Bude to skoro jak z nějakého dementního filmu, ale ... celý semestr se na mě všechno hroutilo, odkládala jsem, co se dalo, nestíhala jsem nic a ještě dva týdny zpátky bylo všechno v háji. A pak se to doslova zničehonic obrátilo vzhůru nohama. K lepšímu. Jsem teď v takové fázi, kdy si dokonce říkám, že to snad už ani lepší být nemůže. Bez ironického nebo sarkastického tónu (!!!!!). To je zároveň dost na nic, protože to tím pádem může být jen zase o něco horší. Ale na takové řeči jsem moc velký optimista a chci si tento pocit užít a zachovat ho právě tímto článkem!
 |
| screen z videa PJtheKick (což je vedlejší účet PJe a jako doporučuju všemi dvaceti) |
Such fun???
Za tu poměrně krátkou dobu jsem potkala řekněme dost NOVÝCH srandovních, zajímavých, hodných, krásných lidí. Ale hlavně jsem si ještě více upevnila vztahy s lidmi, se kterými jsem se sice dřív bavila a měla je na facebooku a tak, ale znáte to ... Jen tak z ničeho nic bych jim v životě nenapsala nějakou od věci zprávu. A teď se to u mnohých lidí změnilo a hrozně mě těší, když zjišťuju, kolik úžasných lidí ještě na světě existuje. I když je to zároveň smutné, jak dlouho trvá, než tu jejich úžasnost objevíte. Jednou z takových je moje spolužačka, se kterou jsem se začla (zase) docela dost bavit, a zjistila jsem, že toho máme hodně společného. A například po naší poslední učební hodině roku 2014 jsme spolu byly na vystoupení amatérského švédského sboru v tom červeném kostele u České. Bylo to fakt moc hezké! A mám dojem, že jsem tam viděla Děvče u plotny. Stejně jako pak na koncertě Tata Bojs. Já fakt nevím, jestli ta slečna může být ještě dokonalejší!
A vůbec celkově to bylo o tom utužování vztahů, než hledání nových kamarádů. Za zmínku ještě stojí noc, kdy jsme šli s H. na koncert Mňágy, pak do hospody, vylili si srdíčka, u něj doma jsem si přečetla jeho tvorbu, a koukali jsme na film, u kterého jsem bohužel hned usla. Celkově to bylo moc fajn, protože tak dlouho jsme spolu byli sami jen jednou a tehdy jsme se vlastně ještě ani moc neznali. Někdo možná lidi, se kterými si pořádně pokecáte jen párkrát do roka (třeba i jednou), za přátele nepovažují, ale já si jich opravdu cením. Protože vím, že za těch pár večerů to vždycky stojí.
A vůbec celkově to bylo o tom utužování vztahů, než hledání nových kamarádů. Za zmínku ještě stojí noc, kdy jsme šli s H. na koncert Mňágy, pak do hospody, vylili si srdíčka, u něj doma jsem si přečetla jeho tvorbu, a koukali jsme na film, u kterého jsem bohužel hned usla. Celkově to bylo moc fajn, protože tak dlouho jsme spolu byli sami jen jednou a tehdy jsme se vlastně ještě ani moc neznali. Někdo možná lidi, se kterými si pořádně pokecáte jen párkrát do roka (třeba i jednou), za přátele nepovažují, ale já si jich opravdu cením. Protože vím, že za těch pár večerů to vždycky stojí.
Mimo jiné jsem konečně začla chodit na ruské hospodské kvízy. A je to fakt sranda! Já prostě miluju křížovky, vědomostní testy a kvízy a tak dále. Na tomto kvízu je to teda spíš hlavně o vymýšlení odpovědí, jelikož skoro pořád nemáme ponětí, o co jde. Ale to mě baví taky. K tomu pijete pivo, kolem se mluví rusky, zatím se mi tam podařilo vždycky dotáhnout své kamarády, takže absolutní win win win win win.
Taky musím ještě zmínit Junk Food Café, kde seženete nejlevnější nejlepší nejzdravější „menýčko“ v Brně. Taky vám do kávy na požádání dají mandlové mlíko. (Asi by stálo za to zmínit, že jde o vegetariánský/veganský podnik.) A ještě k tomu tam mají karty a tři stolní hry. Já stolní hry FAKT MILUJU.
