Sice nemám moc chuť blogovat, ale o tomhle nemůžu nenapsat. O koncertě Muse v Praze. Popravdě jsem původně ani neplánovala, že na ně půjdu. Začlo to tím, že Sigur Rós ohlásili koncert ve Vídni a jelikož jsem měla pár týdnů do maturity, moje reakce byla jasná - domluvila jsem se s rodiči, že jestli maturitu udělám, koupí mi na ně lístek. Maturitu jsem sice udělala, ale Sigur Rós byli beznadějně vyprodaní. Ještě teď brečím po nocích. Každopádně, rodiče tedy řekli, že mi koupí lístek na nějaký jiný koncert. A několik dní na to oznámili Muse koncert dokonce přímo v Praze - a moje bolístka na srdíčku byla zalepena.
Předem bych chtěla říct, že na Muse se mi líbí, jak dokážou sjednotit posluchače Evropy 2 a největší hipstery světa. Komu jinému se to kdy podařilo? Sice je fakt, že novým albem u nejzarytějších indie posluchačů klesli na bod mrazu a všude jen slyším, jak s tímto albem hluboce klesli a je to s nima od HAARPu čím dál horší... ale upřímně? Zaprvé, dokud ti dotyční nedokážou tolik co Muse, nepřikládám jejich názorům žádný význam. Zadruhé, jsem jen ráda, že do doby koupě lístku jsem Muse poslouchala spíš povrchně a znala jen ty největší "hity", takže jsem si mohla The 2nd Law užít naplno. A nejvíc jsem si ho užila právě na koncertě. I nové písničky, věřte tomu nebo ne, měly skvělou energii a rozhýbaly sedící, stojící, mladší i starší. A o tom, že u Plug In Baby jsem se podruhé narodila myslím nemusím ani psát a je to úplně jasné. A kdybych si na (mimochodem hodně dobré a výstižné) recenzi na iDnes nepřečetla, že Matt Bellamy má oslabené hlasivky, tak bych to v životě nepoznala. Zpíval úžasně, šly mi z toho uši kolem, husina mi naskakovala každých pět sekund a u písniček jako Explorers jsem se skoro rozbrečela.
Jenže co bylo nejlepší - nebyla to pastva jen pro uši. Takovou show, jakou udělali Muse, už snad nikdy nezažiju (pokud na ně nepůjdu znova, samozřejmě). Nemuseli si nacvičovat těžkou choreografii a tahat s sebou dvacet tanečníků a tucty kulis jako třeba Christina Aguilera, Rihanna a nevím jaké rádoby hvězdy... Ne, to ne. Jednoduše a prostě tam nasázeli desítky LCD obrazovek (to se podívejte na fotky, protože nejsem schopná to ani popsat) a nás, děti internetu a počítačové techniky, málem dohnali k slzám tou vymakaností, nádhernými záběry kamer a a a...bože můj, docházejí mi slova a už nevím, jak lépe tu nádheru vyjádřit.
Shrnuto do jedné věty: Lístek za jeden a půl tisíc, zážitek milionový. Kdo nešel jen kvůli zklamání z nového alba, toho upřímně lituji a posílám mu sušenku.
sobota 1. prosince 2012
pondělí 19. listopadu 2012
46. týden
Tento týden byl jednoduše fiasko. Chtěla jsem si původně vylít srdce (či душу) na Twitter, ale aby to bylo děsně moc vtipné jako ostatně všecky mé tweety (né asi) a neztratilo to pointu a tak dále, musela bych to rozepsat asi do desíti tweetů a já nerada spamuju. Prostě #firstworldproblems. A proto jsou zde tato slova, které možná - někdo - někdy přečte.
Fiasko první a zároveň druhé, tramvaje a pozdní příchody. Celou základní a střední školu jsem to měla 5-10 minut pěšky do školy, vycházela jsem v 7:45-7:50, když jsem měla na 8, a život byl krásný. Pak jsem zvítězila nad maturitou a krása skončila. Nyní to mám do školy 15-20 minut tramvají. A protože to je málo srandy, tak ještě přidejte 10 minut pěší chůze na zastávku. Už toto samo o sobě je pro mě prostě šílené. Sotva se po dvou měsících jakžtakž aklimatizuji a začínám si uvědomovat, že dochvilnost je pro jízdu MHD vážně důležitá, bum! Přijde šestačtyřicátý týden v roce.
Že v pondělí ráno nestíhám tramvaj odjíždějící v 7:43 mě nerozhodí a jedu jako obvykle v 7:49. Ostatně, to 7:43 jsem si do hlavy vtloukla naschvál, protože se znám a i když se budu snažit vyjít tak, abych stihla první tramvaj, stihnu akorát tu druhou. Trošku se zdržím v šatně (ano, mám tělocvik v pondělí ráno, ano, je to šílené), takže doťapkám pozdě, ale ještě ani nezačala prezenčka, tudíž - no stress. Mezi tělocvikem a následujícím seminářem mám 50 minut času, což logicky na koleje nestíhám, na snídani v kavárně to taky nestíhám (už jsem to zkoušela), takže se obvykle vyvalím na schody před učebnou a přemýšlím o smyslu života. Tentokrát se ve mně probudila shopaholická duše a šla jsem si pobrečet nad novými kolekcemi do centra. Světe div se, stihla jsem to na hodinu tak krásně, že i dochvilný člověk by záviděl. A pak se něco stalo. Myslím, že za to může karma. Asi se na mě nasrala, protože jsem se zase vykašlala na právní nauku a jazykovědu (karmo, vyslov si jenom ty názvy přednášek a pochopíš mě!).
