Zobrazují se příspěvky se štítkemhejt. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemhejt. Zobrazit všechny příspěvky

středa 14. srpna 2013

My, zleva ona a já. (ilustrační foto)

Srpen ještě stále otravuje a není jediný. Z džungle, Tazmánie a asi tak padesáti ultrahipsterských festivalů, reportáže o nichž (dá se to takhle vůbec říct? Proč mám pocit, že už jsem se na to tady jednou ptala?) stále čekají nepřečtené v mém mailu (kecám, dávno jsem je smazala - otvírám jen ty, kde titulek slibuje foto kočky), se vrátil náš milovaný kámoš, který se prý narodil v 19. století (neprotestuji). Potkaly jsme ho před rokem v jediné hospodě, která je u nás jakžtakž normální. Během večera jsme obě spadly hlavou na podlahu a vyměnily si v polobezvědomí s dotyčným maily. Jinak si to nedokážu představit. Ale jo proč ne. Ať nám klidně píše, občas si to přečtu, občas je to ehm poučné. Někdy je mi ho líto, tak mu odepíšu. Ale když nás zve každý den na kolo (protože má furt za to, že nemáme absolutně žádnou kondici a jen sedíme doma za facebookem) a tento rok dokonce i na pivo (asi si všiml, že moje vlasy potřebují posílit pivními vitamíny), je to hodně otravné. Mohly bychom být jeho dcery, což by tak nevadilo, pokud by to nebylo skutečně to poslední na světě, co bych chtěla. Je totiž povahově fakt odporný. Neustále se nad nás povyšuje, což samo o sobě naznačuje, že ten člověk vlastně nic nedokázal a neumí nic jiného, než dělat, že je lepší. No vždyť to znáte. Přitom na náš obdiv a něco, co by vyvolalo opravdový respekt, má přesně nula dispozicí.
Největší vtip je v tom, že kdyby tohle našel, tak mi akorát začne psát čtyřikrát tak arogantněji, že jako můj názor vůbec nebere v potaz.
Ale ulevit jsem si prostě musela. Namyšlence, kteří na to mají absolutně nulové právo, prostě N E N Á V I D Í M.

Tak tedy dále. Brno se blíží, sny o nejhezčím spolužákovi se hromadí a náš vztah v nich se postupně vyvíjí. Jsem si jistá, že to všechno není jen tak a mám ve skutečnosti věštecké schopnosti a za tři roky vás budu zvát na naši svatbu. Významné mrk.
Co je ještě víc boží, budu mít v tom velkoměstě konečně i kde bydlet! Akorát teda nemám na čem spát. Kromě podlahy a stolu. Ale salám! Hlavně, že na mě nebude pršet a budu si mít kam schovat svoje bio jídlo (konečně!). A co je ještě víc boží, budu jezdit do/ze školy stejnou trasou jako již zmiňovaný nejhezčí spolužák. No neposer se z toho! Pro jistotu dodávám, že tohle fakt nepíše třináctiletá holka. Což mě přivádí k tomu, že se blíží moje narozky - druhé s dvojkou na začátku. Fakt jsem tak stará?

Ještě aspoň za krátkou zmínku stojí náš 90korunový dluh v té jediné normální hospodě u nás, kde jsme poprvé viděly toho namyšlence. Takže teďka prostě nemáme kde pít. Teda jako pod střechou. Protože jinak můžeme pít kdekoliv, samozřejmě. Třeba za městem u letiště. S nejlepší kamarádkou pod sluncem (viz foto nahoře) a nejlepším bývalým spolužákem. Aspoň ty dny do začátku školy rychleji ubíhají. (Fakt jsem netušila, že z toho budu mít někdy takovou radost.)
Teda až na to, že ta nejlepší kamarádka pod sluncem včera přestala pít. Dala si to dokonce na fejsbuk a má u toho asi deset lajků, takže prostě serious business. Na to lze říci jen:

„To je osud.“ -Pavel Trávníček

P.S. Jsem zvědavá, kdy napíšu nějaký článek přes den.))

středa 1. května 2013


Tři otázky, na které se mě lidi ptají asi nejvíc a které fakt nesnáším:
1) Kdy si budeš dělat řidičák?
2) Ty nepiješ tvrdý alkohol???!
3) (nějaký chlapec z horní dolní) A jakou ty vlastně posloucháš hudbu?

