Ano, rozchody jsou hrozné. Poslední dva týdny se u mě střídají všelijaké pocity a připadám si jak na houpačce. Ale hlavně začínám mít pocit, že se mnou snad ani nikdo nikdy nemůže být šťastný. Že každému ze začátku připadám „cool“, protože jsem tak trochu divná a mám dobrý vkus, ale pak zjistí, že zas tak moc odlišná nejsem, že jsem obyčejná, nudná holka, co chce od života jen to, aby ji měli její nejbližší rádi, měla krásné a hodné děti a kupu koček a psů z útulku. A jediné, co jim můžu nabídnout, je, že je budu mít opravdu, opravdu ráda. Ale to prostě nikdy nestačí.
Zobrazují se příspěvky se štítkemsad times. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemsad times. Zobrazit všechny příspěvky
sobota 20. září 2014
V posledních příspěvcích (které jsem teda skryla a ještě se rozhodnu, co s nimi), jsem slibovala, že další článek bude o Kodani a Malmö, kam jsme se chystali. A kam jsme taky dojeli. A článek samozřejmě bude. Ale nemůžu ho napsat dřív, než napíšu jednu podstatnou věc – a to, že jsme se s D. (s mým skandinávským spolucestujícím) rozešli.
pátek 26. října 2012
Na jaře jsem tu slibovala, posedlá myšlenkami na vysokou školu, že hned napíšu, jaké to tam je a všechno. Do svého druhého domova jezdím každý týden už měsíc, tak jsem si řekla, že bych mohla začít.
První týden mě velkoměsto (tak tomu budu říkat, jo) jako znuděného maloměšťáka naprosto pohltilo. Potkala jsem fajn člověka, s kterým jsem se od té doby nebavila a asi už ani bavit nebudu, seznámila se se spolubydlícími, jela plno špatnými tramvajemi a byla na svých prvních přednáškách. Když jsem dojela domů a viděla všude kolem jen úchylné dělníky, malá děcka, znuděné matky s kočárkama a postarší generaci, bylo mi z toho na nic.
Každopádně, jak jde čas, začínám se domů těšit víc a víc. Růžové brýle mi spadly hodně brzo, co? Hlavně a především mi chybí nějaká kámoška do nepohody, která by se mnou chodila (skoro) všude. Ta mi zůstala bohužel v tom nudném maloměstě. A přijede mi až za dva roky! Co mám do té doby dělat? Spolužáci jsou sice fajn a poměrně družní, ale nikam s nimi nechodím kromě after-večerní-přednášky parties. A kromě jednoho člověka si ani nedokážu představit, že by z nás byli nějací velcí kámoši. Dále jsem tam potkala i druhého fajn člověka mimo obor a kolej. (S kterým se snad ještě budu bavit!) Ale nemůžu s ním chodit furt že? A moje skvělá kamarádka, se kterou jsem chodila do školy od 1. třídy do maturity a až rozdílné vyšky nás rozdělily (i když alespoň mají sídlo ve stejném městě), má hrozně debilní rozvrh. Tudíž jsem si zvykla, že prakticky skoro všude chodím sama. Nevadí mi být sama, to ne, většinou spíš naopak, ale čeho je moc, toho je příliš.
Ještě bych to bez těch lidí přežila, kdybych věděla, že mě na koleji čeká můj milovaný kocourek. Ale bohužel! Po něm se mi asi stýská nejvíc. Mamce a nejlepší kamarádce můžu zavolat a napsat, ale takto? Když jsem jeden víkend skoro nebyla doma a furt někde lítala a neměla moc interakce s kocourem, zažila jsem pak jeden z nejhorších týdnů v mém životě vůbec. Bylo mi strašně. Toužila jsem po společnosti, ale zároveň jsem se všem vyhýbala a tak. Jasný důkaz, že felinoterapie fakt není mýtus.
A tím bych prozatím skončila, protože v tomto případě moje jediný přání NENÍ opakování a já si musím užít co nejvíc času se svým čtyřnohým terapeutem!
