více než pět let později bych tohle mohla říct také. O mém vlastním mourovatém kocourkovi. Až na to, že se pod gauč nevejde (za to se tam vejde většina jeho hraček). Je přítulný, hluboce nesamostatný, milující... a druhou půlku dne stráví běháním a skákáním po bytě, škrábaním všeho kromě škrabadla, kousáním všeho kromě svých hraček, zběsílým lovem molů, až dokud se neunaví nebo někdo z nás nezačne něco jíst. On nežebrá, to ne. On si sedne na rameno jedlíka a strká nos a packy do všeho, co se přibližuje nebo se má přiblížit k jeho ústům. A dalo by se pokračovat.
Každopádně, prostě mě napadlo o něm něco semtam napsat, když už ho máme doma a když už mě napadlo dát tomuto blogu tak skvělý název, žejo.



Můžeme začít krátkým spotem z dnešního rána. V pohodě si ležím, on mi klimbá na břichu, já zakašlu, na což nereaguje, až najednou vstane, řádně se protáhne a skočí dolů. Já už jen odevzdaně čekám, kdy mi začne skákat na vybouleniny noh na peřině nebo v horším případě mi boxovat obličej. Ale... nic se neděje. Tak se po něm dívám - a on tam leží na koberci rozvalený po celé své délce s břichem a tlapkama nahoru. Neležel na svetru, na časopise, ani na něj nezářilo slunce, ani nevzdal únavou boj s plyšovou myškou. Prostě si jen tak z hecu lehnul doprostřed místnosti. Po pár minutách se převalil, posunul se a z polohy na břiše sledoval probouzející se osmáky. Pak vstal, skočil zpátky na postel, stočil se do klubíčka a s přátelsky přivřenýma očima na mě mžoural. Docela zajímavé.

pátek 9. prosince 2011

Blíží se obávaný rok 2012 a tak se to všude hemží seznamy toho nejlepšího, co nám rok 2011 dal. Kromě hudby a pár (skutečně jen pár) skvělých lidí mi asi nedal nic. Jo, ještě kocourka, kterého velice miluji!
Každopádně tohle je dle mého úžasného já to nejlepší, co nám hudební nebe letos poskytlo:

  • Arctic  Monkeys - Suck It And See
  • Friendly Fires - Pala
  • Jananas - Jananas (i když to vydali 31.12.2010)
  • Tata Bojs - Ležatá osmička
  • White Lies - Ritual

Jestli se ptáte (vím, že se neptáte), v jakém pořadí, tak na to nemám nervy. Všechny jsou nejlepší a basta!