sobota 10. září 2011

Už jsem tu psala (myslím), že ráda čtu. Činím tak od té doby, co jsem začla číst, tedy od mateřské školky - i když chápu, že v období dnešní generace malých školkových géniů se nemám už čím chlubit.
Není to tak, že jsem už ve třinácti milovala Nietzscheho a Pána much; četla jsem "romány pro dívky" na jedno brdo, stejně jako jsem v dětství četla pohádky na jedno brdo. Uznávané a kvalitnější knížky, ke kterým se narozdíl od většiny románků vrátím i ve stáří, jsem začala číst až v posledních dvou letech (samozřejmě, existovaly i výjimky jako např. My děti ze stanice ZOO v sedmé třídě, která mě mimojiné naučila držet se dál od drog :D). Nerada to přiznávám, ale prakticky všechny znám díky tak nenáviděnému předmětu Česká literatura. (Aspoň k něčemu mi ten gympl bude.)
Tím chci říct, že jsem ve výběru četby nebyla dokonalá, ale lepším se. Proto si dovoluji napsat následující větu. Nesnáším lidi, kteří označují Malého prince za svou nejoblíbenější knihu. "Pokaždé v ní najdou něco nového!" (Ta naše doma je asi z jiného vydání, je tam pořád stejný text, stejné obrázky, stejná cena. Asi se podívám ještě jednou.) Je docela zvláštní, že většina, co ji označuje za nej nej nej, jsou... prostě mladší než já. Nevím, jak nějaká čtrnáctipatnáctišestnáctiletá slečna může pochopit tato životní moudra, nebo co že to tam nachází. Co znají o životě? Ale vlastně - co my všichni známe o životě? Já myslím, že život budeme opravdu znát, až na jeho samém konci - což je škoda mimochodem. Ale to jsem trochu odbočila. Prostě v tomto věku se o život nikdo nestará. Hlavní je "chlastat hulit kouřit šukat".
Takže ne, slečny, je zbytečné si na něco hrát a kresbu Malého prince na vaši profilovce vám fakt nežeru.

neděle 4. září 2011

Jak jsem psala na twitteru, k tomuto "článku" mě přinutila Betty MacDonald (-ová, pokud to tak máte radši). Teda ne doslova ona, ale její zápisky o lyžování. Člověka potěší, když zjistí, že ne každý na lyžích touží trávit každý zimní  víkend a že prostě ne každému to jde jak po másle. Tím se dostávám k důvodům, proč tě nenávidím, lyžování! (a nebude jich pět ani deset, i když vlastně ještě ani nevím, kolik jich bude):

1) Je to sport. Fajn, sport mám v jisté míře ráda a některé dokonce miluji a omezuji je jen díky své pylové alergii. Tak v čem je problém tedy? Vždyť v zimě pyl není žeano. No právě. ZIMA. Nesnáším zimu. Nesnáším lidi, co si přejou zimu (fajn, to bych asi měla odvolat, protože si ji přeje hodně známých). Prostě miluju, když na mě sluníčko pálí a je mi příjemně v tričku a kraťasích a nezebou mě ani nožičky ani ručičky (které mám věčně studené chjo). Jakmile začne jen mírně přituhovat, kromě končetin trpí především můj krk, jenž je asi méně těsněný než u normálních lidí nebo nevím, každopádně jakmile jdu ven bez šátku/šály/nákrčníku/čehokoliv a fouká studenější vítr, bolest v krku se hlásí během pěti minut. Takže jistě chápete, že většinu zimního času trávím doma zavřená s horkými vanami, horkými čaji a horkými kakay a raději bych se udusila astmatickým záchvatem na svém milovaném (momentálně píchlém:( ) kole, než abych někde brázdila stráně s megaultrastudeným větrem o závod (ještě jsem se nezmínila o svém zánětu lícního nervu - na ten si taky musím dávat pozor. Takže když už nic, tak aspoň tohle mě omlouvá).

2) Ano, s tím brázděním stráně s megaultrastudeným větrem o závod jsem to trochu přehnala. Popis větru je na místě a všechno, ale jde o to, že já vlastně ani pořádně jezdit neumím. Lyžák mi byl docela k ničemu, protože bych potřebovala ještě tak dva týdny, abych se to pořádně naučila - ale o to jsem fakt nestála ani v nejmenším. Ještě několik týdnů poté mě totiž bolel zadek a lýtko, které mě OD TÉ DOBY občas pobolívá i teď, když dělám nějakou větší námahu (třeba festivaly a tak), a taky ta hrozná zima a nuda pro nespolečenského tvora.
Tak jako tak, moje pointa je, že jsem prostě strašně nemotorná a netrpělivá = vražedná kombinace. Když mi prostě něco nejde hned od začátku, tak s tím praštím o zem a jdu jinam. To samé s lyžováním. Nebýt mě nechápajících do-sportů-nadšených instruktorů a peněz do lyžáku vložených odjela bych hned první den. Proto taky nemám ráda plno sportů - nejdou mi a já nemám nervy na to učit se je.
A pak taky mám takový trošku od věci strach, že se prostě bojím, když moje nohy nestojí pevně na souši (výjimkou je snad jedině plavání). Nevím, jak vám to vysvětlit, ale jde prostě o jeden z těch iracionálních strachů, který nechápe nikdo kromě lidí, kteří tím >trpí< (ne že bych znala někoho jiného, než sebe).

Sumasumárum jsem prostě teplomilný pošuk s nízkým tlakem, postiženým lícním nervem, krkem náchylným k prochladnutí a poťouchlou fóbií, kterému se jednoduše nemůžete divit, že nemiluje tento všeobecně lidmi milovaný sport.