----------------------------------
Tady jsem přestala, protože by mi jinak ujel vlak domů, kam jsem se rozhodla utéct před tímto ohavným týdnem, který pak ještě svou ohavností NEKONČIL, vůbec ne, pokračovalo to taťkovou zbytečnou protivností na jeho mamku, zrušení srazu s nejlepšími lidmi našeho kraje, kdy jsem pak chtěla jen sedět a čumět do zdi, jenže přišla (zase jiná) babička s dědou, kteří s rodičema probírali politiku a nemoci v rodině, což mě tak docela vzhledem k mému stavu nezajímalo, nakonec ani na víno nedošlo, které mi rodiče slíbili, pak jsem seděla ve vlaku zpátky - střídavě s uřvanýma a učuměnýma děckama a puberťákama se slovní zásobou omezenou na pičo, kozy a ty vole, kteří byli roztahaní po celé sedačce a mně nezbylo než mít nohy na okně, pak přestal splachovat záchod a smrdělo to sračkama a půl hodinu před dojezdem do velkoměsta jsem usnula a probudila se s hlavou SKORO na rameni cizího chlapa. Teď už je pětapadesát minut po půlnoci, začal 47. týden a já doufám, že tyhle srandy už skončily.
Ještě jsem teda chtěla říct, že se mi nechce pokračovat s "tím nahoře", takže tady jsou moje poznámky, které jsem původně chtěla začlenit do textu a tak:
Bohužel to nefunguje, když tramvaje jezdí jen co deset minut. Co tam budu deset minut napřed dělat, když se tam nejsem schopná s nikým kvalitně pobavit, pokud nemám v ruce sklenici vína? Takže se snažím chodit na tu, která tam přijíždí akorát
Třetí a poslední fiasko, které bude na krátké povídání (fakt!). (Toto mělo být o tom, že mi nejde intonační konstrukce č.3 a vlastně mi nejde asi tak žádná intonační konstrukce a dost mě to dojebává, jako!)
A o zrušení oslavy- -- -
Už jsem doma zabalená do deky s hřejivým kocourem v náručí???
To je hrůza. Snad to někdy dopíšu.
Fiasko první a zároveň druhé, tramvaje a pozdní příchody. Celou základní a střední školu jsem to měla 5-10 minut pěšky do školy, vycházela jsem v 7:45-7:50, když jsem měla na 8, a život byl krásný. Pak jsem zvítězila nad maturitou a krása skončila. Nyní to mám do školy 15-20 minut tramvají. A protože to je málo srandy, tak ještě přidejte 10 minut pěší chůze na zastávku. Už toto samo o sobě je pro mě prostě šílené. Sotva se po dvou měsících jakžtakž aklimatizuji a začínám si uvědomovat, že dochvilnost je pro jízdu MHD vážně důležitá, bum! Přijde šestačtyřicátý týden v roce.
Že v pondělí ráno nestíhám tramvaj odjíždějící v 7:43 mě nerozhodí a jedu jako obvykle v 7:49. Ostatně, to 7:43 jsem si do hlavy vtloukla naschvál, protože se znám a i když se budu snažit vyjít tak, abych stihla první tramvaj, stihnu akorát tu druhou. Trošku se zdržím v šatně (ano, mám tělocvik v pondělí ráno, ano, je to šílené), takže doťapkám pozdě, ale ještě ani nezačala prezenčka, tudíž - no stress. Mezi tělocvikem a následujícím seminářem mám 50 minut času, což logicky na koleje nestíhám, na snídani v kavárně to taky nestíhám (už jsem to zkoušela), takže se obvykle vyvalím na schody před učebnou a přemýšlím o smyslu života. Tentokrát se ve mně probudila shopaholická duše a šla jsem si pobrečet nad novými kolekcemi do centra. Světe div se, stihla jsem to na hodinu tak krásně, že i dochvilný člověk by záviděl. A pak se něco stalo. Myslím, že za to může karma. Asi se na mě nasrala, protože jsem se zase vykašlala na právní nauku a jazykovědu (karmo, vyslov si jenom ty názvy přednášek a pochopíš mě!).
----------------------------------
Tady jsem přestala, protože by mi jinak ujel vlak domů, kam jsem se rozhodla utéct před tímto ohavným týdnem, který pak ještě svou ohavností NEKONČIL, vůbec ne, pokračovalo to taťkovou zbytečnou protivností na jeho mamku, zrušení srazu s nejlepšími lidmi našeho kraje, kdy jsem pak chtěla jen sedět a čumět do zdi, jenže přišla (zase jiná) babička s dědou, kteří s rodičema probírali politiku a nemoci v rodině, což mě tak docela vzhledem k mému stavu nezajímalo, nakonec ani na víno nedošlo, které mi rodiče slíbili, pak jsem seděla ve vlaku zpátky - střídavě s uřvanýma a učuměnýma děckama a puberťákama se slovní zásobou omezenou na pičo, kozy a ty vole, kteří byli roztahaní po celé sedačce a mně nezbylo než mít nohy na okně, pak přestal splachovat záchod a smrdělo to sračkama a půl hodinu před dojezdem do velkoměsta jsem usnula a probudila se s hlavou SKORO na rameni cizího chlapa. Teď už je pětapadesát minut po půlnoci, začal 47. týden a já doufám, že tyhle srandy už skončily.
Ještě jsem teda chtěla říct, že se mi nechce pokračovat s "tím nahoře", takže tady jsou moje poznámky, které jsem původně chtěla začlenit do textu a tak:
Bohužel to nefunguje, když tramvaje jezdí jen co deset minut. Co tam budu deset minut napřed dělat, když se tam nejsem schopná s nikým kvalitně pobavit, pokud nemám v ruce sklenici vína? Takže se snažím chodit na tu, která tam přijíždí akorát
Třetí a poslední fiasko, které bude na krátké povídání (fakt!). (Toto mělo být o tom, že mi nejde intonační konstrukce č.3 a vlastně mi nejde asi tak žádná intonační konstrukce a dost mě to dojebává, jako!)
A o zrušení oslavy- -- -
Už jsem doma zabalená do deky s hřejivým kocourem v náručí???
