O Jananas jsem tu už několikrát psala. Kolikrát, to si netroufám říct, protože mou velkou vášní je dávat články do konceptů (či-li je "návratně" smazat), když si řeknu, že to je trapné a vůbec se mi to nelíbí, přičemž o pár měsíců později, kdy jsem v úplně jiném stavu (zadaná, nezadaná, zamilovaná, praštěná, šťastná, v depresi apod.), než když jsem ten článek dala pryč, ho obvykle zase vrátím na scénu. I přestože jsou to články rok staré a nikoho to stejně nezajímá. Asi jste poznali, že jsem perfekcionista.

Nuže zpět. Jananas jsem před pár dny viděla už popáté a můžu říct, že pokaždé to byl zážitek. Samozřejmě, k hudbě a textům už nemám slov. Pokaždé, když je poslouchám, děkuji [vyššímu principu dle vaší volby] za to, že stále existuje skupina, která dokáže hrát na opravdové nástroje (a to prosím hodně dobře hrát) a pobavit vtipnými texty v češtině (i když Southpaw měli skvělé vtipné texty i v angličtině, ale stejně se rozpadli a stejně to nikdo z mé ostudné generace neumí ocenit v jakémkoliv jazyce, takže to je teď jedno). Avšak většinou bývají buď dobré texty nebo dobrá hudba, přičemž to druhé zaostává. Tady to je jinak. V České republice znám už jen jednu takovou skupinu, kde jsou oba aspekty v harmonii, to jest moji nejmilejší Tata Bojs. (Pak možná i Zrní, i když ti svými řekla bych avantgardními texty neosloví moc velkou část publika jako dvě předchozí skupiny, ale to je přeci jen účel avantgardy.)

Ale tyto dvě přednosti Jananasu můžu poslouchat i doma. Taky že jsem se jich naposlouchala! Písničky znám už i odzadu. Proč mě tedy ty koncerty tak baví, když hrají většinou furt to samé? Je to kvůli jejich "forbínám", tedy pauzám mezi písničkami. Často trvají déle než samotné písničky, ale pochybuju, že to někomu vadí. Při každé pauze vymyslí něco vtipného a neotřelého a přitom vůbec nejde o divadlo, pouze o interakci mezi členy skupiny a taky interakci s publikem. A pěkně prosím, nikdy se jejich vtípky neopakovaly. Jsou to prostě osobnosti a dokážou si dělat srandu ze všeho a především i ze sebe. Už dlouho jsem se tak nezasmála, možná že jsem se tak nezasmála vůbec za ten rok, co jsem je neviděla. Doufám, že až zpěvačka porodí a užije si mateřskou, tak se zase skupina vrátí, jinak by hudební scéna hodně hodně hodně hodně utrpěla.

Jo a, nedá mi to. Jeden z členů u nás dostal dort, údajně "za nic":D. Každopádně mě potěšilo, lépe řečeno ŠOKOVALO, že se o něj podělil se zbytkem osazenstva, který v klubu po koncertě zůstal, i přestože je třeba osobně neznal (viz já). Získali si mě zase o něco víc, obzvlášť proto, že já prostě dorty miluju a jednou kvůli nim budu potřebovat dvojí dveře, abych prošla, ale je mi to jedno. Cituji paní Nedokonalou "výzkumy ukázaly, že nejvíce zvyšuje ženám tep pohled na zakázanou rozkoš – čokoládový dort se šlehačkou". Kdo by mě v ten večer při pohledu na již zmiňovaný dort viděl, neměl by o těchto výzkumech pochyb.

Máte ještě nějaký důvod, proč nemilovat Jananas? Ráda vám ho vyvrátím.

Nerdovský dodatek: Taky mám ráda graficky vydařené a originální webovky skupin. Začlo to MGMT (jestli si pamatujete, jak pozadí bylo tvořené čtverečky, které se po "přejetí" myší změnili na jinou barvu/obrázek), pak Jananas a nyní mě nadchl také web Zrní. Víc takových!

