Víš co, Sašo, jdi do prdele

Dneska jsem během cesty na VELMI brzký vlak (achjo) učinila docela spontánní rozhodnutí začít opět po několika letech pravidelně psát (minimálně jednou za týden) o všelijakých blbostech, co se mi zrovna ten den/týden honí hlavou, a samozřejmě taky o tom, co jsem prožila. Mám k tomu ještě víc důvodů, ale nebudu to tu rozepisovat a tak, bla bla bla.

Nejprve ještě k předchozím týdnům až možná měsícům. Tak především jsem se přestěhovala. Měla jsem o tom napsaný i koncept a tady je:

Zjistily jsme, že máme hodně široký parapet tak, že na něm můžeme poprvé v životě sedět. Což je boží, až na to, že vylézt na něj chce pár gymnastických chvatů a akrobatických obratů. Už je tam deka, polštářek a taky E., která se už poctivě učí. Na jednu stranu se těším, až tam budu moct sedět taky, ale na druhou stranu zase ne, protože to bude znamenat, že už je tu to jediné tragické období jarního semestru pro filďáky (tedy zkouškové).

Přistěhovaly jsme se před týdnem, což bylo dost šílené, v mém případě ze dne na den, s doprovodem romské skupiny mladíků od šaliny, ale... vůbec nevadí! Nemohla jsem se totiž dočkat. Předtím jsem byla přechodně u pár holek a jednoho kluka, kterého jsem viděla jen 2x – když jsem si přistěhovala věci a pak když jsem si je začla balit. Byl docela hezký.
Bylo to tam fajn, ale oproti tomu, kde jsem bydlela předtím...
Hrůza.
Hrůza v tom smyslu, že předtím jsem bydlela s nejlepšími lidmi, jaké jsem si mohla přát. A ironicky jsme se nejvíc sblížili v poslední měsíc před naším stěhováním. V den D jsme brečeli všichni – daleko, daleko od sebe, po tom, co jsme každý den trávili čtyři v pokoji, kde jsme spali tři a byl vhodný pro jednoho, a hráli tam Dobyvatele a dělali jiné blbosti. Byli jsme prostě a jednoduše, dvěma slovy dokonalá rodinka.

Občas, ale opravdu jen občas, si říkám, že je fajn, že to skončilo takhle, dokud jsme mezi sebou měli tak úžasný vztah a ne nějakou hádkou nebo tak. A že na to můžeme vzpomínat jen v hezkém. Ale i tak je mi z toho ještě furt smutno. Jasně, že se můžem scházet klidně každý den, což mi na tenhle smutek říká každý, ale nikdy to není takové, jako když spolu bydlíte. Nikdy.

A teď jsem z toho zase smutná. Takže radši k dalším věcem.

V mém velkoměstě mě navštívilo pár mých skvělých přátel. Ještě během zkouškového to byl T. Viděli jsme Brno v noci jako na dlani, viděli jsme vilu Tugendhat zezadu a byli v té nejúžasnější kavárně, co v Brně je (Cat Café! Musíte tam jít!). Pak jsme koukali na moje nejoblíbenější komedie. (Jsem tak sobecká.) Další týden přijeli další kamarádi, rovnou dva. H. a P. Přijeli na přijímačky, které samozřejmě zvládli levou zadní i přední. Každý to měl v jiný den. Před přijímačkami jednoho z nich jsme pili lambrusco a koukali na zběsilý film o gayích. Pak jsem se přestěhovala. Pak jsme pili pivo a hráli Člověče nezlob ještě s další prima ženou, stejně prima jako jsem já. Pak jsme s ní usínali na bytě sestry od P., kde se H. na něco koukal a P. se připravoval na svoje přijímačky, které byly další den. A pak odjeli.

Ještě kdyby vás to zajímalo, zkouškové jsem zvládla jako PÁN a to jsem se ho bála opravdu hodně a myslela jsem, že ho nedám vůbec. Naopak, dokonce jsem dostala svoje první A a to rovnou třikrát! (A jedno dokonce z JAZYKOVĚDY.) Konečně ze mě začíná být šprtěna!

A teď už do současnosti.