Časem napíšu o mém zabijáckém pondělí a čtvrtku, krásném úterý a středě a možná i o něčem jiném, pokud se něco zajímavého do té doby naskytne.
pondělí 18. června 2012
O Jananas jsem tu už několikrát psala. Kolikrát, to si netroufám říct, protože mou velkou vášní je dávat články do konceptů (či-li je "návratně" smazat), když si řeknu, že to je trapné a vůbec se mi to nelíbí, přičemž o pár měsíců později, kdy jsem v úplně jiném stavu (zadaná, nezadaná, zamilovaná, praštěná, šťastná, v depresi apod.), než když jsem ten článek dala pryč, ho obvykle zase vrátím na scénu. I přestože jsou to články rok staré a nikoho to stejně nezajímá. Asi jste poznali, že jsem perfekcionista.
Nuže zpět. Jananas jsem před pár dny viděla už popáté a můžu říct, že pokaždé to byl zážitek. Samozřejmě, k hudbě a textům už nemám slov. Pokaždé, když je poslouchám, děkuji [vyššímu principu dle vaší volby] za to, že stále existuje skupina, která dokáže hrát na opravdové nástroje (a to prosím hodně dobře hrát) a pobavit vtipnými texty v češtině (i když Southpaw měli skvělé vtipné texty i v angličtině, ale stejně se rozpadli a stejně to nikdo z mé ostudné generace neumí ocenit v jakémkoliv jazyce, takže to je teď jedno). Avšak většinou bývají buď dobré texty nebo dobrá hudba, přičemž to druhé zaostává. Tady to je jinak. V České republice znám už jen jednu takovou skupinu, kde jsou oba aspekty v harmonii, to jest moji nejmilejší Tata Bojs. (Pak možná i Zrní, i když ti svými řekla bych avantgardními texty neosloví moc velkou část publika jako dvě předchozí skupiny, ale to je přeci jen účel avantgardy.)
Ale tyto dvě přednosti Jananasu můžu poslouchat i doma. Taky že jsem se jich naposlouchala! Písničky znám už i odzadu. Proč mě tedy ty koncerty tak baví, když hrají většinou furt to samé? Je to kvůli jejich "forbínám", tedy pauzám mezi písničkami. Často trvají déle než samotné písničky, ale pochybuju, že to někomu vadí. Při každé pauze vymyslí něco vtipného a neotřelého a přitom vůbec nejde o divadlo, pouze o interakci mezi členy skupiny a taky interakci s publikem. A pěkně prosím, nikdy se jejich vtípky neopakovaly. Jsou to prostě osobnosti a dokážou si dělat srandu ze všeho a především i ze sebe. Už dlouho jsem se tak nezasmála, možná že jsem se tak nezasmála vůbec za ten rok, co jsem je neviděla. Doufám, že až zpěvačka porodí a užije si mateřskou, tak se zase skupina vrátí, jinak by hudební scéna hodně hodně hodně hodně utrpěla.
Jo a, nedá mi to. Jeden z členů u nás dostal dort, údajně "za nic":D. Každopádně mě potěšilo, lépe řečeno ŠOKOVALO, že se o něj podělil se zbytkem osazenstva, který v klubu po koncertě zůstal, i přestože je třeba osobně neznal (viz já). Získali si mě zase o něco víc, obzvlášť proto, že já prostě dorty miluju a jednou kvůli nim budu potřebovat dvojí dveře, abych prošla, ale je mi to jedno. Cituji paní Nedokonalou "výzkumy ukázaly, že nejvíce zvyšuje ženám tep pohled na zakázanou rozkoš – čokoládový dort se šlehačkou". Kdo by mě v ten večer při pohledu na již zmiňovaný dort viděl, neměl by o těchto výzkumech pochyb.
Máte ještě nějaký důvod, proč nemilovat Jananas? Ráda vám ho vyvrátím.