To je hrůza. Snad to někdy dopíšu.
pátek 26. října 2012
Na jaře jsem tu slibovala, posedlá myšlenkami na vysokou školu, že hned napíšu, jaké to tam je a všechno. Do svého druhého domova jezdím každý týden už měsíc, tak jsem si řekla, že bych mohla začít.
První týden mě velkoměsto (tak tomu budu říkat, jo) jako znuděného maloměšťáka naprosto pohltilo. Potkala jsem fajn člověka, s kterým jsem se od té doby nebavila a asi už ani bavit nebudu, seznámila se se spolubydlícími, jela plno špatnými tramvajemi a byla na svých prvních přednáškách. Když jsem dojela domů a viděla všude kolem jen úchylné dělníky, malá děcka, znuděné matky s kočárkama a postarší generaci, bylo mi z toho na nic.
Každopádně, jak jde čas, začínám se domů těšit víc a víc. Růžové brýle mi spadly hodně brzo, co? Hlavně a především mi chybí nějaká kámoška do nepohody, která by se mnou chodila (skoro) všude. Ta mi zůstala bohužel v tom nudném maloměstě. A přijede mi až za dva roky! Co mám do té doby dělat? Spolužáci jsou sice fajn a poměrně družní, ale nikam s nimi nechodím kromě after-večerní-přednášky parties. A kromě jednoho člověka si ani nedokážu představit, že by z nás byli nějací velcí kámoši. Dále jsem tam potkala i druhého fajn člověka mimo obor a kolej. (S kterým se snad ještě budu bavit!) Ale nemůžu s ním chodit furt že? A moje skvělá kamarádka, se kterou jsem chodila do školy od 1. třídy do maturity a až rozdílné vyšky nás rozdělily (i když alespoň mají sídlo ve stejném městě), má hrozně debilní rozvrh. Tudíž jsem si zvykla, že prakticky skoro všude chodím sama. Nevadí mi být sama, to ne, většinou spíš naopak, ale čeho je moc, toho je příliš.
Ještě bych to bez těch lidí přežila, kdybych věděla, že mě na koleji čeká můj milovaný kocourek. Ale bohužel! Po něm se mi asi stýská nejvíc. Mamce a nejlepší kamarádce můžu zavolat a napsat, ale takto? Když jsem jeden víkend skoro nebyla doma a furt někde lítala a neměla moc interakce s kocourem, zažila jsem pak jeden z nejhorších týdnů v mém životě vůbec. Bylo mi strašně. Toužila jsem po společnosti, ale zároveň jsem se všem vyhýbala a tak. Jasný důkaz, že felinoterapie fakt není mýtus.
A tím bych prozatím skončila, protože v tomto případě moje jediný přání NENÍ opakování a já si musím užít co nejvíc času se svým čtyřnohým terapeutem!
Časem napíšu o mém zabijáckém pondělí a čtvrtku, krásném úterý a středě a možná i o něčem jiném, pokud se něco zajímavého do té doby naskytne.
sobota 25. srpna 2012
Nie. Radšej knihu.
Nedávno jsem někde viděla obrázek, na kterém byl zobrazen jeden člověk v dvou protichůdných situacích:
Doma: "Radši bych byl na nějaké party."
Na party: "Radši bych byl doma."
(ten překlad je trochu blbý, ale nějak mě nenapadla lepší fráze, tak pardon)
To je přesně můj případ. Doma, když se večer někdy opravdu nudím, toužím po tom někam jít a "ztřískat se", obzvlášť při čtení té-zet-vé drunk tweets. Představuju si při tom, jak děsně dobře bych se měla a jak bych všude lítala šílená a šťastná a tak. A jakmile nějaká taková šance přijde, tak se děsně těším.
No jenže pak přijde realita, kdy stojím/sedím v chumlu lidí a i přestože jsem ve společnosti, tak se cítím jako nejosamělejší člověk na světě. Při mém štěstí se tam pije jen vodka (kterou nesnáším), ale to je vlastně skoro jedno, protože ať piju cokoliv, tak ten boží pocit nadpozemskosti se nedostavuje a mně se chce akorát brečet z toho, jak jsem nemožná, jak mě nikdo nemá rád, protože mě ani nemůže mít rád, protože jsem nemožná a tak dále, a jediné na co mám chuť je se zachumlat do peřin, cvrlikat na svého milovaného kocoura a dělat něco až hříšně nespolečenského, jako třeba hrát debilní závislácké karty na iPodu a poslouchat do toho hudbu, která 70% populace nezajímá, protože ji rádia nehrajou a tak vůbec.
Prostě nemám ráda ožíračky, nerada jsem venku do rána, mám ráda svou "chvilku pro sebe" (a tím nemyslím to, že si sním margotku nebo nějaký jogurt), ráda spím, ráda nic nedělám, ráda dělám jogu, ráda si čtu, ráda koukám na komediální seriály. Nemusím být hned nejnudnější člověk na světě ne? Vždyť by to mělo být právě naopak, když se dokážu bavit i jinak, než s vodkou v ruce.
Proto mě taky potěšil nedávný rozhovor s mou milovanou Zooey Deschanel, která je na tom úplně stejně jako já! Může být ten člověk ještě dokonalejší? Co? ... Jo a ještě jedno "on the bright side". Konečně mě napadlo jiné téma na blog, než slintání nad panem Dokonalým (což si tu i přes svou snahu být co nejvíce anonymní nemůžu dovolit).
Doma: "Radši bych byl na nějaké party."
Na party: "Radši bych byl doma."
(ten překlad je trochu blbý, ale nějak mě nenapadla lepší fráze, tak pardon)
To je přesně můj případ. Doma, když se večer někdy opravdu nudím, toužím po tom někam jít a "ztřískat se", obzvlášť při čtení té-zet-vé drunk tweets. Představuju si při tom, jak děsně dobře bych se měla a jak bych všude lítala šílená a šťastná a tak. A jakmile nějaká taková šance přijde, tak se děsně těším.
