Zobrazují se příspěvky se štítkemvš. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemvš. Zobrazit všechny příspěvky

neděle 21. prosince 2014

Kde se vidíte, až bude univerzitě 100 let?

Za uběhlý semestr byl můj takzvaný život doslova jako na houpačce. A zároveň (ten semestr) fakt extrémně rychle utekl. Jako jasně, hrozně rychle uběhne vždycky, ale teďka trval asi tak den, ne? No nic, rozhodla jsem se ho tedy nějak shrnout.

Bude to skoro jak z nějakého dementního filmu, ale ... celý semestr se na mě všechno hroutilo, odkládala jsem, co se dalo, nestíhala jsem nic a ještě dva týdny zpátky bylo všechno v háji. A pak se to doslova zničehonic obrátilo vzhůru nohama. K lepšímu. Jsem teď v takové fázi, kdy si dokonce říkám, že to snad už ani lepší být nemůže. Bez ironického nebo sarkastického tónu (!!!!!). To je zároveň dost na nic, protože to tím pádem může být jen zase o něco horší. Ale na takové řeči jsem moc velký optimista a chci si tento pocit užít a zachovat ho právě tímto článkem!

screen z videa PJtheKick (což je vedlejší účet PJe a jako doporučuju všemi dvaceti)


Such fun???

Za tu poměrně krátkou dobu jsem potkala řekněme dost NOVÝCH srandovních, zajímavých, hodných, krásných lidí. Ale hlavně jsem si ještě více upevnila vztahy s lidmi, se kterými jsem se sice dřív bavila a měla je na facebooku a tak, ale znáte to ... Jen tak z ničeho nic bych jim v životě nenapsala nějakou od věci zprávu. A teď se to u mnohých lidí změnilo a hrozně mě těší, když zjišťuju, kolik úžasných lidí ještě na světě existuje. I když je to zároveň smutné, jak dlouho trvá, než tu jejich úžasnost objevíte. Jednou z takových je moje spolužačka, se kterou jsem se začla (zase) docela dost bavit, a zjistila jsem, že toho máme hodně společného. A například po naší poslední učební hodině roku 2014 jsme spolu byly na vystoupení amatérského švédského sboru v tom červeném kostele u České. Bylo to fakt moc hezké! A mám dojem, že jsem tam viděla Děvče u plotny. Stejně jako pak na koncertě Tata Bojs. Já fakt nevím, jestli ta slečna může být ještě dokonalejší!

A vůbec celkově to bylo o tom utužování vztahů, než hledání nových kamarádů. Za zmínku ještě stojí noc, kdy jsme šli s H. na koncert Mňágy, pak do hospody, vylili si srdíčka, u něj doma jsem si přečetla jeho tvorbu, a koukali jsme na film, u kterého jsem bohužel hned usla. Celkově to bylo moc fajn, protože tak dlouho jsme spolu byli sami jen jednou a tehdy jsme se vlastně ještě ani moc neznali. Někdo možná lidi, se kterými si pořádně pokecáte jen párkrát do roka (třeba i jednou), za přátele nepovažují, ale já si jich opravdu cením. Protože vím, že za těch pár večerů to vždycky stojí. 

Mimo jiné jsem konečně začla chodit na ruské hospodské kvízy. A je to fakt sranda! Já prostě miluju křížovky, vědomostní testy a kvízy a tak dále. Na tomto kvízu je to teda spíš hlavně o vymýšlení odpovědí, jelikož skoro pořád nemáme ponětí, o co jde. Ale to mě baví taky. K tomu pijete pivo, kolem se mluví rusky, zatím se mi tam podařilo vždycky dotáhnout své kamarády, takže absolutní win win win win win.

Taky musím ještě zmínit Junk Food Café, kde seženete nejlevnější nejlepší nejzdravější „menýčko“ v Brně. Taky vám do kávy na požádání dají mandlové mlíko. (Asi by stálo za to zmínit, že jde o vegetariánský/veganský podnik.) A ještě k tomu tam mají karty a tři stolní hry. Já stolní hry FAKT MILUJU.

