středa 14. srpna 2013

My, zleva ona a já. (ilustrační foto)

Srpen ještě stále otravuje a není jediný. Z džungle, Tazmánie a asi tak padesáti ultrahipsterských festivalů, reportáže o nichž (dá se to takhle vůbec říct? Proč mám pocit, že už jsem se na to tady jednou ptala?) stále čekají nepřečtené v mém mailu (kecám, dávno jsem je smazala - otvírám jen ty, kde titulek slibuje foto kočky), se vrátil náš milovaný kámoš, který se prý narodil v 19. století (neprotestuji). Potkaly jsme ho před rokem v jediné hospodě, která je u nás jakžtakž normální. Během večera jsme obě spadly hlavou na podlahu a vyměnily si v polobezvědomí s dotyčným maily. Jinak si to nedokážu představit. Ale jo proč ne. Ať nám klidně píše, občas si to přečtu, občas je to ehm poučné. Někdy je mi ho líto, tak mu odepíšu. Ale když nás zve každý den na kolo (protože má furt za to, že nemáme absolutně žádnou kondici a jen sedíme doma za facebookem) a tento rok dokonce i na pivo (asi si všiml, že moje vlasy potřebují posílit pivními vitamíny), je to hodně otravné. Mohly bychom být jeho dcery, což by tak nevadilo, pokud by to nebylo skutečně to poslední na světě, co bych chtěla. Je totiž povahově fakt odporný. Neustále se nad nás povyšuje, což samo o sobě naznačuje, že ten člověk vlastně nic nedokázal a neumí nic jiného, než dělat, že je lepší. No vždyť to znáte. Přitom na náš obdiv a něco, co by vyvolalo opravdový respekt, má přesně nula dispozicí.
Největší vtip je v tom, že kdyby tohle našel, tak mi akorát začne psát čtyřikrát tak arogantněji, že jako můj názor vůbec nebere v potaz.
Ale ulevit jsem si prostě musela. Namyšlence, kteří na to mají absolutně nulové právo, prostě N E N Á V I D Í M.

Tak tedy dále. Brno se blíží, sny o nejhezčím spolužákovi se hromadí a náš vztah v nich se postupně vyvíjí. Jsem si jistá, že to všechno není jen tak a mám ve skutečnosti věštecké schopnosti a za tři roky vás budu zvát na naši svatbu. Významné mrk.
Co je ještě víc boží, budu mít v tom velkoměstě konečně i kde bydlet! Akorát teda nemám na čem spát. Kromě podlahy a stolu. Ale salám! Hlavně, že na mě nebude pršet a budu si mít kam schovat svoje bio jídlo (konečně!). A co je ještě víc boží, budu jezdit do/ze školy stejnou trasou jako již zmiňovaný nejhezčí spolužák. No neposer se z toho! Pro jistotu dodávám, že tohle fakt nepíše třináctiletá holka. Což mě přivádí k tomu, že se blíží moje narozky - druhé s dvojkou na začátku. Fakt jsem tak stará?

Ještě aspoň za krátkou zmínku stojí náš 90korunový dluh v té jediné normální hospodě u nás, kde jsme poprvé viděly toho namyšlence. Takže teďka prostě nemáme kde pít. Teda jako pod střechou. Protože jinak můžeme pít kdekoliv, samozřejmě. Třeba za městem u letiště. S nejlepší kamarádkou pod sluncem (viz foto nahoře) a nejlepším bývalým spolužákem. Aspoň ty dny do začátku školy rychleji ubíhají. (Fakt jsem netušila, že z toho budu mít někdy takovou radost.)
Teda až na to, že ta nejlepší kamarádka pod sluncem včera přestala pít. Dala si to dokonce na fejsbuk a má u toho asi deset lajků, takže prostě serious business. Na to lze říci jen:

„To je osud.“ -Pavel Trávníček

P.S. Jsem zvědavá, kdy napíšu nějaký článek přes den.))

Žádné komentáře:

Okomentovat