No jenže pak přijde realita, kdy stojím/sedím v chumlu lidí a i přestože jsem ve společnosti, tak se cítím jako nejosamělejší člověk na světě. Při mém štěstí se tam pije jen vodka (kterou nesnáším), ale to je vlastně skoro jedno, protože ať piju cokoliv, tak ten boží pocit nadpozemskosti se nedostavuje a mně se chce akorát brečet z toho, jak jsem nemožná, jak mě nikdo nemá rád, protože mě ani nemůže mít rád, protože jsem nemožná a tak dále, a jediné na co mám chuť je se zachumlat do peřin, cvrlikat na svého milovaného kocoura a dělat něco až hříšně nespolečenského, jako třeba hrát debilní závislácké karty na iPodu a poslouchat do toho hudbu, která 70% populace nezajímá, protože ji rádia nehrajou a tak vůbec.
Prostě nemám ráda ožíračky, nerada jsem venku do rána, mám ráda svou "chvilku pro sebe" (a tím nemyslím to, že si sním margotku nebo nějaký jogurt), ráda spím, ráda nic nedělám, ráda dělám jogu, ráda si čtu, ráda koukám na komediální seriály. Nemusím být hned nejnudnější člověk na světě ne? Vždyť by to mělo být právě naopak, když se dokážu bavit i jinak, než s vodkou v ruce.
Proto mě taky potěšil nedávný rozhovor s mou milovanou Zooey Deschanel, která je na tom úplně stejně jako já! Může být ten člověk ještě dokonalejší? Co? ... Jo a ještě jedno "on the bright side". Konečně mě napadlo jiné téma na blog, než slintání nad panem Dokonalým (což si tu i přes svou snahu být co nejvíce anonymní nemůžu dovolit).
pátek 6. července 2012
Co se mi nejvíc líbilo na letošním Rock for People
- melouny
- Two Door Cinema Club
- ulička mezi T-Mobile a Staropramen stagemi
- roztomilá skromnost Holden Caulfield
- karty po bouřce
Co se mi nejmíň líbilo na letošním Rock for People
- nefunkčnost sprch první den
- že mi nějaká kráva vzala paličku TDCC, která byla mířená přímo na mě
- že jsem si nevzala CD zdarma od Holden Caulfield
- bouřka, která přerušila The Kooks
- bouřka
- že se mnou nikdo nebyl během bouřky
- že jsme nedohráli prší
(Ale i když je těch minusů víc, tak se mi tam líbilo jo.)
pondělí 18. června 2012
O Jananas jsem tu už několikrát psala. Kolikrát, to si netroufám říct, protože mou velkou vášní je dávat články do konceptů (či-li je "návratně" smazat), když si řeknu, že to je trapné a vůbec se mi to nelíbí, přičemž o pár měsíců později, kdy jsem v úplně jiném stavu (zadaná, nezadaná, zamilovaná, praštěná, šťastná, v depresi apod.), než když jsem ten článek dala pryč, ho obvykle zase vrátím na scénu. I přestože jsou to články rok staré a nikoho to stejně nezajímá. Asi jste poznali, že jsem perfekcionista.
Nuže zpět. Jananas jsem před pár dny viděla už popáté a můžu říct, že pokaždé to byl zážitek. Samozřejmě, k hudbě a textům už nemám slov. Pokaždé, když je poslouchám, děkuji [vyššímu principu dle vaší volby] za to, že stále existuje skupina, která dokáže hrát na opravdové nástroje (a to prosím hodně dobře hrát) a pobavit vtipnými texty v češtině (i když Southpaw měli skvělé vtipné texty i v angličtině, ale stejně se rozpadli a stejně to nikdo z mé ostudné generace neumí ocenit v jakémkoliv jazyce, takže to je teď jedno). Avšak většinou bývají buď dobré texty nebo dobrá hudba, přičemž to druhé zaostává. Tady to je jinak. V České republice znám už jen jednu takovou skupinu, kde jsou oba aspekty v harmonii, to jest moji nejmilejší Tata Bojs. (Pak možná i Zrní, i když ti svými řekla bych avantgardními texty neosloví moc velkou část publika jako dvě předchozí skupiny, ale to je přeci jen účel avantgardy.)
Ale tyto dvě přednosti Jananasu můžu poslouchat i doma. Taky že jsem se jich naposlouchala! Písničky znám už i odzadu. Proč mě tedy ty koncerty tak baví, když hrají většinou furt to samé? Je to kvůli jejich "forbínám", tedy pauzám mezi písničkami. Často trvají déle než samotné písničky, ale pochybuju, že to někomu vadí. Při každé pauze vymyslí něco vtipného a neotřelého a přitom vůbec nejde o divadlo, pouze o interakci mezi členy skupiny a taky interakci s publikem. A pěkně prosím, nikdy se jejich vtípky neopakovaly. Jsou to prostě osobnosti a dokážou si dělat srandu ze všeho a především i ze sebe. Už dlouho jsem se tak nezasmála, možná že jsem se tak nezasmála vůbec za ten rok, co jsem je neviděla. Doufám, že až zpěvačka porodí a užije si mateřskou, tak se zase skupina vrátí, jinak by hudební scéna hodně hodně hodně hodně utrpěla.
Jo a, nedá mi to. Jeden z členů u nás dostal dort, údajně "za nic":D. Každopádně mě potěšilo, lépe řečeno ŠOKOVALO, že se o něj podělil se zbytkem osazenstva, který v klubu po koncertě zůstal, i přestože je třeba osobně neznal (viz já). Získali si mě zase o něco víc, obzvlášť proto, že já prostě dorty miluju a jednou kvůli nim budu potřebovat dvojí dveře, abych prošla, ale je mi to jedno. Cituji paní Nedokonalou "výzkumy ukázaly, že nejvíce zvyšuje ženám tep pohled na zakázanou rozkoš – čokoládový dort se šlehačkou". Kdo by mě v ten večer při pohledu na již zmiňovaný dort viděl, neměl by o těchto výzkumech pochyb.