Tento týden začal docela dobře, protože jsem se opět bavila se spolužákem (takový start týdne je vždycky správný start týdne!), stejně jako i týden předtím a dny potom, takže jsem hrozně ráda, protože jsem se bála, že přátelství mezi náma už nikdy nebude takové, jaké bylo. A přitom přátel si cením ze všech nejvíc a nerada je ztrácím, i když se to samozřejmě stává.

Ještě v pondělí jsem kromě zmíněné interakce měla svůj nejoblíbenější předmět – bohužel absolutně mimo můj obor –, což je přednáška o módě (ostatně je to základ jednoho z témat, o kterých by mě bavilo psát v bakalářce, pokud si nic jiného nevyberu, ale o tom určitě ještě bude řeč). Tentokrát to bylo o Christianu Diorovi a byla jsem z něho úplně paf! Musím říct, že než jsem začala tyto přednášky navštěvovat, tak jsem byla v módě úplný hotentot, i když jsem pořád patřila k těm znalejším. Ale i tak, až teď díky tomu poznávám, že ceny za haute couture oblečení vůbec nejsou přemrštěné a těším se, až si budu vydělávat a budu si moct šetřit na nějaké levnější kousky od nich. (Pokud jste z Brna a nějaká taková přednáška by vás zajímala, tak mi napište komentář a napíšu vám, kdy a kde to bývá :) ).

To mě teď přivádí na myšlenku, co se mi honí hlavou už nějakou dobu, obzvlášť po tom, co pravidelně sleduju archiv Nákupných maniaček (fakt skvělá reality show na odreagování se po škole, obzvlášť teda pro nás holky, co se neoblíkáme stylem „jdu na túru, ale s kabelkou“). Proč se všem tolik líbí ty LV kabelky? Ať už fejky (to je ještě horší) nebo originály. Mně se nelíbí v podstatě žádná od této značky a přijde mi fakt těžce zkombinovatelná. Stejně tak takové ty obrovské, OBROVSKÉ černé kabelkovské můry. To v nich ty holky tahají bombu anebo oběd pro celou rodinu? Jinak to já prostě nevidím. Pokud by vás teda zajímalo, po jaké kabelce toužím já, tak je to „birkinka“ v nějakém světlém odstínu hnědé a malá Chanel cross-body kabelka. Oboje jsou podle mě klasiky, které se dají nosit k miliónu kombinací ohozů, nikdy nezestárnou a ještě moje pravnučka a její pravnučky z ní budou mít radost.

No, dost o módě. Dále se během týdne zas tak moc nestalo. Samozřejmě jsem většinu času strávila zase ve škole, ale musím říct, že i když je to docela vysilující, tak jsem tento semestr měla štěstí na poměrně hodně skvělých učitelů, do jejichž seminářů se těším. A to i přestože se teď musím do každého semináře pravidelně učit.

Kromě toho jsem zjistila, že v Brně budou The Hives. Opakuju, The Hives. Je to v rámci Čarodějálesu, kde jinak vystupují docela pochybné kapely, ale celkově mě ta festivalová sranda vyjde levněji, než například můj milovaný šampón z Lush (jsem tak posh, až to bolí), takže to je absolutní MUST. Je to jedna z posledních kapel na mém seznamu hudebníků, které opravdu hodně chci vidět a ještě jsem je neviděla. Potom ještě třeba Blur anebo Arcade Fire, na které se v červnu s kamarády taky chystáme (Ahoj H.! I když věřím a pevně doufám, že jsi zapomněl, jak se můj blog jmenuje, a nebudeš si to tu nedejbože pravidelně číst. :D). Pak také třeba The National a ti budou zase na Colours. Colours se mimochodem hodně dobře vytáhli letos, co? Kdo tam tento rok nepojede, tak buď nemá peníze anebo je pro mě naprosto ztracený případ.

Tak to bychom měli – přátelé, móda, škola, hudba (aneb kolem čeho se můj život točí). Už chybí jen kocourek, moje největší láska na světě, na kterého se už hrozně těším! A je mi z toho smutno, protože tento víkend s ním budu jen jednu noc. V sobotu totiž jedeme na Electro Swing do Ostravy. O tom samozřejmě pak taky napíšu!