Počasí, počasí, počasí. To je momentálně asi nejčastější téma, co? Furt jenom kolem sebe slyším, jak už lidi chtějí nosit pouze mikiny a jak Vánoce na sněhu nejsou, ale Velikonoce budou a jak se budem moct o hodinu dýl sáňkovat, až nastane letní čas (asi nejtrapnější vtip století, fakt že jo). No bóže. Neříkám, že se taky netěším, až přestanu nosit ten pitomý kabát a boty, které už vůbec nejsou tak hezké jako v prosinci, ale ty blbé kecy má stejně příroda na háku, tak proč se tím obtěžovat a zbytečně namáhat hlasivky, když se můžou šetřit na něco inteligentnějšího.
Místo toho si tedy mé milované slunce a normální teplotu k šťastnému životu (20-30°C) nahrazuji krásnou hudbou a že se jí během tohoto a loňského roku vyrojilo! Zmíním zde ale jen jednu z nových neočmuchaných kapel, kterou u nás stále moc lidí nezná. Teda, abyste mi rozuměli, to je úplně normální, že hudbu, kterou poslouchám, většina lidí nezná, ale v tomto případě ji neznají ani ti, co obvykle tu hudbu, co většina lidí nezná, znají! Neslýchané! Přitom v domovině oné kapely si už dávno užívají úcty a lásky (přinejmenším) ze stran indie komunit a hipsterských smetánek (občas se vyjadřuju fakt divnou češtinou, ale nemůžete se divit někomu, kdo dopodrobna studuje cizí jazyk JASNÝ!?).
Tak přestaňte bručet a buďte také in love s In Love od Peace!

Je to tady. Konečně jedu na koleje na dva týdny, což mimojiné znamená, že alespoň dvakrát si odpustím jízdu nechutně přeplněnými vlaky (i když dneska jsem byla nasardinkovaná vedle poměrné hezkého kluka, který se ještě k tomu díval na Trainspotting), ale to by nešlo, abych to neposrala. Kufr jsem nacpala vším možným, především jarními věcmi, když má teda přijít těch 10-15 stupňů, přeci jen, kvůli proslule brzkému jaru jsem do tohoto města vůbec šla (teď bude všem jasné, kde že teda studuju). Viva la south Moravia!!! No nic. Prostě jarní bunda, pár bot, milion triček, ponožek a spoďárů a po půl roce také hurá jupí hrnec na vaření! (Kdo jde zítra se mnou nakupovat do marks end spensr potravin???). A pak nastoupím do vlaku, natěšená na tři hodiny nepřetržitého poslouchání znovuobjevených New Order a ... počkat, v té kapsičce, kam jsem si chtěla dát iPod, ho nemůžu najít. Nevadí, asi bude tady. Cože? Taky ne! Tak prohledávám všechno možné i nemožné a ne ne ne NE. Moje láska nebeská zůstala doma! Uvidíme se až za 12 dní! DVANÁCT! Může mi někdo laskavě vysvětlit, jak mám přežít těch d-v-a-n-á-c-t dní v tramvaji, obzvlášť když jezdím tou jedinou, co jezdí z Hlaváku na Českou - tedy průměrně dvacet milionů lidí na jeden vagon? Jak mám přehlušit to nespočetné množství naprosto ZBYTEČNÝCH lidských zvuků, kterých jsem byla za poslední rok ušetřena díky mému miláčkovi z Apple-u? A jak neslyšet ty debilní historky všech těch debilů, co mě nezajímají (jak debilní historky, tak debilové), protože nastal "můj" týden v měsíci a vůbec jsem prostě psychicky labilní člověk? Hm?
Death is near, I guess.