Co se týče nějaké kultury, tak kromě knih (o těch bude ještě nemalá zmínka) a koncertů (za ty tři měsíce jich bylo dokonce pět! A jen dvakrát jsem šla sama, wow!) jsem šíleně zaostávala a stále zaostávám. Až teďka konečně doháním videa mého milovaného PJe a dalších vlogerů, koukám na Saturday Night Live a tak. Dokonce jsem se rozhodla uplést si obal na notebook. Zatím jsem u první řady. :D (Už týden.)

krasavečci z Retro Jokers


MÁM SKVĚLOU A JEŠTĚ K TOMU BOŽÍ BRIGÁDU

Celkově mám pocit, že jsem zase o něco mentálně vyzrála. Že když si řeknu, že mi je 22, tak mi to nepřipadá tak moc šílené, jak by si mohl člověk myslet. To se týká z části i oblasti vážných vztahů. Začínám si uvědomovat, že nemá smysl všechny ty hezké kluky v mém okolí řešit. Jo, je fajn si pár minut v šalině zkrátit představováním si našeho společného života :D, ale tím to začíná a končí. Vážně teďka nikoho na stálo nechci. A když už, tak mé priority jsou úplně někde jinde, než byly třeba i před pouhým rokem. 

Především s tím dospěláckým pocitem ale souvisí téma PRÁCE. Jak už víte, osm měsíců (panebože, fakt to bylo celých OSM MĚSÍCŮ?!) jsem uklízela chodby. V září jsem se dostala až na pohovor do jedné firmy, která obchoduje s Ruskem, ale dlouho jsem nad tím váhala a moje spolužačky mě předběhly. Říkala jsem si však, že si nebudu hledat práci za každou cenu, dokud mě rodiče podporují a tak. Zkusila jsem to, až když potřebovali brigádníky do Dobrovského, protože možnost pracovat v knihkupectví? Kdo by to nechtěl? Ale to taky nevyšlo.

Nakonec jsem před 9 dny objevila inzerát do firmy, kde chci taky pracovat už hodně dlouho. Odpověděla jsem na něj tentokrát už zcela bez rozmyslu a vlastně jsem ani nepočítala, že mi vůbec odpoví, ale jo, vyšlo to! Když mi den po pohovoru volali, že mě vybrali, tak jsem si pak ještě hodinu musela držet koutky úst, abych se pořád neusmívala jak blbeček. A ještě furt tomu nemůžu věřit! I proto se tu nechci moc rozepisovat, takže někdy jindy. Navíc mám za sebou jen jedno školení a jednu směnu, tak toho ještě nemám moc co říct. Jen to, že je to jedna z mála firem, kde se kolektiv skládá z fakt skvělých lidí. Aspoň co se týče těch pár lidí, co jsem zatím potkala. Je teda sice fakt, že já dokážu mít ráda každého, koho potkám (záleží na úhlu pohledu!), ale... teď to myslím vážně. :D

konečně se můžu válet v penězích!
obrázek z nějakého random tumblr blogu

Konečně o škole, ale na bakalářku si ještě počkejte

Takže škola, uf. Tento semestr byl opravdu psychicky náročný. Ne jednou jsem měla pocit, že jsem úplný kretén, jsem na vysoké škole zbytečně, co na tomhle oboru vůbec dělám, jsem úplný podprůměr vedle ostatních... A podobné příjemné myšlenky se mi honily hlavou skoro pořád. Nakonec se to ale zlepšilo. Opravdu jsem se snažila a chodila jsem i tam, kam jsem nemusela (třeba na překlad obchodní dokumentace, kde jsme někdy byli jen tři, přitom to byla jediná férová vyučující na našem oboru, která s námi jednala jako s normálními lidmi). Když už, tak ať mají lidé aspoň iluzi, že jsem chytrá. :D (Což se mi daří ještě víc, když mám konečně nové brýle, které můžu nosit i na veřejnosti!) Ale to snažení se opravdu vyplatilo. A musím se pochlubit, že poprvé mám před Vánoci dokonce více než 20 kreditů, potřebných pro postup do semestru. No nejsem úžasná? No jsem!

Výše jsem napsala, že o knihách bude ještě zmínka. Ano, zapsala jsem si na tento semestr dokonce dva předměty o severské literatuře. Do každé jsme museli přečíst sice jen 2-3 knihy, ale jelikož jsem to všechno nechala na poslední chvíli (čti na prosinec), tak jsem měla co dělat. Pak to dopadlo tak, že během jednoho týdne jsem přečetla 4 knihy a měla jsem úplně vymletý mozek. Každopádně to stálo za to. Vážně se divím, že kromě detektivkářů není v naší zemi známý skoro žádný severský autor. Jsou úžasní! Moc jsem jich ještě nečetla, ale tady je pár knih, které si prostě musíte přečíst, a o dalších budu případně ještě informovat:
  • Sjón – Syn stínu (je to próza psaná básníkem a textařem – napsal třeba spoustu textů Björk – a to je vždycky zážitek),
  • Rosa Liksom – Prázdné cesty (sbírka asi nejlepších povídek, co jsem kdy četla, ústředními postavami jsou většinou dost podivínští lidé a je to napsáno opravdu geniálním jazykem),
  • Hanne Ørstavik – Farářka (moc hezky napsaný smutný příběh, který je spíš proudem myšlenek hlavní postavy; od této autorky bych si ještě chtěla přečíst Lásku, což je o matce, která postrádá mateřský cit),
  • Hannu Rajaniemi – Kvantový zloděj (tuto knihu jsem bohužel ještě nezačala číst, četla jsem jen pár krátkých ukázek od autora v angličtině a ty se mi zalíbily, i když moc fantasy a science fiction většinou nečtu).
Pár článků nazpět jsem se zmínila, že bych se chtěla přihlásit na obor Skandinávská studia. Bohužel jsem zjistila, že na příští rok se to opět neotevírá. :( Jediné, co jsem našla, je norština. Není však u něj napsáno, z čeho bude oborový test, takže si to ještě rozmyslím. 