Nerdovský dodatek: Taky mám ráda graficky vydařené a originální webovky skupin. Začlo to MGMT (jestli si pamatujete, jak pozadí bylo tvořené čtverečky, které se po "přejetí" myší změnili na jinou barvu/obrázek), pak Jananas a nyní mě nadchl také web Zrní. Víc takových!
A zde důkaz místo slibů, jedna z "forbín" a nová písnička, jež mi momentálně mluví ze srdce:
Nuže zpět. Jananas jsem před pár dny viděla už popáté a můžu říct, že pokaždé to byl zážitek. Samozřejmě, k hudbě a textům už nemám slov. Pokaždé, když je poslouchám, děkuji [vyššímu principu dle vaší volby] za to, že stále existuje skupina, která dokáže hrát na opravdové nástroje (a to prosím hodně dobře hrát) a pobavit vtipnými texty v češtině (i když Southpaw měli skvělé vtipné texty i v angličtině, ale stejně se rozpadli a stejně to nikdo z mé ostudné generace neumí ocenit v jakémkoliv jazyce, takže to je teď jedno). Avšak většinou bývají buď dobré texty nebo dobrá hudba, přičemž to druhé zaostává. Tady to je jinak. V České republice znám už jen jednu takovou skupinu, kde jsou oba aspekty v harmonii, to jest moji nejmilejší Tata Bojs. (Pak možná i Zrní, i když ti svými řekla bych avantgardními texty neosloví moc velkou část publika jako dvě předchozí skupiny, ale to je přeci jen účel avantgardy.)
Ale tyto dvě přednosti Jananasu můžu poslouchat i doma. Taky že jsem se jich naposlouchala! Písničky znám už i odzadu. Proč mě tedy ty koncerty tak baví, když hrají většinou furt to samé? Je to kvůli jejich "forbínám", tedy pauzám mezi písničkami. Často trvají déle než samotné písničky, ale pochybuju, že to někomu vadí. Při každé pauze vymyslí něco vtipného a neotřelého a přitom vůbec nejde o divadlo, pouze o interakci mezi členy skupiny a taky interakci s publikem. A pěkně prosím, nikdy se jejich vtípky neopakovaly. Jsou to prostě osobnosti a dokážou si dělat srandu ze všeho a především i ze sebe. Už dlouho jsem se tak nezasmála, možná že jsem se tak nezasmála vůbec za ten rok, co jsem je neviděla. Doufám, že až zpěvačka porodí a užije si mateřskou, tak se zase skupina vrátí, jinak by hudební scéna hodně hodně hodně hodně utrpěla.
Jo a, nedá mi to. Jeden z členů u nás dostal dort, údajně "za nic":D. Každopádně mě potěšilo, lépe řečeno ŠOKOVALO, že se o něj podělil se zbytkem osazenstva, který v klubu po koncertě zůstal, i přestože je třeba osobně neznal (viz já). Získali si mě zase o něco víc, obzvlášť proto, že já prostě dorty miluju a jednou kvůli nim budu potřebovat dvojí dveře, abych prošla, ale je mi to jedno. Cituji paní Nedokonalou "výzkumy ukázaly, že nejvíce zvyšuje ženám tep pohled na zakázanou rozkoš – čokoládový dort se šlehačkou". Kdo by mě v ten večer při pohledu na již zmiňovaný dort viděl, neměl by o těchto výzkumech pochyb.
Máte ještě nějaký důvod, proč nemilovat Jananas? Ráda vám ho vyvrátím.
Nerdovský dodatek: Taky mám ráda graficky vydařené a originální webovky skupin. Začlo to MGMT (jestli si pamatujete, jak pozadí bylo tvořené čtverečky, které se po "přejetí" myší změnili na jinou barvu/obrázek), pak Jananas a nyní mě nadchl také web Zrní. Víc takových!
A zde důkaz místo slibů, jedna z "forbín" a nová písnička, jež mi momentálně mluví ze srdce:
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)