A samozřejmě takové ty klasiky jako jak jde život, co nového, co ve škole, líbí se ti Brno nepočítám, ale ty mi ani tak nevadí, protože se od nich dá i odvést řeč jinam. Ale co se týče prvních dvou otázek, co k tomu říct. Prostě ne, tečka, konec. Ano, nikdy nevím, kdy se mi bude řidičák hodit, ale aut je padesát triliónů po celém světě a nevidím důvod, proč bych měla svět zamořovat ještě víc svým podílem, když se úplně spokojím s vlaky a MHD. Co se týče otázky číslo dvě - ne nepiju, spokojím se s vínem a pivem, děkuji, po tvrdém mám docela zběsilé stavy a navíc mi ani nechutná, takže what is the point. A řeči typu "však si musíš uživat, dokud jsi student"? Ugh. Ne, prosím.
No a trojka to je samo o sobě... Líbí se mi, že se někdo zajímá o věc, která je pro mě asi úplně nejpodstatnější. Ale když ten člověk nevypadá vyloženě jako hipstřík nebo jsme se nepotkali na koncertě nějaké mé oblíbené kapely, tak je to fakt hodně hodně hodně hodně těžké na toto odpovědět! (To už s ním radši proberu svůj velmi smutný milostný život.) Každopádně, přišla jsem na takový malý trik - vždycky řeknu, že mám ráda "třeba Blur". Když ten člověk neví, kdo jsou Blur - nemá cenu se dále namáhat!

neděle 3. března 2013

Je to tady. Konečně jedu na koleje na dva týdny, což mimojiné znamená, že alespoň dvakrát si odpustím jízdu nechutně přeplněnými vlaky (i když dneska jsem byla nasardinkovaná vedle poměrné hezkého kluka, který se ještě k tomu díval na Trainspotting), ale to by nešlo, abych to neposrala. Kufr jsem nacpala vším možným, především jarními věcmi, když má teda přijít těch 10-15 stupňů, přeci jen, kvůli proslule brzkému jaru jsem do tohoto města vůbec šla (teď bude všem jasné, kde že teda studuju). Viva la south Moravia!!! No nic. Prostě jarní bunda, pár bot, milion triček, ponožek a spoďárů a po půl roce také hurá jupí hrnec na vaření! (Kdo jde zítra se mnou nakupovat do marks end spensr potravin???). A pak nastoupím do vlaku, natěšená na tři hodiny nepřetržitého poslouchání znovuobjevených New Order a ... počkat, v té kapsičce, kam jsem si chtěla dát iPod, ho nemůžu najít. Nevadí, asi bude tady. Cože? Taky ne! Tak prohledávám všechno možné i nemožné a ne ne ne NE. Moje láska nebeská zůstala doma! Uvidíme se až za 12 dní! DVANÁCT! Může mi někdo laskavě vysvětlit, jak mám přežít těch d-v-a-n-á-c-t dní v tramvaji, obzvlášť když jezdím tou jedinou, co jezdí z Hlaváku na Českou - tedy průměrně dvacet milionů lidí na jeden vagon? Jak mám přehlušit to nespočetné množství naprosto ZBYTEČNÝCH lidských zvuků, kterých jsem byla za poslední rok ušetřena díky mému miláčkovi z Apple-u? A jak neslyšet ty debilní historky všech těch debilů, co mě nezajímají (jak debilní historky, tak debilové), protože nastal "můj" týden v měsíci a vůbec jsem prostě psychicky labilní člověk? Hm?
Death is near, I guess.