Co se týče nějaké kultury, tak kromě knih (o těch bude ještě nemalá zmínka) a koncertů (za ty tři měsíce jich bylo dokonce pět! A jen dvakrát jsem šla sama, wow!) jsem šíleně zaostávala a stále zaostávám. Až teďka konečně doháním videa mého milovaného PJe a dalších vlogerů, koukám na Saturday Night Live a tak. Dokonce jsem se rozhodla uplést si obal na notebook. Zatím jsem u první řady. :D (Už týden.)
 |
| krasavečci z Retro Jokers |
MÁM SKVĚLOU A JEŠTĚ K TOMU BOŽÍ BRIGÁDU
Celkově mám pocit, že jsem zase o něco mentálně vyzrála. Že když si řeknu, že mi je 22, tak mi to nepřipadá tak moc šílené, jak by si mohl člověk myslet. To se týká z části i oblasti vážných vztahů. Začínám si uvědomovat, že nemá smysl všechny ty hezké kluky v mém okolí řešit. Jo, je fajn si pár minut v šalině zkrátit představováním si našeho společného života :D, ale tím to začíná a končí. Vážně teďka nikoho na stálo nechci. A když už, tak mé priority jsou úplně někde jinde, než byly třeba i před pouhým rokem.
Především s tím dospěláckým pocitem ale souvisí téma PRÁCE. Jak už víte, osm měsíců (panebože, fakt to bylo celých OSM MĚSÍCŮ?!) jsem uklízela chodby. V září jsem se dostala až na pohovor do jedné firmy, která obchoduje s Ruskem, ale dlouho jsem nad tím váhala a moje spolužačky mě předběhly. Říkala jsem si však, že si nebudu hledat práci za každou cenu, dokud mě rodiče podporují a tak. Zkusila jsem to, až když potřebovali brigádníky do Dobrovského, protože možnost pracovat v knihkupectví? Kdo by to nechtěl? Ale to taky nevyšlo.
Nakonec jsem před 9 dny objevila inzerát do firmy, kde chci taky pracovat už hodně dlouho. Odpověděla jsem na něj tentokrát už zcela bez rozmyslu a vlastně jsem ani nepočítala, že mi vůbec odpoví, ale jo, vyšlo to! Když mi den po pohovoru volali, že mě vybrali, tak jsem si pak ještě hodinu musela držet koutky úst, abych se pořád neusmívala jak blbeček. A ještě furt tomu nemůžu věřit! I proto se tu nechci moc rozepisovat, takže někdy jindy. Navíc mám za sebou jen jedno školení a jednu směnu, tak toho ještě nemám moc co říct. Jen to, že je to jedna z mála firem, kde se kolektiv skládá z fakt skvělých lidí. Aspoň co se týče těch pár lidí, co jsem zatím potkala. Je teda sice fakt, že já dokážu mít ráda každého, koho potkám (záleží na úhlu pohledu!), ale... teď to myslím vážně. :D
 |
| konečně se můžu válet v penězích! obrázek z nějakého random tumblr blogu |
Konečně o škole, ale na bakalářku si ještě počkejte
Takže škola, uf. Tento semestr byl opravdu psychicky náročný. Ne jednou jsem měla pocit, že jsem úplný kretén, jsem na vysoké škole zbytečně, co na tomhle oboru vůbec dělám, jsem úplný podprůměr vedle ostatních... A podobné příjemné myšlenky se mi honily hlavou skoro pořád. Nakonec se to ale zlepšilo. Opravdu jsem se snažila a chodila jsem i tam, kam jsem nemusela (třeba na překlad obchodní dokumentace, kde jsme někdy byli jen tři, přitom to byla jediná férová vyučující na našem oboru, která s námi jednala jako s normálními lidmi). Když už, tak ať mají lidé aspoň iluzi, že jsem chytrá. :D (Což se mi daří ještě víc, když mám konečně nové brýle, které můžu nosit i na veřejnosti!) Ale to snažení se opravdu vyplatilo. A musím se pochlubit, že poprvé mám před Vánoci dokonce více než 20 kreditů, potřebných pro postup do semestru. No nejsem úžasná? No jsem!
Výše jsem napsala, že o knihách bude ještě zmínka. Ano, zapsala jsem si na tento semestr dokonce dva předměty o severské literatuře. Do každé jsme museli přečíst sice jen 2-3 knihy, ale jelikož jsem to všechno nechala na poslední chvíli (čti na prosinec), tak jsem měla co dělat. Pak to dopadlo tak, že během jednoho týdne jsem přečetla 4 knihy a měla jsem úplně vymletý mozek. Každopádně to stálo za to. Vážně se divím, že kromě detektivkářů není v naší zemi známý skoro žádný severský autor. Jsou úžasní! Moc jsem jich ještě nečetla, ale tady je pár knih, které si prostě musíte přečíst, a o dalších budu případně ještě informovat:
- Sjón – Syn stínu (je to próza psaná básníkem a textařem – napsal třeba spoustu textů Björk – a to je vždycky zážitek),
- Rosa Liksom – Prázdné cesty (sbírka asi nejlepších povídek, co jsem kdy četla, ústředními postavami jsou většinou dost podivínští lidé a je to napsáno opravdu geniálním jazykem),
- Hanne Ørstavik – Farářka (moc hezky napsaný smutný příběh, který je spíš proudem myšlenek hlavní postavy; od této autorky bych si ještě chtěla přečíst Lásku, což je o matce, která postrádá mateřský cit),
- Hannu Rajaniemi – Kvantový zloděj (tuto knihu jsem bohužel ještě nezačala číst, četla jsem jen pár krátkých ukázek od autora v angličtině a ty se mi zalíbily, i když moc fantasy a science fiction většinou nečtu).