Máte ještě nějaký důvod, proč nemilovat Jananas? Ráda vám ho vyvrátím.
Nerdovský dodatek: Taky mám ráda graficky vydařené a originální webovky skupin. Začlo to MGMT (jestli si pamatujete, jak pozadí bylo tvořené čtverečky, které se po "přejetí" myší změnili na jinou barvu/obrázek), pak Jananas a nyní mě nadchl také web Zrní. Víc takových!
A zde důkaz místo slibů, jedna z "forbín" a nová písnička, jež mi momentálně mluví ze srdce:
Nuže zpět. Jananas jsem před pár dny viděla už popáté a můžu říct, že pokaždé to byl zážitek. Samozřejmě, k hudbě a textům už nemám slov. Pokaždé, když je poslouchám, děkuji [vyššímu principu dle vaší volby] za to, že stále existuje skupina, která dokáže hrát na opravdové nástroje (a to prosím hodně dobře hrát) a pobavit vtipnými texty v češtině (i když Southpaw měli skvělé vtipné texty i v angličtině, ale stejně se rozpadli a stejně to nikdo z mé ostudné generace neumí ocenit v jakémkoliv jazyce, takže to je teď jedno). Avšak většinou bývají buď dobré texty nebo dobrá hudba, přičemž to druhé zaostává. Tady to je jinak. V České republice znám už jen jednu takovou skupinu, kde jsou oba aspekty v harmonii, to jest moji nejmilejší Tata Bojs. (Pak možná i Zrní, i když ti svými řekla bych avantgardními texty neosloví moc velkou část publika jako dvě předchozí skupiny, ale to je přeci jen účel avantgardy.)
Ale tyto dvě přednosti Jananasu můžu poslouchat i doma. Taky že jsem se jich naposlouchala! Písničky znám už i odzadu. Proč mě tedy ty koncerty tak baví, když hrají většinou furt to samé? Je to kvůli jejich "forbínám", tedy pauzám mezi písničkami. Často trvají déle než samotné písničky, ale pochybuju, že to někomu vadí. Při každé pauze vymyslí něco vtipného a neotřelého a přitom vůbec nejde o divadlo, pouze o interakci mezi členy skupiny a taky interakci s publikem. A pěkně prosím, nikdy se jejich vtípky neopakovaly. Jsou to prostě osobnosti a dokážou si dělat srandu ze všeho a především i ze sebe. Už dlouho jsem se tak nezasmála, možná že jsem se tak nezasmála vůbec za ten rok, co jsem je neviděla. Doufám, že až zpěvačka porodí a užije si mateřskou, tak se zase skupina vrátí, jinak by hudební scéna hodně hodně hodně hodně utrpěla.
Jo a, nedá mi to. Jeden z členů u nás dostal dort, údajně "za nic":D. Každopádně mě potěšilo, lépe řečeno ŠOKOVALO, že se o něj podělil se zbytkem osazenstva, který v klubu po koncertě zůstal, i přestože je třeba osobně neznal (viz já). Získali si mě zase o něco víc, obzvlášť proto, že já prostě dorty miluju a jednou kvůli nim budu potřebovat dvojí dveře, abych prošla, ale je mi to jedno. Cituji paní Nedokonalou "výzkumy ukázaly, že nejvíce zvyšuje ženám tep pohled na zakázanou rozkoš – čokoládový dort se šlehačkou". Kdo by mě v ten večer při pohledu na již zmiňovaný dort viděl, neměl by o těchto výzkumech pochyb.
Máte ještě nějaký důvod, proč nemilovat Jananas? Ráda vám ho vyvrátím.
Nerdovský dodatek: Taky mám ráda graficky vydařené a originální webovky skupin. Začlo to MGMT (jestli si pamatujete, jak pozadí bylo tvořené čtverečky, které se po "přejetí" myší změnili na jinou barvu/obrázek), pak Jananas a nyní mě nadchl také web Zrní. Víc takových!
A zde důkaz místo slibů, jedna z "forbín" a nová písnička, jež mi momentálně mluví ze srdce:
čtvrtek 14. června 2012
Jsem plombová královna
Mám plomby na všech zubech kromě
Každopádně, spravedlnost asi fakt existuje. Nechvalně známé prořezávání osmiček jsem vůbec necítila a kdyby mi zubařka neřekla, že už jsou prořezané, tak ani nevím, že mám zuby navíc.
Tak co teď - závidět mi nebo mě litovat?
- osmiček
- horních jedniček
- vytrhnutých čtyřek
Každopádně, spravedlnost asi fakt existuje. Nechvalně známé prořezávání osmiček jsem vůbec necítila a kdyby mi zubařka neřekla, že už jsou prořezané, tak ani nevím, že mám zuby navíc.
Tak co teď - závidět mi nebo mě litovat?
neděle 10. června 2012
Pořád si nejsem jistá, jestli se těším nebo netěším na vyšku. Je to těžké, myslet na budoucnost, když každý den vstáváte po deváté či desáté hodině, dáte si vydatnou snídani, pak vytrávíte a posilujete bříško, načež zkoušíte první kuchařské umělecké výkony (samozřejmě ne první, ale těstoviny, špagety, saláty, rybí prsty nepočítám) a během odpoledne jediným vaším stresem je, že váš Simík je absolutně nevyspaný, nemá uklizeno a jeho pes se cítí osamělý a on musí do práce (narozdíl od vás).
Každopádně, hořím zvědavostí. Jsem srab a posera a bojím se všeho. Ale vždycky, i když se toho bojím, tak to zkusím (teda až na jakoukoliv interakci s pavoukama ufff). Když se mi to nelíbí, tak to dál nedělám. Ale zvědavost mi prostě nedá. Tolik k vašemu dalšímu proniknutí do mé komplikované duše.