A ještě taková blbina, co mi minulý týden vykouzlila úsměv na tváři – do ruštiny jsme měli přeložit nějaký libovolný recept. Přeložila jsem tedy recept na můj nejmilovanější cheesecake (dvoubarevný čokoládový od Meg v kuchyni) a paní magistra mi k tomu napsala, že to zní fakt úžasně a že teď nemůže myslet na nic jiného. :)) To mě moc potěšilo. Je to totiž ta, co mi minulý semestr říkala, že se mám nad sebou zamyslet, a celkově mi teď přišlo, že se na mě teď snad dívá lepšíma očima. SNAD.

AmazingPhil being... amazing
screen z nějakého novějšího videa


Bakalářská práce aneb jak jsem přibližně dvě stě let hledala téma a dalších sto let vedoucího

Celé letní prázdniny jsem si samozřejmě říkala, že si musím vymyslet nějaké téma na bakalářskou práci, které by mě zajímalo. Ovšem, že byl říjen a já stále nic neměla. Teda pár věcí mě napadlo, ale zjistila jsem, že už to dávno někdo psal a tak dále a tak dále.

Někdy během října se jeden z mých oblíbených učitelů zmínil o dost dobrém tématu, ve kterém by se srovnávaly dva tematicky podobné filmy z dvou úplně rozdílných období pro Rusko (50. léta a současnost). Když jsem si ale zkoušela dělat osnovu, přišla jsem na to, že by to bylo pro mě jako pro Čecha hodně těžké.

Pak jsem objevila v archivu jedno nezpracované téma, které se sice týkalo literatury, ale přišlo mi zajímavé. Zašla jsem za panem, který tam byl uveden jako vedoucí, ale jeho reakce mě ihned znejistila. Byl jednoduše dost udivený, že to chci psát. Že vůbec někdo opravdu chce takové téma zpracovat. A musela jsem mu po pár týdnech dát za pravdu.

Naštěstí mě někdy v té době napadlo téma s velkým T. Hodně lidem v mém okolí tehdy totiž přijali témata, která se týkala něčeho, co je baví a čemu se běžně věnují. Tak jsem si říkala, sakra, co mě baví, co vlastně celé dny dělám??? A pak mě to trklo – indie, alternativní hudba, oldies. Postupně jsem došla k tomu, že vlastně vůbec nic nevím o sovětském undergroundu, přitom ten československý byl v naší zemi podle mě dost zásadní. A téma bylo na světě!

Obepsala jsem celkem čtyři lidi (+ jsem ještě jednomu docentovi psala o jiném tématu). To už je teda celkem 6 otravování. Potěšilo mě však, že všichni mě odmítli jen kvůli nedostatku času, jinak jim téma přišlo zajímavé. Nakonec jsem dostala tip na jediného slavistu, který se zajímá o hudbu, a když mi napsal, že se toho rád ujme a že to probereme na konzultacích po Novém roce, ani jsem nevěřila, že to vážně napsal. Nedokážete si představit, jaká to byla a je po těch třech měsících ÚLEVA.

A co je na tom „nejlepší“? To nejhorší mě teprv čeká!!! Íííík! Ale jak jsem už napsala, je to téma, které mě fakt zajímá a to je, myslím si, základ úspěchu. O práci pak budu v průběhu psaní určitě dostatečně informovat, teda pokud budu ještě schopná něco napsat. :D

zase z random tumblru, asi takhle budu v dubnu vypadat <3

To by bylo z mého krásného života asi vše. Ještě bych teda zmínila, že jsem byla během ledové kalamity na začátku prosince jedna z těch, co uvízli ve vlaku na cca 8 hodin. A to je jen ta doba, kdy jsme stáli na místě a po těch osmi hodinách nás jedna slečna vzala autem, které pro ni přijelo (úžasní to lidé!). Pro srovnání – cesta do Brna mi obvykle trvá 3 a půl hodiny. :D Shit happens. Ale prý se stalo něco tak velkého poprvé po 30 letech, tak když už jsem byla součástí takové historické události, řekla jsem si, že to tu zmíním.

