Zobrazují se příspěvky se štítkemčičiny. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemčičiny. Zobrazit všechny příspěvky

pátek 26. října 2012

Na jaře jsem tu slibovala, posedlá myšlenkami na vysokou školu, že hned napíšu, jaké to tam je a všechno. Do svého druhého domova jezdím každý týden už měsíc, tak jsem si řekla, že bych mohla začít.

První týden mě velkoměsto (tak tomu budu říkat, jo) jako znuděného maloměšťáka naprosto pohltilo. Potkala jsem fajn člověka, s kterým jsem se od té doby nebavila a asi už ani bavit nebudu, seznámila se se spolubydlícími, jela plno špatnými tramvajemi a byla na svých prvních přednáškách. Když jsem dojela domů a viděla všude kolem jen úchylné dělníky, malá děcka, znuděné matky s kočárkama a postarší generaci, bylo mi z toho na nic.
Každopádně, jak jde čas, začínám se domů těšit víc a víc. Růžové brýle mi spadly hodně brzo, co? Hlavně a především mi chybí nějaká kámoška do nepohody, která by se mnou chodila (skoro) všude. Ta mi zůstala bohužel v tom nudném maloměstě. A přijede mi až za dva roky! Co mám do té doby dělat? Spolužáci jsou sice fajn a poměrně družní, ale nikam s nimi nechodím kromě after-večerní-přednášky parties. A kromě jednoho člověka si ani nedokážu představit, že by z nás byli nějací velcí kámoši. Dále jsem tam potkala i druhého fajn člověka mimo obor a kolej. (S kterým se snad ještě budu bavit!) Ale nemůžu s ním chodit furt že? A moje skvělá kamarádka, se kterou jsem chodila do školy od 1. třídy do maturity a až rozdílné vyšky nás rozdělily (i když alespoň mají sídlo ve stejném městě), má hrozně debilní rozvrh. Tudíž jsem si zvykla, že prakticky skoro všude chodím sama. Nevadí mi být sama, to ne, většinou spíš naopak, ale čeho je moc, toho je příliš.
Ještě bych to bez těch lidí přežila, kdybych věděla, že mě na koleji čeká můj milovaný kocourek. Ale bohužel! Po něm se mi asi stýská nejvíc. Mamce a nejlepší kamarádce můžu zavolat a napsat, ale takto? Když jsem jeden víkend skoro nebyla doma a furt někde lítala a neměla moc interakce s kocourem, zažila jsem pak jeden z nejhorších týdnů v mém životě vůbec. Bylo mi strašně. Toužila jsem po společnosti, ale zároveň jsem se všem vyhýbala a tak. Jasný důkaz, že felinoterapie fakt není mýtus.
A tím bych prozatím skončila, protože v tomto případě moje jediný přání NENÍ opakování a já si musím užít co nejvíc času se svým čtyřnohým terapeutem!

Časem napíšu o mém zabijáckém pondělí a čtvrtku, krásném úterý a středě a možná i o něčem jiném, pokud se něco zajímavého do té doby naskytne.

sobota 17. prosince 2011

Kočky jsem neměla ráda odjakživa, spíš psy. Ty jsem zbožňovala a prosila o nějakého odmalička až do svých jedenácti let, kdy jsem dostala křečka! Pes to nebyl, ale hýbalo se to, jedlo a lezlo to na ruce! Po jeho velmi obrečené smrti přibyl další a jednou místo křečka přibyl osmák, kterých mám nyní pět, a přijde mi, že se o ně vůbec nestarám. A přesto, třem z nich bude brzo pět let. Lze tomu vůbec věřit?

Někdy mezi prvním křečkem a těmi třemi mazlíky jsem si psala s klukem, který mě s ohledem zpátky vlastně hodně ovlivnil. Neustále mi citoval Woodyho Allena a jako jediný fanoušek, kterého doposud znám, mi místo filmů jako první doporučil přečíst jeho knihy. Tak jako tak - znám Woodyho od něj, což je podstatné. A stejně tak i mou nejoblíbenější knihu (nebo aspoň jednu z nich) - Saturnina od Jirotky! No a kromě toho, jsem ho při každé konverzaci prosila, ať mi ukáže svého krásného kocourka. Nejde zde o žádný přisprostlý eufemismus, podotýkám. Kocourek se mi hrozně líbil a tím vlastně začala moje láska ke kočkám. Neustále mi říkal, že si taky mysleli, že je roztomilý a krásný a tak, dokud jim nezačal okusovat nohy zpod gauče. (Což mě samozřejmě přes webkameru netrápilo!)

O více než pět let později bych tohle mohla říct také. O mém vlastním mourovatém kocourkovi. Až na to, že se pod gauč nevejde (za to se tam vejde většina jeho hraček). Je přítulný, hluboce nesamostatný, milující... a druhou půlku dne stráví běháním a skákáním po bytě, škrábaním všeho kromě škrabadla, kousáním všeho kromě svých hraček, zběsílým lovem molů, až dokud se neunaví nebo někdo z nás nezačne něco jíst. On nežebrá, to ne. On si sedne na rameno jedlíka a strká nos a packy do všeho, co se přibližuje nebo se má přiblížit k jeho ústům. A dalo by se pokračovat.
Každopádně, prostě mě napadlo o něm něco semtam napsat, když už ho máme doma a když už mě napadlo dát tomuto blogu tak skvělý název, žejo.



Můžeme začít krátkým spotem z dnešního rána. V pohodě si ležím, on mi klimbá na břichu, já zakašlu, na což nereaguje, až najednou vstane, řádně se protáhne a skočí dolů. Já už jen odevzdaně čekám, kdy mi začne skákat na vybouleniny noh na peřině nebo v horším případě mi boxovat obličej. Ale... nic se neděje. Tak se po něm dívám - a on tam leží na koberci rozvalený po celé své délce s břichem a tlapkama nahoru. Neležel na svetru, na časopise, ani na něj nezářilo slunce, ani nevzdal únavou boj s plyšovou myškou. Prostě si jen tak z hecu lehnul doprostřed místnosti. Po pár minutách se převalil, posunul se a z polohy na břiše sledoval probouzející se osmáky. Pak vstal, skočil zpátky na postel, stočil se do klubíčka a s přátelsky přivřenýma očima na mě mžoural. Docela zajímavé.