Hořím zvědavostí, s kým budu na koleji. Jsem hrozně náročný člověk. Nesnáším moc kecání, nesnáším moc ticha, nesnáším moc společnosti, nesnáším moc samoty. Musím mít prostě všechno v rovnováze. A člověka, který vám to poskytne, je těžké najít. Hlavně doufám, že nebude jíst jablka a čipsy, protože nesnáším chřoustání a křupání a jsem schopná za to i vraždit. Až budu vědět, kdo bude ten ubožák, jenž bude se mnou sdílet prostory, samozřejmě mu ihned věnuji jeden celý článek - ať už karikaturou nebo vychvalováním do nebes, to se uvidí.
Hořím zvědavostí, co vlastně budu v Brně furt dělat. Jestli budu mít s kým chodit ven, jestli se má aktuální společenská úroveň vylepší nebo naopak zhorší, jestli si najdu nové kamarády, jestli si najdu blbečka, který si mě jednou vezme. A další nepodstatné kraviny, které mohou zajímat jen můj mozek.
Hořím zvědavostí samozřejmě také nad tím, jak bude vůbec vyučování vypadat a jestli mi to vůbec půjde. Pak se ale vždycky uklidním, že nic jiného, než tento obor neumím, proto nad touto věcí "hořím pouze menší zvědavostí".
Abych furt jen nehořela, taky se pro změnu těším. A těším se na to, na co jsem se nikdy netěšila. Vlastně ano. Těšila jsem se, až ta činnost skončí. TĚLOVÝCHOVA. Tak nenáviděný sport si nakonec našel i mě a já slintám nad nabízenými kurzy a nevím, co dřív! Pilates? Jogu? Nebo dokonce fitness jogu? A co zkusit fitjazz? A proč ne vodní turistiku? A kdyby nebyl tenis za 1000 Kč, tak klidně taky. No prostě yaaaay.
Po pravdě........ vůbec nevím, proč tohle píšu. Chtěla jsem něco napsat, ale nějak jsem ani neměla o čem. Ale prostě jsem potřebovala NĚCO napsat. Tak to berte s rezervou. Taky to berte jako úvodní část mých myšlenek během VŠ, které jsem si tu před pár články tak trochu předsevzala. Nevím, jestli mi to vydrží i po nástupu, ale čert to vem.
Každopádně, hořím zvědavostí. Jsem srab a posera a bojím se všeho. Ale vždycky, i když se toho bojím, tak to zkusím (teda až na jakoukoliv interakci s pavoukama ufff). Když se mi to nelíbí, tak to dál nedělám. Ale zvědavost mi prostě nedá. Tolik k vašemu dalšímu proniknutí do mé komplikované duše.
Hořím zvědavostí, s kým budu na koleji. Jsem hrozně náročný člověk. Nesnáším moc kecání, nesnáším moc ticha, nesnáším moc společnosti, nesnáším moc samoty. Musím mít prostě všechno v rovnováze. A člověka, který vám to poskytne, je těžké najít. Hlavně doufám, že nebude jíst jablka a čipsy, protože nesnáším chřoustání a křupání a jsem schopná za to i vraždit. Až budu vědět, kdo bude ten ubožák, jenž bude se mnou sdílet prostory, samozřejmě mu ihned věnuji jeden celý článek - ať už karikaturou nebo vychvalováním do nebes, to se uvidí.
Hořím zvědavostí, co vlastně budu v Brně furt dělat. Jestli budu mít s kým chodit ven, jestli se má aktuální společenská úroveň vylepší nebo naopak zhorší, jestli si najdu nové kamarády, jestli si najdu blbečka, který si mě jednou vezme. A další nepodstatné kraviny, které mohou zajímat jen můj mozek.
Hořím zvědavostí samozřejmě také nad tím, jak bude vůbec vyučování vypadat a jestli mi to vůbec půjde. Pak se ale vždycky uklidním, že nic jiného, než tento obor neumím, proto nad touto věcí "hořím pouze menší zvědavostí".
Abych furt jen nehořela, taky se pro změnu těším. A těším se na to, na co jsem se nikdy netěšila. Vlastně ano. Těšila jsem se, až ta činnost skončí. TĚLOVÝCHOVA. Tak nenáviděný sport si nakonec našel i mě a já slintám nad nabízenými kurzy a nevím, co dřív! Pilates? Jogu? Nebo dokonce fitness jogu? A co zkusit fitjazz? A proč ne vodní turistiku? A kdyby nebyl tenis za 1000 Kč, tak klidně taky. No prostě yaaaay.
Po pravdě........ vůbec nevím, proč tohle píšu. Chtěla jsem něco napsat, ale nějak jsem ani neměla o čem. Ale prostě jsem potřebovala NĚCO napsat. Tak to berte s rezervou. Taky to berte jako úvodní část mých myšlenek během VŠ, které jsem si tu před pár články tak trochu předsevzala. Nevím, jestli mi to vydrží i po nástupu, ale čert to vem.
pátek 1. června 2012
Tak tedy i já se mohu šťastně přidat k těm, jež pokořili nechvalně známou maturitu.
Je to už přes týden a mně to furt nějak nedochází. Přijde mi, jak kdyby nám dali vysvědčení trochu předčasně a my měli prázdniny o měsíc dřív a to je celé. Každopádně je to nehorázná úleva nemuset po měsíci neustálého (ehhhm) se učení NIC dělat.
A protože nemám NIC na práci, tak sem napíšu pár rad pro mé imaginární čtenáře, které toto zdánlivé peklo teprve čeká.
1) Pokud umíte matiku na maximálně 2-3, zvolte si ve státní části matiku. Budete vědět známku po týdnu a navíc se budete muset učit jen do tří předmětů (případně více, nevím, co plánují do budoucna - lépe řečeno, jak to bude vypadat doopravdy v budoucnu), protože s tabulkama a kalkulačkou je to pohodička.
