neděle 4. září 2011

Jak jsem psala na twitteru, k tomuto "článku" mě přinutila Betty MacDonald (-ová, pokud to tak máte radši). Teda ne doslova ona, ale její zápisky o lyžování. Člověka potěší, když zjistí, že ne každý na lyžích touží trávit každý zimní  víkend a že prostě ne každému to jde jak po másle. Tím se dostávám k důvodům, proč tě nenávidím, lyžování! (a nebude jich pět ani deset, i když vlastně ještě ani nevím, kolik jich bude):

1) Je to sport. Fajn, sport mám v jisté míře ráda a některé dokonce miluji a omezuji je jen díky své pylové alergii. Tak v čem je problém tedy? Vždyť v zimě pyl není žeano. No právě. ZIMA. Nesnáším zimu. Nesnáším lidi, co si přejou zimu (fajn, to bych asi měla odvolat, protože si ji přeje hodně známých). Prostě miluju, když na mě sluníčko pálí a je mi příjemně v tričku a kraťasích a nezebou mě ani nožičky ani ručičky (které mám věčně studené chjo). Jakmile začne jen mírně přituhovat, kromě končetin trpí především můj krk, jenž je asi méně těsněný než u normálních lidí nebo nevím, každopádně jakmile jdu ven bez šátku/šály/nákrčníku/čehokoliv a fouká studenější vítr, bolest v krku se hlásí během pěti minut. Takže jistě chápete, že většinu zimního času trávím doma zavřená s horkými vanami, horkými čaji a horkými kakay a raději bych se udusila astmatickým záchvatem na svém milovaném (momentálně píchlém:( ) kole, než abych někde brázdila stráně s megaultrastudeným větrem o závod (ještě jsem se nezmínila o svém zánětu lícního nervu - na ten si taky musím dávat pozor. Takže když už nic, tak aspoň tohle mě omlouvá).

2) Ano, s tím brázděním stráně s megaultrastudeným větrem o závod jsem to trochu přehnala. Popis větru je na místě a všechno, ale jde o to, že já vlastně ani pořádně jezdit neumím. Lyžák mi byl docela k ničemu, protože bych potřebovala ještě tak dva týdny, abych se to pořádně naučila - ale o to jsem fakt nestála ani v nejmenším. Ještě několik týdnů poté mě totiž bolel zadek a lýtko, které mě OD TÉ DOBY občas pobolívá i teď, když dělám nějakou větší námahu (třeba festivaly a tak), a taky ta hrozná zima a nuda pro nespolečenského tvora.
Tak jako tak, moje pointa je, že jsem prostě strašně nemotorná a netrpělivá = vražedná kombinace. Když mi prostě něco nejde hned od začátku, tak s tím praštím o zem a jdu jinam. To samé s lyžováním. Nebýt mě nechápajících do-sportů-nadšených instruktorů a peněz do lyžáku vložených odjela bych hned první den. Proto taky nemám ráda plno sportů - nejdou mi a já nemám nervy na to učit se je.
A pak taky mám takový trošku od věci strach, že se prostě bojím, když moje nohy nestojí pevně na souši (výjimkou je snad jedině plavání). Nevím, jak vám to vysvětlit, ale jde prostě o jeden z těch iracionálních strachů, který nechápe nikdo kromě lidí, kteří tím >trpí< (ne že bych znala někoho jiného, než sebe).

Sumasumárum jsem prostě teplomilný pošuk s nízkým tlakem, postiženým lícním nervem, krkem náchylným k prochladnutí a poťouchlou fóbií, kterému se jednoduše nemůžete divit, že nemiluje tento všeobecně lidmi milovaný sport.

Žádné komentáře:

Okomentovat