sobota 10. září 2011

Už jsem tu psala (myslím), že ráda čtu. Činím tak od té doby, co jsem začla číst, tedy od mateřské školky - i když chápu, že v období dnešní generace malých školkových géniů se nemám už čím chlubit.
Není to tak, že jsem už ve třinácti milovala Nietzscheho a Pána much; četla jsem "romány pro dívky" na jedno brdo, stejně jako jsem v dětství četla pohádky na jedno brdo. Uznávané a kvalitnější knížky, ke kterým se narozdíl od většiny románků vrátím i ve stáří, jsem začala číst až v posledních dvou letech (samozřejmě, existovaly i výjimky jako např. My děti ze stanice ZOO v sedmé třídě, která mě mimojiné naučila držet se dál od drog :D). Nerada to přiznávám, ale prakticky všechny znám díky tak nenáviděnému předmětu Česká literatura. (Aspoň k něčemu mi ten gympl bude.)
Tím chci říct, že jsem ve výběru četby nebyla dokonalá, ale lepším se. Proto si dovoluji napsat následující větu. Nesnáším lidi, kteří označují Malého prince za svou nejoblíbenější knihu. "Pokaždé v ní najdou něco nového!" (Ta naše doma je asi z jiného vydání, je tam pořád stejný text, stejné obrázky, stejná cena. Asi se podívám ještě jednou.) Je docela zvláštní, že většina, co ji označuje za nej nej nej, jsou... prostě mladší než já. Nevím, jak nějaká čtrnáctipatnáctišestnáctiletá slečna může pochopit tato životní moudra, nebo co že to tam nachází. Co znají o životě? Ale vlastně - co my všichni známe o životě? Já myslím, že život budeme opravdu znát, až na jeho samém konci - což je škoda mimochodem. Ale to jsem trochu odbočila. Prostě v tomto věku se o život nikdo nestará. Hlavní je "chlastat hulit kouřit šukat".
Takže ne, slečny, je zbytečné si na něco hrát a kresbu Malého prince na vaši profilovce vám fakt nežeru.

neděle 4. září 2011

Jak jsem psala na twitteru, k tomuto "článku" mě přinutila Betty MacDonald (-ová, pokud to tak máte radši). Teda ne doslova ona, ale její zápisky o lyžování. Člověka potěší, když zjistí, že ne každý na lyžích touží trávit každý zimní  víkend a že prostě ne každému to jde jak po másle. Tím se dostávám k důvodům, proč tě nenávidím, lyžování! (a nebude jich pět ani deset, i když vlastně ještě ani nevím, kolik jich bude):

1) Je to sport. Fajn, sport mám v jisté míře ráda a některé dokonce miluji a omezuji je jen díky své pylové alergii. Tak v čem je problém tedy? Vždyť v zimě pyl není žeano. No právě. ZIMA. Nesnáším zimu. Nesnáším lidi, co si přejou zimu (fajn, to bych asi měla odvolat, protože si ji přeje hodně známých). Prostě miluju, když na mě sluníčko pálí a je mi příjemně v tričku a kraťasích a nezebou mě ani nožičky ani ručičky (které mám věčně studené chjo). Jakmile začne jen mírně přituhovat, kromě končetin trpí především můj krk, jenž je asi méně těsněný než u normálních lidí nebo nevím, každopádně jakmile jdu ven bez šátku/šály/nákrčníku/čehokoliv a fouká studenější vítr, bolest v krku se hlásí během pěti minut. Takže jistě chápete, že většinu zimního času trávím doma zavřená s horkými vanami, horkými čaji a horkými kakay a raději bych se udusila astmatickým záchvatem na svém milovaném (momentálně píchlém:( ) kole, než abych někde brázdila stráně s megaultrastudeným větrem o závod (ještě jsem se nezmínila o svém zánětu lícního nervu - na ten si taky musím dávat pozor. Takže když už nic, tak aspoň tohle mě omlouvá).