/Na druhou stranu pokud umíte výborně improvizovat v angličtině a nemáte problém se středoškolskou gramatikou, tak si dejte určitě angličtinu, nakonec to s tím (ne)učením vyjde nastejno. Faktem však je, že znám víc lidí, kteří by zvládli matematiku bez přípravy, než angličtinu bez přípravy, proto zmiňuju matiku./
2) Během zimy by s vámi měli učitelé začít opakovat jednotlivé otázky (kdyžtak si to vydupejte, stejně jako anotaci k otázkám). Bude vás to srát, budete se vymlouvat, ale pak budete děsně rádi! A HLAVNĚ vás to donutí zpracovávat si otázky, což mě teda nebavilo snad ještě víc, než se to pak všechno učit.
A co se týče samostatného učení: Po Vánocích je brzo, týden před maturou je pozdě.
3) Udělat si rozvrh je dobrá věc, ale doporučuju si to několikrát všechno přepočítat, ať nedopadnete jako já - místo 25 otázek jsem počítala jen s 15, takže jsem týden před dnem D zjistila, že mi chybí ještě tak milion otázek. Tudíž jsem si nakonec vypsala zbývající otázky ala " 1 2 3 4 5 6 " a tak dále, a pak jsem je po naučení škrtala (nádherný pocit!). Obojí je dobrý způsob, samostatně i v již zmiňované kombinaci.
4) Není na škodu "naučit se učit". Lehké otázky, ke kterým se dá vždycky něco říct, si několikrát pročtěte a zahoďte, na záludnější si nechte více času a také více soustředění.
5) Nechte si ty nejtěžší/nejnudnější otázky na konec. Nejtěžší vám zůstanou v hlavě a ty nejnudnější vás donutí se naučit stres. Kromě toho vám lehké otázky dodají sebevědomí a nebudete muset každý den psát zoufalé statusy, jak nic neumíte. Tím se dostávám k bodu 6 ->
6) Nepište zoufalé statusy, jak nic neumíte, jak všechno umíte, co jste se všechno naučili, kolik vám toho zbývá, etc. Nikoho to nezajímá. Na to si založte twitter nebo to říkejte rodičům, imaginárním přátelům a své kočce. Statusy o tom, jak jste to dali a jak máte samé jedničky, asi už bude zajímat trochu víc lidí z těch vašich "přátel", ale je fajn si to nechat až na konec, kdy to mají všichni za sebou, protože pro ně je to fakt hnus, to znám z vlastní zkušenosti.
7) Nenechte se odradit slovy "Už toho nech, teď už se nic nenaučíš!" den před zkouškou. Já se v poslední den naučila 16 (!) otázek, z toho i New York a Školský systém v Rusku, které jsem si ve svých školních předmětech vytáhla (obojí otázky čislo sedm wooo!).
8) V písemné práci z ČJ si vyberte styl a téma, které jsou jednoznačné a u kterých nebudete mít ŽÁDNÉ pochybnosti, že by to mohlo být myšleno i jinak. Nespoléhejte se na úvahu, letos dali fakt hnusnou a dost zavádějící zadání. Taky nikdy nepište dopis. NIKDY.
To je asi všechno. Někdy časem opět napíšu něco superužitečného.
Je to už přes týden a mně to furt nějak nedochází. Přijde mi, jak kdyby nám dali vysvědčení trochu předčasně a my měli prázdniny o měsíc dřív a to je celé. Každopádně je to nehorázná úleva nemuset po měsíci neustálého (ehhhm) se učení NIC dělat.
A protože nemám NIC na práci, tak sem napíšu pár rad pro mé imaginární čtenáře, které toto zdánlivé peklo teprve čeká.
1) Pokud umíte matiku na maximálně 2-3, zvolte si ve státní části matiku. Budete vědět známku po týdnu a navíc se budete muset učit jen do tří předmětů (případně více, nevím, co plánují do budoucna - lépe řečeno, jak to bude vypadat doopravdy v budoucnu), protože s tabulkama a kalkulačkou je to pohodička.
/Na druhou stranu pokud umíte výborně improvizovat v angličtině a nemáte problém se středoškolskou gramatikou, tak si dejte určitě angličtinu, nakonec to s tím (ne)učením vyjde nastejno. Faktem však je, že znám víc lidí, kteří by zvládli matematiku bez přípravy, než angličtinu bez přípravy, proto zmiňuju matiku./
2) Během zimy by s vámi měli učitelé začít opakovat jednotlivé otázky (kdyžtak si to vydupejte, stejně jako anotaci k otázkám). Bude vás to srát, budete se vymlouvat, ale pak budete děsně rádi! A HLAVNĚ vás to donutí zpracovávat si otázky, což mě teda nebavilo snad ještě víc, než se to pak všechno učit.
A co se týče samostatného učení: Po Vánocích je brzo, týden před maturou je pozdě.
3) Udělat si rozvrh je dobrá věc, ale doporučuju si to několikrát všechno přepočítat, ať nedopadnete jako já - místo 25 otázek jsem počítala jen s 15, takže jsem týden před dnem D zjistila, že mi chybí ještě tak milion otázek. Tudíž jsem si nakonec vypsala zbývající otázky ala " 1 2 3 4 5 6 " a tak dále, a pak jsem je po naučení škrtala (nádherný pocit!). Obojí je dobrý způsob, samostatně i v již zmiňované kombinaci.
4) Není na škodu "naučit se učit". Lehké otázky, ke kterým se dá vždycky něco říct, si několikrát pročtěte a zahoďte, na záludnější si nechte více času a také více soustředění.
5) Nechte si ty nejtěžší/nejnudnější otázky na konec. Nejtěžší vám zůstanou v hlavě a ty nejnudnější vás donutí se naučit stres. Kromě toho vám lehké otázky dodají sebevědomí a nebudete muset každý den psát zoufalé statusy, jak nic neumíte. Tím se dostávám k bodu 6 ->
6) Nepište zoufalé statusy, jak nic neumíte, jak všechno umíte, co jste se všechno naučili, kolik vám toho zbývá, etc. Nikoho to nezajímá. Na to si založte twitter nebo to říkejte rodičům, imaginárním přátelům a své kočce. Statusy o tom, jak jste to dali a jak máte samé jedničky, asi už bude zajímat trochu víc lidí z těch vašich "přátel", ale je fajn si to nechat až na konec, kdy to mají všichni za sebou, protože pro ně je to fakt hnus, to znám z vlastní zkušenosti.