Název článku převzat z měsíčníku MUNI (titulek k anketě).
Takže – kde se vidíte, až bude univerzitě 100 let (tj. za pět let)?

sobota 27. září 2014

Hřejivá výzva? Tak jo.


Více o Hřejivé výzvě si můžete přečíst po kliknutí na obrázek. :) Samozřejmě, takových „writing challenges“ jsou nejspíš miliony, ale tato výzva mě zaujala už jen svým originálním a promyšleným názvem. Už půl roku se tu snažím více psát, aby mi pak nedělalo takový problém sednout si a psát seminárky a bakalářku (fuuuj). A teď to bude o to lepší, protože většinu těch žánrů, co ve výzvě jsou, dobrovolně nepíšu. :D Tak mi držte pěsti a určitě se zapojte taky! :)

Jinak ještě před tématem číslo jedna bych se chtěla podělit o to, jak jsem se k výzvě dostala. Začlo to v mém volitelném předmětu Redakční práce (o tom předmětu možná později napíšu něco víc), který jsem zatím měla jen jednou, ale jsem z něho nadšená! Bavili jsme se taky o knižních blogerech (českých) a naše skvělá lektorka nám doporučila se přidat do jejich FB skupiny a posoudit sami, jak na tom čeští knižní blogeři jsou.

S lektorkou tedy musím souhlasit, že někteří bohužel ani neví, co to je recenze, a většinou jen vypíšou obsah + většina hodnotí jen takové slaďáčky nebo fantastickou literaturu (ani jedno mě většinou moc nebaví). Naštěstí jsem našla už pár, kde se hodnotí i detektivní a kriminální knihy, což mě začalo v poslední době bavit, ale nedokážu si představit, že by někdo hodnotil nějaký serióznější cestopis, historickou knihu nebo nějakou starší klasiku, kterou zas tak moc lidí bohužel nečte (třeba Odysseus od Joyce nebo Tristram Shandy, o kterém jsem se tu kdysi zmiňovala). Tak mě napadlo, že možná časem napíšu nějaký souhrn nadprůměrných knížek, které jsem četla... Snad. :D

No a bla bla a na právě na té FB skupině knižních blogerů a jejich čtenářů někdo dnes poslal odkaz na výše uvedenou výzvu. Takže Redakční práce mi budou ještě víc k užitku, než jsem myslela. :)

úterý 1. července 2014

Psát každý týden se mi opravdu opravdu opravdu moc nepovedlo. Byl to hodně hektický semestr, nestíhala jsem číst, nestíhala jsem tumblr, ale přesto jsem stíhala docela kvalitně žít a k tomu zvládnout (i přes pár problémů) celý semestr s prozatím nejlepším průměrem.

1. Úklid chodby – to je moje první trvalejší brigáda. Nejprve jsme uklízely jednu chodbu napůl s A., potom jsme měly každá svou a teď uklízím obě. Ale není to taková hrůza, pokud mě nehoní čas, protože si můžu poslechnout hudbu, zpívat si u toho, pokud nikdo není na chodbě, můžu si kdykoliv odpočinout a tak vůbec. Vlastně docela idylka, ne? Nejhorší na tom celém je chodit si pro vodu do bytu domovníka. Teda jako, jsou hrozně milí a tak, ale já a socializace s cizími lidmi – pořád v tom nejsem úplně zběhlá (ne, že bych byla dospělý člověk studující vysokou školu).
Ale úplně nejhorší na této brigádě je fakt, že teď jdu jen po pouhé silnici a říkám si, že by to tady potřebovalo zamést... Chápete to? A pak jdu kolem vypínačů a říkám si, že jsou špinavé. Jako vážně??? Chci být zase ultra špinavé prase!

2. Jedna taková bizarní věc, o kterou se nemůžu nepodělit – při ústní zkoušce z našeho asi nejhlavnějšího předmětu mi lektorka na konci řekla, že chce, ať se za sebou zamyslím, že v hodinách na mě musí ukázat přímo prstem, abych něco řekla, jinak si tam dělám své věci a neví o mně. O mně neví většinou vůbec nikdo a asi mi to nevadí, i přestože si pak lektorka myslí, že jsem tupá a je překvapená, že mám tak dobře napsanou písemku (ehm, vážně), ale docela mě naštvalo, že si myslí, že si dělám své věci, když ji doopravdy poslouchám a zajímá mě to. :( (Dobře, občas jsem duchem jinde. Občas, občas i často.)
Ale myslíte, že mě to přinutí na ni křičet svým teňoučkým hláskem přes celou třídu, i když na mě přímo neukáže? Myslím, že ne.
Máme to my zasnění stydlíni těžké.