A zde důkaz místo slibů, jedna z "forbín" a nová písnička, jež mi momentálně mluví ze srdce:

Jsem plombová královna

Mám plomby na všech zubech kromě

• osmiček
• horních jedniček
• vytrhnutých čtyřek

Pokud vám tedy zubař nutí rovnátka, aniž byste je sami chtěli, tak se nenechejte. Když nemáte vyloženě křivé zuby, za ty kazy to nestojí.
Každopádně, spravedlnost asi fakt existuje. Nechvalně známé prořezávání osmiček jsem vůbec necítila a kdyby mi zubařka neřekla, že už jsou prořezané, tak ani nevím, že mám zuby navíc.
Tak co teď - závidět mi nebo mě litovat?

Pořád si nejsem jistá, jestli se těším nebo netěším na vyšku. Je to těžké, myslet na budoucnost, když každý den vstáváte po deváté či desáté hodině, dáte si vydatnou snídani, pak vytrávíte a posilujete bříško, načež zkoušíte první kuchařské umělecké výkony (samozřejmě ne první, ale těstoviny, špagety, saláty, rybí prsty nepočítám) a během odpoledne jediným vaším stresem je, že váš Simík je absolutně nevyspaný, nemá uklizeno a jeho pes se cítí osamělý a on musí do práce (narozdíl od vás).

Každopádně, hořím zvědavostí. Jsem srab a posera a bojím se všeho. Ale vždycky, i když se toho bojím, tak to zkusím (teda až na jakoukoliv interakci s pavoukama ufff). Když se mi to nelíbí, tak to dál nedělám. Ale zvědavost mi prostě nedá. Tolik k vašemu dalšímu proniknutí do mé komplikované duše.

Hořím zvědavostí, s kým budu na koleji. Jsem hrozně náročný člověk. Nesnáším moc kecání, nesnáším moc ticha, nesnáším moc společnosti, nesnáším moc samoty. Musím mít prostě všechno v rovnováze. A člověka, který vám to poskytne, je těžké najít. Hlavně doufám, že nebude jíst jablka a čipsy, protože nesnáším chřoustání a křupání a jsem schopná za to i vraždit. Až budu vědět, kdo bude ten ubožák, jenž bude se mnou sdílet prostory, samozřejmě mu ihned věnuji jeden celý článek - ať už karikaturou nebo vychvalováním do nebes, to se uvidí.

Hořím zvědavostí, co vlastně budu v Brně furt dělat. Jestli budu mít s kým chodit ven, jestli se má aktuální společenská úroveň vylepší nebo naopak zhorší, jestli si najdu nové kamarády, jestli si najdu blbečka, který si mě jednou vezme. A další nepodstatné kraviny, které mohou zajímat jen můj mozek.

Hořím zvědavostí samozřejmě také nad tím, jak bude vůbec vyučování vypadat a jestli mi to vůbec půjde. Pak se ale vždycky uklidním, že nic jiného, než tento obor neumím, proto nad touto věcí "hořím pouze menší zvědavostí".

Abych furt jen nehořela, taky se pro změnu těším. A těším se na to, na co jsem se nikdy netěšila. Vlastně ano. Těšila jsem se, až ta činnost skončí. TĚLOVÝCHOVA. Tak nenáviděný sport si nakonec našel i mě a já slintám nad nabízenými kurzy a nevím, co dřív! Pilates? Jogu? Nebo dokonce fitness jogu? A co zkusit fitjazz? A proč ne vodní turistiku? A kdyby nebyl tenis za 1000 Kč, tak klidně taky. No prostě yaaaay.

Po pravdě........ vůbec nevím, proč tohle píšu. Chtěla jsem něco napsat, ale nějak jsem ani neměla o čem. Ale prostě jsem potřebovala NĚCO napsat. Tak to berte s rezervou. Taky to berte jako úvodní část mých myšlenek během VŠ, které jsem si tu před pár články tak trochu předsevzala. Nevím, jestli mi to vydrží i po nástupu, ale čert to vem.

