Moje největší fanynka Polenka měla dojem, že málo píšu na blog. No jo. O osobním životě se mi psát nechce. Asi bych se pak jen zhroutila. Místo toho jsem se rozhodla trochu dohnat HŘEJIVOU VÝZVU, protože jsem ehm, trošičku pozadu.
Užij si to, srno.
5. Příběh začínající slovy „Myslel jsem, že jsem viděl …“
Myslel jsem, že jsem viděl ptáčka poletujícího po obýváku, tak jsem se hned přikrčil, zavrtěl zadkem jak vrtulkou a na objekt svého lovu vyskočil. Sakra! Zas je to jenom nějaká umělotina obalená plyšem. Tohle už je přímo výsměch, vážení. A říkáte si, no jo, ty troubo, že tě taky nenapadne – pták v obýváku, když ti necelou půlhodinu nazpět přivřeli jediné otevřené okno před čumákem, že prý tu děsně táhne. A že jsem měl právě rozkoukané hejno malých ptáčat, to je úplně jedno, že? No jen počkej, však já ti na tom tvém novém koženém gauči ukážu, kdo je tady pán domu. Skoro umírám touhou do té voňavé látky zabořit svoje trošku přerostlé drápy hned, ale ne, ne, musím vydržet do noci, kdy mě nikdo neuvidí a nedostanu novinama po zadku. Ne, že by to nějak super bolelo, ale za ten pocit ponížení mi to fakt nestojí. Ach booože, dneska je taková nuda! Už jsem se tohle odpoledne pětkrát myl, čtyři hodiny spal a už fakt nevím, co dělat. Když už to začalo být zajímavé venku, tak je tady milostpánům najednou zima. Asi si radši půjdu zase hrát. Umělotina obalená plyšem je lepší než nic. Ale nesmím to s tím pohybem moc přehánět. Přece jen – potřebuju dost energie, abych v noci rozdrásal tu po celém bytě vonící „pohovku“, jak to někteří divnolidi nazývají, a ještě před svítáním probudil Sypačku jídla. Hmm… kruci, kašlu na tu plyšovou myš a jdu žrát. Když už je to jako zadara, že. Tak pac a čus!
6. Jak se mohla událost včerejšího dne vyvinout jinak (libovolný útvar)
Jak se mohl včerejšek vyvinout jinak? No všelijak. Vážně. Mohla jsem se konečně zase pohnout s bakalářskou prací a napsat víc než jednu stránku během týdne (aplaus, prosím; hm, vlastně ne) místo sledování Brooklyn Nine-Nine (což mě vedlo k googlování obrázků Andyho Samberga – ááááách), nemusela jsem zase sežrat další CELOU Studentskou pečeť (moje mamka jich prostě nakoupila asi pět tisíc, když byly za poloviční cenu, fakt díky, mami, až dostanu cukrovku, tak víš, kde to začalo). Jo je fakt, že jsem přečetla celou jednu knihu, kterou dokonce k psaní potřebuju, takže se v mém drobném těle vzedmul dvojnásobný pocit absolutní pýchy, ALE pak jsem zjistila, že byl jako nějaký read-a-thon na knižních blozích a někteří třeba za den přečetli 600 stran nebo co (jako jste normální?), takže moje sebevědomí bylo na nule i v tomhle ohledu, protože moje kniha měla tak 180 stran a já byla v deset v noci ráda, že je to za mnou.
Taky jsem poslala závěrečnou práci, na kterou jsem měla měsíc a půl, v poslední den (i přestože jsem měla půlku hotovou hned den po zadání, ale prostě se mi ta půlka nechtěla furt dodělat, však to znáte). Ale to mi přece nevadí! Byla velmi dobrá, to vím, a byla jsem na ni pyšná. Teda dokud jsem si pro jistotu znovu nepřečetla mail vyučujícího, jestli má moje práce všechno. Jo, to sice měla, ale hahahaha deadline byl den předem. KDO proboha dává deadline na PŘEDPOSLEDNÍ den v měsíci? Nejprv jsem mu chtěla napsat e-mail, že se omlouvám, že jsem měla prostě zafixovaný poslední den v měsíci, logicky. Ale asi by to bylo trochu trapné. Měla jsem přece tolik času před tím deadlinem. Jo, já vím, pane docente, ale … Tak teď doufám, že to nebude řešit. Odevzdávárna byla stále otevřená, tak snad … Držte mi palce. Teda pěsti, přeci palce-kopalce. Každopádně v ideálním světě by se tato událost vyvinula tak, že by nastala o den dřív. Proč jen jsem tak líná? Proč? A vůbec, proč tohle píšu, když mám jenom jednu stranu bakalářské práce?