3. Před dvěma týdny jsme s H. a P. jeli na výlet do Prahy (kde to bylo taky moc hezké na náplavce, moc vám ji, Pražáci, závidím!) a následně do Drážďan, kde jsme viděli ARCADE FIRE. Jen si na to vzpomenu a mám deset slz v oku. Koncert byl dokonalý, až se to nedá popsat. Vážně. I kdybych to popsala, tak to nepochopíte. Zamilovala jsem se úplně do všech členů, protože všichni si to maximálně užívali, i když hráli koncert tak pomilionté. A největší big lesbian crush on Régine, obviously. ^–^
Stejně nádherný pocit, který nikdy nezapomenu, bylo jít po koncertě ve vrstvě konfet, s miliony krásnými dojmy, se dvěma setlisty v batozích; nevěděla jsem, že existuje nějaká minulost, nějaká budoucnost, neřešila jsem, že následujících 12 hodin nemáme absolutně co dělat a absolutně kam jít. Bylo to nádherné teď a tady. Nebo spíš tehdy a tam.
Pak jsme spali v McDonald's (jediná otevřená věc v Drážďanech v noci v centru!!!!!!), na nádraží, v nádražní kavárně a nakonec na trávě u nádraží. A nejvíc jsem bděla nad těma dvěma já, asi ve mně přecijen dřímají nějaké mateřské pudy. Každopádně – bezdomovectví je fakt nuda.

4. Když jsem u těch mateřských pudů, tak taková vsuvka – můj synoveček, co bude mít v srpnu rok, je úplně nejrozkošnější batole na světě, zbožňuju ho a chci si s ním hrát každý den!!!

5. A poslední, ale (asi?) nejdůležitější bod věnuji D. Stále nějak nechápu, jak se to vlastně stalo a proč zrovna já. Nechápu nic, vůbec, a asi si ještě nic moc neuvědomuju. Není to už takové pobláznění jako v 15 letech, jdeme na to šíleně pomalu, ale jsem za to ráda. Uvědomuju si, že pro mě něco znamená, a vím, že já pro něj taky a to je pro mě nejdůležitější.
Mám to takhle poprvé. Tedy, už jsem jednou byla podobně zamilovaná – do krásného, chytrého kluka, který mě měl taky rád a měli jsme hodně společného, včetně povahy. Ale nakonec to skončilo už po měsíci. Bála jsem se, že ze stejných důvodů to i s D. tak brzo skončí. Ale teď už se nebojím.
Je to poprvé, kdy to má nějakou budoucnost a kdy i já sama chci, aby to budoucnost mělo a nebojím se závazku. Ani nevíte, jak MOC to znamená pro člověka, který byl kromě 2 měsíců celý život nezadaný. Ještě před pár týdny jsem si sebe nedokázala ve vztahu vůbec představit a teď jsem z té představy nadšená. Tak mi (nám) držte pěsti! :)

neděle 16. března 2014

A je tu další týden. Samozřejmě myšlenka, že budu psát víckrát, než jednou týdně, byla velmi naivní :D Ostatně i jednou týdně mi asi bude dělat problém, teď jsem se do toho pustila jen proto, že (zase) jedu ve vlaku a jsou tu nějaká uřvaná děcka okolo pěti let a ještě uřvanější děcka okolo patnácti let (kritické to roky). A u těch jejich výlevů o tom, co zrovna venku vidí kontra co všechno včera vychlastali, se fakt nedají dělat podklady k prezentaci nebo číst Velký Gatsby (vysoký level hipsterství dosažen).

Minulý týden jsem skončila tím, že se chystáme na Electro Swing v Ostravě. Byla to naše electroswingová premiéra a bylo to fakt super. Nejvíc se mi na takových akcích líbí, že i když to není nikde psané, tak se všichni skvěle vyfiknou a svým ohozem se vrátí do 20.-60. let, i když jdou „jen“ tančit. To je právě to, co mi z dob minulých chybí nejvíc!


