sobota 17. prosince 2011

Kočky jsem neměla ráda odjakživa, spíš psy. Ty jsem zbožňovala a prosila o nějakého odmalička až do svých jedenácti let, kdy jsem dostala křečka! Pes to nebyl, ale hýbalo se to, jedlo a lezlo to na ruce! Po jeho velmi obrečené smrti přibyl další a jednou místo křečka přibyl osmák, kterých mám nyní pět, a přijde mi, že se o ně vůbec nestarám. A přesto, třem z nich bude brzo pět let. Lze tomu vůbec věřit?

Někdy mezi prvním křečkem a těmi třemi mazlíky jsem si psala s klukem, který mě s ohledem zpátky vlastně hodně ovlivnil. Neustále mi citoval Woodyho Allena a jako jediný fanoušek, kterého doposud znám, mi místo filmů jako první doporučil přečíst jeho knihy. Tak jako tak - znám Woodyho od něj, což je podstatné. A stejně tak i mou nejoblíbenější knihu (nebo aspoň jednu z nich) - Saturnina od Jirotky! No a kromě toho, jsem ho při každé konverzaci prosila, ať mi ukáže svého krásného kocourka. Nejde zde o žádný přisprostlý eufemismus, podotýkám. Kocourek se mi hrozně líbil a tím vlastně začala moje láska ke kočkám. Neustále mi říkal, že si taky mysleli, že je roztomilý a krásný a tak, dokud jim nezačal okusovat nohy zpod gauče. (Což mě samozřejmě přes webkameru netrápilo!)

O více než pět let později bych tohle mohla říct také. O mém vlastním mourovatém kocourkovi. Až na to, že se pod gauč nevejde (za to se tam vejde většina jeho hraček). Je přítulný, hluboce nesamostatný, milující... a druhou půlku dne stráví běháním a skákáním po bytě, škrábaním všeho kromě škrabadla, kousáním všeho kromě svých hraček, zběsílým lovem molů, až dokud se neunaví nebo někdo z nás nezačne něco jíst. On nežebrá, to ne. On si sedne na rameno jedlíka a strká nos a packy do všeho, co se přibližuje nebo se má přiblížit k jeho ústům. A dalo by se pokračovat.
Každopádně, prostě mě napadlo o něm něco semtam napsat, když už ho máme doma a když už mě napadlo dát tomuto blogu tak skvělý název, žejo.



Můžeme začít krátkým spotem z dnešního rána. V pohodě si ležím, on mi klimbá na břichu, já zakašlu, na což nereaguje, až najednou vstane, řádně se protáhne a skočí dolů. Já už jen odevzdaně čekám, kdy mi začne skákat na vybouleniny noh na peřině nebo v horším případě mi boxovat obličej. Ale... nic se neděje. Tak se po něm dívám - a on tam leží na koberci rozvalený po celé své délce s břichem a tlapkama nahoru. Neležel na svetru, na časopise, ani na něj nezářilo slunce, ani nevzdal únavou boj s plyšovou myškou. Prostě si jen tak z hecu lehnul doprostřed místnosti. Po pár minutách se převalil, posunul se a z polohy na břiše sledoval probouzející se osmáky. Pak vstal, skočil zpátky na postel, stočil se do klubíčka a s přátelsky přivřenýma očima na mě mžoural. Docela zajímavé.

Žádné komentáře:

Okomentovat