Tak tedy i já se mohu šťastně přidat k těm, jež pokořili nechvalně známou maturitu.
Je to už přes týden a mně to furt nějak nedochází. Přijde mi, jak kdyby nám dali vysvědčení trochu předčasně a my měli prázdniny o měsíc dřív a to je celé. Každopádně je to nehorázná úleva nemuset po měsíci neustálého (ehhhm) se učení NIC dělat.
A protože nemám NIC na práci, tak sem napíšu pár rad pro mé imaginární čtenáře, které toto zdánlivé peklo teprve čeká.


1) Pokud umíte matiku na maximálně 2-3, zvolte si ve státní části matiku. Budete vědět známku po týdnu a navíc se budete muset učit jen do tří předmětů (případně více, nevím, co plánují do budoucna - lépe řečeno, jak to bude vypadat doopravdy v budoucnu), protože s tabulkama a kalkulačkou je to pohodička.
/Na druhou stranu pokud umíte výborně improvizovat v angličtině a nemáte problém se středoškolskou gramatikou, tak si dejte určitě angličtinu, nakonec to s tím (ne)učením vyjde nastejno. Faktem však je, že znám víc lidí, kteří by zvládli matematiku bez přípravy, než angličtinu bez přípravy, proto zmiňuju matiku./

2) Během zimy by s vámi měli učitelé začít opakovat jednotlivé otázky (kdyžtak si to vydupejte, stejně jako anotaci k otázkám). Bude vás to srát, budete se vymlouvat, ale pak budete děsně rádi! A HLAVNĚ vás to donutí zpracovávat si otázky, což mě teda nebavilo snad ještě víc, než se to pak všechno učit.
A co se týče samostatného učení: Po Vánocích je brzo, týden před maturou je pozdě.

3) Udělat si rozvrh je dobrá věc, ale doporučuju si to několikrát všechno přepočítat, ať nedopadnete jako já - místo 25 otázek jsem počítala jen s 15, takže jsem týden před dnem D zjistila, že mi chybí ještě tak milion otázek. Tudíž jsem si nakonec vypsala zbývající otázky ala " 1 2 3 4 5 6 " a tak dále, a pak jsem je po naučení škrtala (nádherný pocit!). Obojí je dobrý způsob, samostatně i v již zmiňované kombinaci.

4) Není na škodu "naučit se učit". Lehké otázky, ke kterým se dá vždycky něco říct, si několikrát pročtěte a zahoďte, na záludnější si nechte více času a také více soustředění.

5) Nechte si ty nejtěžší/nejnudnější otázky na konec. Nejtěžší vám zůstanou v hlavě a ty nejnudnější vás donutí se naučit stres. Kromě toho vám lehké otázky dodají sebevědomí a nebudete muset každý den psát zoufalé statusy, jak nic neumíte. Tím se dostávám k bodu 6 ->

6) Nepište zoufalé statusy, jak nic neumíte, jak všechno umíte, co jste se všechno naučili, kolik vám toho zbývá, etc. Nikoho to nezajímá. Na to si založte twitter nebo to říkejte rodičům, imaginárním přátelům a své kočce. Statusy o tom, jak jste to dali a jak máte samé jedničky, asi už bude zajímat trochu víc lidí z těch vašich "přátel", ale je fajn si to nechat až na konec, kdy to mají všichni za sebou, protože pro ně je to fakt hnus, to znám z vlastní zkušenosti.

7) Nenechte se odradit slovy "Už toho nech, teď už se nic nenaučíš!" den před zkouškou. Já se v poslední den naučila 16 (!) otázek, z toho i New York a Školský systém v Rusku, které jsem si ve svých školních předmětech vytáhla (obojí otázky čislo sedm wooo!).

8) V písemné práci z ČJ si vyberte styl a téma, které jsou jednoznačné a u kterých nebudete mít ŽÁDNÉ pochybnosti, že by to mohlo být myšleno i jinak. Nespoléhejte se na úvahu, letos dali fakt hnusnou a dost zavádějící zadání. Taky nikdy nepište dopis. NIKDY.



To je asi všechno. Někdy časem opět napíšu něco superužitečného.