Nejprve se s náma seznámila nejkontroverznější osoba našich konverzací už tak od září. Radši k tomu nic víc neříkám. :D Ale je zajímavé konečně poznat někoho, koho znáte jen z vyprávění ostatních, a pak na vás působí hrozně mile a nemůžete uvěřit, že tahle osoba je schopná takových podlých věcí. Ale tak už to bývá a ne zrovna výjimečně (jsem dneska fakt extrémně moudrá). Každopádně potom jsme zhlédly celý film Swing Kids a pak jsme šly k o n e č n ě tančit! Úplně nejlepší! Poslední dobou tanec fakt miluju a je mi docela jedno, že u toho vypadám jak osel (a vypadám). Poprvé jsme si ten večer naplno užili i s H. a P. a moc jim za to děkuju, byla to fakt sranda. I pak ráno, i když byla zima a i když jsem byla k smrti unavená (jsem už přeci stará, tak mějte ohledy!). Navíc P. má fakt nejbožejšího psa a skvělou mamku a dělá boží palačinky. Za to taky děkuju, bylo to nejmilejší ráno s nejmilejšími lidmi!

pátek 7. března 2014

Dneska jsem během cesty na VELMI brzký vlak (achjo) učinila docela spontánní rozhodnutí začít opět po několika letech pravidelně psát (minimálně jednou za týden) o všelijakých blbostech, co se mi zrovna ten den/týden honí hlavou, a samozřejmě taky o tom, co jsem prožila. Mám k tomu ještě víc důvodů, ale nebudu to tu rozepisovat a tak, bla bla bla.

Nejprve ještě k předchozím týdnům až možná měsícům. Tak především jsem se přestěhovala. Měla jsem o tom napsaný i koncept a tady je:

Zjistily jsme, že máme hodně široký parapet tak, že na něm můžeme poprvé v životě sedět. Což je boží, až na to, že vylézt na něj chce pár gymnastických chvatů a akrobatických obratů. Už je tam deka, polštářek a taky E., která se už poctivě učí. Na jednu stranu se těším, až tam budu moct sedět taky, ale na druhou stranu zase ne, protože to bude znamenat, že už je tu to jediné tragické období jarního semestru pro filďáky (tedy zkouškové).

Přistěhovaly jsme se před týdnem, což bylo dost šílené, v mém případě ze dne na den, s doprovodem romské skupiny mladíků od šaliny, ale... vůbec nevadí! Nemohla jsem se totiž dočkat. Předtím jsem byla přechodně u pár holek a jednoho kluka, kterého jsem viděla jen 2x – když jsem si přistěhovala věci a pak když jsem si je začla balit. Byl docela hezký.
Bylo to tam fajn, ale oproti tomu, kde jsem bydlela předtím...
Hrůza.
Hrůza v tom smyslu, že předtím jsem bydlela s nejlepšími lidmi, jaké jsem si mohla přát. A ironicky jsme se nejvíc sblížili v poslední měsíc před naším stěhováním. V den D jsme brečeli všichni – daleko, daleko od sebe, po tom, co jsme každý den trávili čtyři v pokoji, kde jsme spali tři a byl vhodný pro jednoho, a hráli tam Dobyvatele a dělali jiné blbosti. Byli jsme prostě a jednoduše, dvěma slovy dokonalá rodinka.

Občas, ale opravdu jen občas, si říkám, že je fajn, že to skončilo takhle, dokud jsme mezi sebou měli tak úžasný vztah a ne nějakou hádkou nebo tak. A že na to můžeme vzpomínat jen v hezkém. Ale i tak je mi z toho ještě furt smutno. Jasně, že se můžem scházet klidně každý den, což mi na tenhle smutek říká každý, ale nikdy to není takové, jako když spolu bydlíte. Nikdy.
A teď jsem z toho zase smutná. Takže radši k dalším věcem.


pátek 15. února 2013

Jazykověda je pro ošklivky!

Tak a je to tady. Mám za sebou první semestr a první zkouškové a taky první definitivní F! Jak ohavné písmenko! Nu dobře, všechno je jednou poprvé a musím uznat, že jsem si ho i trošku zasloužila, protože jsem ve srovnání s maturitou na zkoušky totálně s prominutím srala. Ale přesto, proboha, vždyť je to tak odporný předmět, který mi v životě k ničemu nebude. Jistě, studuju jazyk, tudíž by se jazykověda měla zdát logicky potřebná, ale už vidím, jak se mě při překládání, tlumočení nebo zahraničním obchodním jednání (nejsem troškař, žejo) zničehonic zeptají na disciplíny morfologického subsystému jazyka či základní druhy transkripce nebo co. Myslela jsem, že ukončením gymplu dojde i k ukončení notorické otázky "K čemu mi tenhle předmět kurva bude?!!" Omlouvám se všem středoškolákům za zničení iluzí, ale bohužel, je to tak. Maturita je ještě větší fraška, než si myslíte! A to je fakt!!!