Pár článků nazpět jsem se zmínila, že bych se chtěla přihlásit na obor Skandinávská studia. Bohužel jsem zjistila, že na příští rok se to opět neotevírá. :( Jediné, co jsem našla, je norština. Není však u něj napsáno, z čeho bude oborový test, takže si to ještě rozmyslím.
A ještě taková blbina, co mi minulý týden vykouzlila úsměv na tváři – do ruštiny jsme měli přeložit nějaký libovolný recept. Přeložila jsem tedy recept na můj nejmilovanější cheesecake (dvoubarevný čokoládový od Meg v kuchyni) a paní magistra mi k tomu napsala, že to zní fakt úžasně a že teď nemůže myslet na nic jiného. :)) To mě moc potěšilo. Je to totiž ta, co mi minulý semestr říkala, že se mám nad sebou zamyslet, a celkově mi teď přišlo, že se na mě teď snad dívá lepšíma očima. SNAD.
 |
| AmazingPhil being... amazing screen z nějakého novějšího videa |
Bakalářská práce aneb jak jsem přibližně dvě stě let hledala téma a dalších sto let vedoucího
Celé letní prázdniny jsem si samozřejmě říkala, že si musím vymyslet nějaké téma na bakalářskou práci, které by mě zajímalo. Ovšem, že byl říjen a já stále nic neměla. Teda pár věcí mě napadlo, ale zjistila jsem, že už to dávno někdo psal a tak dále a tak dále.
Někdy během října se jeden z mých oblíbených učitelů zmínil o dost dobrém tématu, ve kterém by se srovnávaly dva tematicky podobné filmy z dvou úplně rozdílných období pro Rusko (50. léta a současnost). Když jsem si ale zkoušela dělat osnovu, přišla jsem na to, že by to bylo pro mě jako pro Čecha hodně těžké.
Pak jsem objevila v archivu jedno nezpracované téma, které se sice týkalo literatury, ale přišlo mi zajímavé. Zašla jsem za panem, který tam byl uveden jako vedoucí, ale jeho reakce mě ihned znejistila. Byl jednoduše dost udivený, že to chci psát. Že vůbec někdo opravdu chce takové téma zpracovat. A musela jsem mu po pár týdnech dát za pravdu.
Naštěstí mě někdy v té době napadlo téma s velkým T. Hodně lidem v mém okolí tehdy totiž přijali témata, která se týkala něčeho, co je baví a čemu se běžně věnují. Tak jsem si říkala, sakra, co mě baví, co vlastně celé dny dělám??? A pak mě to trklo – indie, alternativní hudba, oldies. Postupně jsem došla k tomu, že vlastně vůbec nic nevím o sovětském undergroundu, přitom ten československý byl v naší zemi podle mě dost zásadní. A téma bylo na světě!
Obepsala jsem celkem čtyři lidi (+ jsem ještě jednomu docentovi psala o jiném tématu). To už je teda celkem 6 otravování. Potěšilo mě však, že všichni mě odmítli jen kvůli nedostatku času, jinak jim téma přišlo zajímavé. Nakonec jsem dostala tip na jediného slavistu, který se zajímá o hudbu, a když mi napsal, že se toho rád ujme a že to probereme na konzultacích po Novém roce, ani jsem nevěřila, že to vážně napsal. Nedokážete si představit, jaká to byla a je po těch třech měsících ÚLEVA.
A co je na tom „nejlepší“? To nejhorší mě teprv čeká!!! Íííík! Ale jak jsem už napsala, je to téma, které mě fakt zajímá a to je, myslím si, základ úspěchu. O práci pak budu v průběhu psaní určitě dostatečně informovat, teda pokud budu ještě schopná něco napsat. :D
 |
| zase z random tumblru, asi takhle budu v dubnu vypadat <3 |
To by bylo z mého krásného života asi vše. Ještě bych teda zmínila, že jsem byla během ledové kalamity na začátku prosince jedna z těch, co uvízli ve vlaku na cca 8 hodin. A to je jen ta doba, kdy jsme stáli na místě a po těch osmi hodinách nás jedna slečna vzala autem, které pro ni přijelo (úžasní to lidé!). Pro srovnání – cesta do Brna mi obvykle trvá 3 a půl hodiny. :D Shit happens. Ale prý se stalo něco tak velkého poprvé po 30 letech, tak když už jsem byla součástí takové historické události, řekla jsem si, že to tu zmíním.
Název článku převzat z měsíčníku MUNI (titulek k anketě).
Takže – kde se vidíte, až bude univerzitě 100 let (tj. za pět let)?
