Tento týden byl jednoduše fiasko. Chtěla jsem si původně vylít srdce (či душу) na Twitter, ale aby to bylo děsně moc vtipné jako ostatně všecky mé tweety (né asi) a neztratilo to pointu a tak dále, musela bych to rozepsat asi do desíti tweetů a já nerada spamuju. Prostě #firstworldproblems. A proto jsou zde tato slova, které možná - někdo - někdy přečte.
Fiasko první a zároveň druhé, tramvaje a pozdní příchody. Celou základní a střední školu jsem to měla 5-10 minut pěšky do školy, vycházela jsem v 7:45-7:50, když jsem měla na 8, a život byl krásný. Pak jsem zvítězila nad maturitou a krása skončila. Nyní to mám do školy 15-20 minut tramvají. A protože to je málo srandy, tak ještě přidejte 10 minut pěší chůze na zastávku. Už toto samo o sobě je pro mě prostě šílené. Sotva se po dvou měsících jakžtakž aklimatizuji a začínám si uvědomovat, že dochvilnost je pro jízdu MHD vážně důležitá, bum! Přijde šestačtyřicátý týden v roce.
Že v pondělí ráno nestíhám tramvaj odjíždějící v 7:43 mě nerozhodí a jedu jako obvykle v 7:49. Ostatně, to 7:43 jsem si do hlavy vtloukla naschvál, protože se znám a i když se budu snažit vyjít tak, abych stihla první tramvaj, stihnu akorát tu druhou. Trošku se zdržím v šatně (ano, mám tělocvik v pondělí ráno, ano, je to šílené), takže doťapkám pozdě, ale ještě ani nezačala prezenčka, tudíž - no stress. Mezi tělocvikem a následujícím seminářem mám 50 minut času, což logicky na koleje nestíhám, na snídani v kavárně to taky nestíhám (už jsem to zkoušela), takže se obvykle vyvalím na schody před učebnou a přemýšlím o smyslu života. Tentokrát se ve mně probudila shopaholická duše a šla jsem si pobrečet nad novými kolekcemi do centra. Světe div se, stihla jsem to na hodinu tak krásně, že i dochvilný člověk by záviděl. A pak se něco stalo. Myslím, že za to může karma. Asi se na mě nasrala, protože jsem se zase vykašlala na právní nauku a jazykovědu (karmo, vyslov si jenom ty názvy přednášek a pochopíš mě!).
----------------------------------
Tady jsem přestala, protože by mi jinak ujel vlak domů, kam jsem se rozhodla utéct před tímto ohavným týdnem, který pak ještě svou ohavností NEKONČIL, vůbec ne, pokračovalo to taťkovou zbytečnou protivností na jeho mamku, zrušení srazu s nejlepšími lidmi našeho kraje, kdy jsem pak chtěla jen sedět a čumět do zdi, jenže přišla (zase jiná) babička s dědou, kteří s rodičema probírali politiku a nemoci v rodině, což mě tak docela vzhledem k mému stavu nezajímalo, nakonec ani na víno nedošlo, které mi rodiče slíbili, pak jsem seděla ve vlaku zpátky - střídavě s uřvanýma a učuměnýma děckama a puberťákama se slovní zásobou omezenou na pičo, kozy a ty vole, kteří byli roztahaní po celé sedačce a mně nezbylo než mít nohy na okně, pak přestal splachovat záchod a smrdělo to sračkama a půl hodinu před dojezdem do velkoměsta jsem usnula a probudila se s hlavou SKORO na rameni cizího chlapa. Teď už je pětapadesát minut po půlnoci, začal 47. týden a já doufám, že tyhle srandy už skončily.
Ještě jsem teda chtěla říct, že se mi nechce pokračovat s "tím nahoře", takže tady jsou moje poznámky, které jsem původně chtěla začlenit do textu a tak:
Bohužel to nefunguje, když tramvaje jezdí jen co deset minut. Co tam budu deset minut napřed dělat, když se tam nejsem schopná s nikým kvalitně pobavit, pokud nemám v ruce sklenici vína? Takže se snažím chodit na tu, která tam přijíždí akorát
Třetí a poslední fiasko, které bude na krátké povídání (fakt!). (Toto mělo být o tom, že mi nejde intonační konstrukce č.3 a vlastně mi nejde asi tak žádná intonační konstrukce a dost mě to dojebává, jako!)
A o zrušení oslavy- -- -
Už jsem doma zabalená do deky s hřejivým kocourem v náručí???
To je hrůza. Snad to někdy dopíšu.