Fajn, nechť se uklidním, napíšu i o něčem jiném. Během minulého semestru se mnou obývala prostory mého vysokoškolského bydliště aneb kolejního pokoje jistá slečna, s kterou jsem si tak nějak sedla i nesedla. (Prostě chápete ne?) Měly jsme stejný vkus na knihy, oblečení, nevím co. Ale vlastně jsme si neměly co říct. Nehádaly jsme se, tolerovaly jsme se. Ale asi jako manželé po 45 letech. Tudíž mě ani neudivovalo, když se rozhodla naše hnízdečko nelásky opustit. Samozřejmě, nebylo to jen kvůli mně, ale asi jsem na tom měla podíl. A upřímně? Jsem děsně ráda. Sice už tak jsem byla v Brně furt sama, ale počet plusů vyplývajících z jejího přestěhování převyšuje moji hlubokou nesamostatnost. Můžu chodit do sprch jenom zabalená v ručníku, můžu spát nahá, můžu tu mít bordel jak v tanku, můžu chodit bosky po pokoji, protože se mi na nohy nebudou přilepovat její vysoce nezdravé vlasy, můžu jít spát ve tři hodiny ráno, můžu vstávat na ranní hodiny a jíst kornflejky bez pocitů viny, že ji tím budím, můžu si pouštět nahlas hudbu, můžu skajpovat s kámoškama, můžu využít její prázdné skříně, můžu si o půlnoci dát čokoládu a necítit se jako tlustoprd a spousta dalších výhod, jež můžu považovat za výhody asi fakt jenom já. Viva la samota! Teď jen doufám, že mi sem nešoupnou někoho jiného.

A poslední věc. V prvním zkouškovém jsem měla jen jednu ústní zkoušku a ta probíhala - samozřejmě - v párech, které jsme si museli - samozřejmě!! - domluvit dopředu. Pro mě, dceru anxiety cat a socially awkward penguin, to neznamenalo nic jiného, než čistý horor. A jak to nakonec dopadlo? Nechala jsem to osudu (jako vždy) a že se poptám až před zkouškou. Někdo na mě přece musí zbýt. A udělala jsem dobře. Hodně dobře. Byla jsem totiž nakonec ve dvojičce s nejhezčím klukem, s kterým jsem si už během semestru docela sedla, a z nervozity a tak jsme se před zkouškou nasmáli a vymýšleli jsme "utopické scénáře" a tak vůbec. (Upřímně doufám, že tento blog ten kluk v životě nenajde, protože se se mnou určitě děsně nudil a až si to přečte, tak si bude myslet, že jsem ještě divnější, než si myslel.)(Což mi připomíná, že i na vyšce pokračuje takové to, že si každý myslí, že jsem děsně chytrá a že se fakt děsně učím a přitom...viz začátek článku.) A vůbec nevím, jaká je pointa tohoto odstavce, tak ji prosím nehledejte.

Vlastně ani nevím, jaká je pointa celého článku. Ale takový už je život.

pátek 26. října 2012

Na jaře jsem tu slibovala, posedlá myšlenkami na vysokou školu, že hned napíšu, jaké to tam je a všechno. Do svého druhého domova jezdím každý týden už měsíc, tak jsem si řekla, že bych mohla začít.

První týden mě velkoměsto (tak tomu budu říkat, jo) jako znuděného maloměšťáka naprosto pohltilo. Potkala jsem fajn člověka, s kterým jsem se od té doby nebavila a asi už ani bavit nebudu, seznámila se se spolubydlícími, jela plno špatnými tramvajemi a byla na svých prvních přednáškách. Když jsem dojela domů a viděla všude kolem jen úchylné dělníky, malá děcka, znuděné matky s kočárkama a postarší generaci, bylo mi z toho na nic.
Každopádně, jak jde čas, začínám se domů těšit víc a víc. Růžové brýle mi spadly hodně brzo, co? Hlavně a především mi chybí nějaká kámoška do nepohody, která by se mnou chodila (skoro) všude. Ta mi zůstala bohužel v tom nudném maloměstě. A přijede mi až za dva roky! Co mám do té doby dělat? Spolužáci jsou sice fajn a poměrně družní, ale nikam s nimi nechodím kromě after-večerní-přednášky parties. A kromě jednoho člověka si ani nedokážu představit, že by z nás byli nějací velcí kámoši. Dále jsem tam potkala i druhého fajn člověka mimo obor a kolej. (S kterým se snad ještě budu bavit!) Ale nemůžu s ním chodit furt že? A moje skvělá kamarádka, se kterou jsem chodila do školy od 1. třídy do maturity a až rozdílné vyšky nás rozdělily (i když alespoň mají sídlo ve stejném městě), má hrozně debilní rozvrh. Tudíž jsem si zvykla, že prakticky skoro všude chodím sama. Nevadí mi být sama, to ne, většinou spíš naopak, ale čeho je moc, toho je příliš.
Ještě bych to bez těch lidí přežila, kdybych věděla, že mě na koleji čeká můj milovaný kocourek. Ale bohužel! Po něm se mi asi stýská nejvíc. Mamce a nejlepší kamarádce můžu zavolat a napsat, ale takto? Když jsem jeden víkend skoro nebyla doma a furt někde lítala a neměla moc interakce s kocourem, zažila jsem pak jeden z nejhorších týdnů v mém životě vůbec. Bylo mi strašně. Toužila jsem po společnosti, ale zároveň jsem se všem vyhýbala a tak. Jasný důkaz, že felinoterapie fakt není mýtus.
A tím bych prozatím skončila, protože v tomto případě moje jediný přání NENÍ opakování a já si musím užít co nejvíc času se svým čtyřnohým terapeutem!