A víte, jak by se daly všechny události včerejšího dne ještě vyvinout jinak? Mohlo přijít třeba tornádo, mohlo mě přejet auto (kdybych teda chodila ven), mohl mi umřít kocour nebo jeden z mých tří osmáků, moje nejlepší kámoška mohla dostat rakovinu, moji rodiče se mohli dohodnout na rozvodu a tak dále, a tak dále. Ale nic z toho se nestalo. A za to jsem fakt moc ráda!
[píšící ukápla slzička mezi klávesy „C“ a „V“ do zvuků Bachovy „Toccata & Fugue in D Minor“]
7. On a ona se srazili v knihovně. Popiš situaci.
On: Černé vlasy (přírodní barvy; v rané pubertě se pod vlivem tehdejších namelírovaných sladkých členů boybandů snažil s barvami experimentovat, ale naštěstí již dávno zjistil, že ty nejvíc husté holky stejně nejvíc milujou ty tmavovlasé – ano, já taky, pozn. Cathy Ames). Mírně nagelované, aby držely tak, jak určuje současný módní diktát (i když z jeho úst by nikdy nevypadlo, že se drží nějakých trendů či nějakého stylu, protože je v každém ohledu „svůj“ a není kopírka). Hranaté brýle se silnými obroučkami (nejprve se zdráhal je nosit, ale nakonec zjistil, že v nich vypadá dost cool a přijal je jako součást své image). Tričko takového toho uvolněného holčičího střihu, které najdete v pánském oddělení H&M, s nějakou postavičkou z mangy, animé nebo jiné japonské šílenosti (aby ještě víc posílil svou cool auru novodobého Setha Cohena). Černé úzké džíny (protože co jiného jste čekali?). Vansky barvy červeného vína (hmm, mňam! A ehm… co jiného jste čekali?). V rukou nějaké komiksy, manga a Společenstvo prstenu od J. R. R. Tolkiena (na posledním „jednom pivě“ se spolužáky zjistil, že je jediný, kdo tuhle klasiku nečetl, což je nepředstavitelné pro třídního nerda a zbytek večera strávil v potu tváře, předstírajíc, že ví, o čem je řeč, doufajíc, že ho nikdo neodhalí – neodhalil).
Ona: Hnědé kudrnaté vlasy (s nádechem červené, která jí ještě zbyla z divokých adolescentních let i po tisících přebarvení). Délkou po lopatky (kdy už do prdele budou dostatečně dlouhé, aby o ni konečně začli nějací chlapi jevit zájem?). Rozcuchané (po tom, co si furt nervama při učení na zkoušku z obchodního práva – soucítím, pozn. Cathy Ames – drbala do svých dvou precizně upletených francouzských copů, až si je musela rozpustit, a pak se tvářila, že ta rozcuchanost a mastná hlava ji vůbec nezajímá a je to tak vlastně možná aji naschvál, protože je emancipovaná a nezajímají ji takové povrchní věci a tak vůbec). Károvaná zelená košile zapnutá až ke krku, krátká černá sukně do pasu, černé silonky a černé loafers (představujete si soudobou emancipovanou dívku snad jinak než ve stylu Alexy Chung? Prosím.) V rukou Evžen Oněgin, něco od Kafky nebo snad Hemingwaye nebo snad od obou a (samozřejmě) životopis Alexy Chung (něco takového mají v knihovně? Sakra, kde???).
Situace: On (výše popsaný) se s ní (popsanou pod výše popsaným jím) srazil na chodbě, čistě z důvodů nepozornosti obou dvou (čuměli se do mobilů místo na cestu, jak jinak). Popadali jim knížky všude, zasmáli se, zaujal ji, zaujala ho, ale styděli se něco s tím dělat, naštěstí si on všiml jejího jména na průkazce, které ona dala naschvál na vrch hromady jejích vypůjčených knih s doufáním, že si toho všimne a později ji najde na facebooku, a on si ji na facebooku našel, postalkoval její fotky, z úvodních fotek zjistil, že je fakt super a rozuměla by mu, přidal si ji, psali si, šli na rande, na druhé, na třetí a ano. Rozuměla mu.