2) Ano, s tím brázděním stráně s megaultrastudeným větrem o závod jsem to trochu přehnala. Popis větru je na místě a všechno, ale jde o to, že já vlastně ani pořádně jezdit neumím. Lyžák mi byl docela k ničemu, protože bych potřebovala ještě tak dva týdny, abych se to pořádně naučila - ale o to jsem fakt nestála ani v nejmenším. Ještě několik týdnů poté mě totiž bolel zadek a lýtko, které mě OD TÉ DOBY občas pobolívá i teď, když dělám nějakou větší námahu (třeba festivaly a tak), a taky ta hrozná zima a nuda pro nespolečenského tvora.
Tak jako tak, moje pointa je, že jsem prostě strašně nemotorná a netrpělivá = vražedná kombinace. Když mi prostě něco nejde hned od začátku, tak s tím praštím o zem a jdu jinam. To samé s lyžováním. Nebýt mě nechápajících do-sportů-nadšených instruktorů a peněz do lyžáku vložených odjela bych hned první den. Proto taky nemám ráda plno sportů - nejdou mi a já nemám nervy na to učit se je.
A pak taky mám takový trošku od věci strach, že se prostě bojím, když moje nohy nestojí pevně na souši (výjimkou je snad jedině plavání). Nevím, jak vám to vysvětlit, ale jde prostě o jeden z těch iracionálních strachů, který nechápe nikdo kromě lidí, kteří tím >trpí< (ne že bych znala někoho jiného, než sebe).

Sumasumárum jsem prostě teplomilný pošuk s nízkým tlakem, postiženým lícním nervem, krkem náchylným k prochladnutí a poťouchlou fóbií, kterému se jednoduše nemůžete divit, že nemiluje tento všeobecně lidmi milovaný sport.

pondělí 25. dubna 2011

Americano romantico mucho


Chystá se americká verze filmu LOL. LOL! S Miley Cyrus v ústřední roli. Trolololol.

Ne nedokážu si to představit a i když jsem tvrdila, že nesnáším předsudky, v tomto případě se to jinak nedá. Francouzský stejnojmenný film se podobně jako Angus, thongs and perfect snogging dějem neliší od ostatních filmů pro nás tzv. mladistvé, ale scény jsou jednoduché a nutí nás s úsměvem přemýšlet nad našimi láskami v šestnácti letech. Celkově nás prostě BAVÍ. (Nebo aspoň mě.) Nenásilně. To je to hlavní slovo a hlavní rozdíl se zámořskou tvorbou filmů, které sice mají stejný děj, ale jinak jsou celkově neúnosně trapné. Kromě toho, že tam často dávají herce, kteří jsou přirození jak plast (Amanda Bynes, již zmiňovaná Miley Cyrus, sestry Olsenovy a spousta dalších), se nás snaží rozesmát strašně vtipnými scénkami, jejichž genialitu ještě dovrší prvotřídní dabing, a pak dojmout stejně dojemnými scénkami, kde hraje tesklivá hudba. A toto prosím podtrhnout a zvýraznit. To mě na američánské tvorbě sere nejvíc. Když začne hrát ta známá hudba, co mi má snad vehnat slzy do očí, mám chuť se vyzvracet. Je to jako, když si k vám v jídelně přisedne ten člověk, kterého šíleně nesnášíte, a jeho hlas vám neustále hučí do hlavy, a vy si nepřejete nic jiného, než ho lištit táckem o hlavu, v čemž vám brání pouze společenské konvence.
Mám prostě mnohem radši, když si vážné věci říkají bez hudby v pozadí - prostě přirozeně. Taky mi za zády nezačne hrát místní orchestr, když mě někdo k smrti urazí nebo mi řekne, že mě miluje. Je to tak těžké pochopit?
(Samozřejmě, byla řeč pouze o romantických komediích, především pro "teeny", pokud to někdo nepoznal. Nezastírám, že existuje spousta geniálních amerických filmů - jenže ne v tomto žánru.)