Časem napíšu o mém zabijáckém pondělí a čtvrtku, krásném úterý a středě a možná i o něčem jiném, pokud se něco zajímavého do té doby naskytne.

neděle 10. června 2012

Pořád si nejsem jistá, jestli se těším nebo netěším na vyšku. Je to těžké, myslet na budoucnost, když každý den vstáváte po deváté či desáté hodině, dáte si vydatnou snídani, pak vytrávíte a posilujete bříško, načež zkoušíte první kuchařské umělecké výkony (samozřejmě ne první, ale těstoviny, špagety, saláty, rybí prsty nepočítám) a během odpoledne jediným vaším stresem je, že váš Simík je absolutně nevyspaný, nemá uklizeno a jeho pes se cítí osamělý a on musí do práce (narozdíl od vás).

Každopádně, hořím zvědavostí. Jsem srab a posera a bojím se všeho. Ale vždycky, i když se toho bojím, tak to zkusím (teda až na jakoukoliv interakci s pavoukama ufff). Když se mi to nelíbí, tak to dál nedělám. Ale zvědavost mi prostě nedá. Tolik k vašemu dalšímu proniknutí do mé komplikované duše.

Hořím zvědavostí, s kým budu na koleji. Jsem hrozně náročný člověk. Nesnáším moc kecání, nesnáším moc ticha, nesnáším moc společnosti, nesnáším moc samoty. Musím mít prostě všechno v rovnováze. A člověka, který vám to poskytne, je těžké najít. Hlavně doufám, že nebude jíst jablka a čipsy, protože nesnáším chřoustání a křupání a jsem schopná za to i vraždit. Až budu vědět, kdo bude ten ubožák, jenž bude se mnou sdílet prostory, samozřejmě mu ihned věnuji jeden celý článek - ať už karikaturou nebo vychvalováním do nebes, to se uvidí.

Hořím zvědavostí, co vlastně budu v Brně furt dělat. Jestli budu mít s kým chodit ven, jestli se má aktuální společenská úroveň vylepší nebo naopak zhorší, jestli si najdu nové kamarády, jestli si najdu blbečka, který si mě jednou vezme. A další nepodstatné kraviny, které mohou zajímat jen můj mozek.

Hořím zvědavostí samozřejmě také nad tím, jak bude vůbec vyučování vypadat a jestli mi to vůbec půjde. Pak se ale vždycky uklidním, že nic jiného, než tento obor neumím, proto nad touto věcí "hořím pouze menší zvědavostí".

Abych furt jen nehořela, taky se pro změnu těším. A těším se na to, na co jsem se nikdy netěšila. Vlastně ano. Těšila jsem se, až ta činnost skončí. TĚLOVÝCHOVA. Tak nenáviděný sport si nakonec našel i mě a já slintám nad nabízenými kurzy a nevím, co dřív! Pilates? Jogu? Nebo dokonce fitness jogu? A co zkusit fitjazz? A proč ne vodní turistiku? A kdyby nebyl tenis za 1000 Kč, tak klidně taky. No prostě yaaaay.

Po pravdě........ vůbec nevím, proč tohle píšu. Chtěla jsem něco napsat, ale nějak jsem ani neměla o čem. Ale prostě jsem potřebovala NĚCO napsat. Tak to berte s rezervou. Taky to berte jako úvodní část mých myšlenek během VŠ, které jsem si tu před pár články tak trochu předsevzala. Nevím, jestli mi to vydrží i po nástupu, ale čert to vem.