7) Nenechte se odradit slovy "Už toho nech, teď už se nic nenaučíš!" den před zkouškou. Já se v poslední den naučila 16 (!) otázek, z toho i New York a Školský systém v Rusku, které jsem si ve svých školních předmětech vytáhla (obojí otázky čislo sedm wooo!).
8) V písemné práci z ČJ si vyberte styl a téma, které jsou jednoznačné a u kterých nebudete mít ŽÁDNÉ pochybnosti, že by to mohlo být myšleno i jinak. Nespoléhejte se na úvahu, letos dali fakt hnusnou a dost zavádějící zadání. Taky nikdy nepište dopis. NIKDY.
To je asi všechno. Někdy časem opět napíšu něco superužitečného.
sobota 3. března 2012
"Všechno, co opravdu potřebuji znát, jsem se naučil v mateřské školce." Kdo by tento citát od pana Fulghuma neznal? (Vlastně mě napadá až moc velké číslo lidí, kteří by tento citát neznali, soudě dle toho, že se on i další Fulghumovy skvělé "hlášky" narozdíl od jiných statusů skoro nikomu na mém fejsfaku nelíbí. Ale jistě jsme pochopili, že šlo o řečnickou otázku.) Avšak polemizovat nad jeho pravdivostí se mi nechce, i když by to bylo taky zajímavé. Jen jsem k tomu chtěla dodat jednu věc, kterou jsem se ve školce nenaučila - ale až na druhém stupni základní školy. (No, možná, že jsem to věděla a dodržovala už ve školce, ale co já vím, dyť je to tak dávno bože!)
Tehdy jsme měli každý týden hodinu občanské výchovy s tou nejlepší učitelkou, co si dokážete představit. Kraťoučké zápisy, jednoduché písemky, jejichž zvolené téma jsme si těsně před písemkou vždycky s učitelkou zopakovali, a především - diskuze o čemkoliv. Jednou jsme takhle o něčem diskutovali, a fakt vůbec nevím o čem. Každopádně dostali jsme se k situaci, kdy si nějaký člověk ráno ve spěchu dá na každou nohu jinou ponožku. Otázka zní: Má se emocionálně zhroutit nebo co teda? A tehdy to ta úžasná paní vyslovila - polovina lidí si řekne, že je blbeček a že nemá vkus. Ovšem druhá polovina lidí si řekne, že je to zajímavé, ať už milují princip náhody (ach, dada) nebo jsou fetišisti na jiné, zvláštní a odlišné věci (jako já třeba že). A tehdy mě to právě koplo. Ať už si oblečete (obujete apod.) cokoliv, může vás třeba milion lidí odsuzovat a smát se vám, ale další milion lidí bude obdivovat vaši odvahu, bude se jim líbit vaše ztřeštěnost/odlišnost/atd atd (asi podle toho, co si na sebe vemete) a pak to taky zkusí a bude z toho třeba módní hit. Třeba. Nebo prostě někomu ozvláštníte den tím, že pro jednou neuvidí jednotnou řadu ošoupaných džín a sportovních kecek a bla bla bla. To taky není k zahození, mám na to důkazy.
No jo, já vím, objev světa. Ale já si na to jen před chvilou vzpomněla + jsem si zrovna procházela ty již zmiňované citáty, a tradá, už jsem měla článek v hlavě a prostě jsem m u s e l a.
P.S. Můj kocourek, kterého jsem tu nedávno představovala, by chtěl pozdravit mé najaté a imaginární fanoušky. Už asi pětkrát mi málem zruinoval toto veledílo, tak jsem mu chtěla věnovat tuto větu za to, že se tak nakonec nestalo.
Tehdy jsme měli každý týden hodinu občanské výchovy s tou nejlepší učitelkou, co si dokážete představit. Kraťoučké zápisy, jednoduché písemky, jejichž zvolené téma jsme si těsně před písemkou vždycky s učitelkou zopakovali, a především - diskuze o čemkoliv. Jednou jsme takhle o něčem diskutovali, a fakt vůbec nevím o čem. Každopádně dostali jsme se k situaci, kdy si nějaký člověk ráno ve spěchu dá na každou nohu jinou ponožku. Otázka zní: Má se emocionálně zhroutit nebo co teda? A tehdy to ta úžasná paní vyslovila - polovina lidí si řekne, že je blbeček a že nemá vkus. Ovšem druhá polovina lidí si řekne, že je to zajímavé, ať už milují princip náhody (ach, dada) nebo jsou fetišisti na jiné, zvláštní a odlišné věci (jako já třeba že). A tehdy mě to právě koplo. Ať už si oblečete (obujete apod.) cokoliv, může vás třeba milion lidí odsuzovat a smát se vám, ale další milion lidí bude obdivovat vaši odvahu, bude se jim líbit vaše ztřeštěnost/odlišnost/atd atd (asi podle toho, co si na sebe vemete) a pak to taky zkusí a bude z toho třeba módní hit. Třeba. Nebo prostě někomu ozvláštníte den tím, že pro jednou neuvidí jednotnou řadu ošoupaných džín a sportovních kecek a bla bla bla. To taky není k zahození, mám na to důkazy.
No jo, já vím, objev světa. Ale já si na to jen před chvilou vzpomněla + jsem si zrovna procházela ty již zmiňované citáty, a tradá, už jsem měla článek v hlavě a prostě jsem m u s e l a.
P.S. Můj kocourek, kterého jsem tu nedávno představovala, by chtěl pozdravit mé najaté a imaginární fanoušky. Už asi pětkrát mi málem zruinoval toto veledílo, tak jsem mu chtěla věnovat tuto větu za to, že se tak nakonec nestalo.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)