Víš co, Sašo, jdi do prdele

A je tu další týden. Samozřejmě myšlenka, že budu psát víckrát, než jednou týdně, byla velmi naivní :D Ostatně i jednou týdně mi asi bude dělat problém, teď jsem se do toho pustila jen proto, že (zase) jedu ve vlaku a jsou tu nějaká uřvaná děcka okolo pěti let a ještě uřvanější děcka okolo patnácti let (kritické to roky). A u těch jejich výlevů o tom, co zrovna venku vidí kontra co všechno včera vychlastali, se fakt nedají dělat podklady k prezentaci nebo číst Velký Gatsby (vysoký level hipsterství dosažen).

Minulý týden jsem skončila tím, že se chystáme na Electro Swing v Ostravě. Byla to naše electroswingová premiéra a bylo to fakt super. Nejvíc se mi na takových akcích líbí, že i když to není nikde psané, tak se všichni skvěle vyfiknou a svým ohozem se vrátí do 20.-60. let, i když jdou „jen“ tančit. To je právě to, co mi z dob minulých chybí nejvíc!

Nejprve se s náma seznámila nejkontroverznější osoba našich konverzací už tak od září. Radši k tomu nic víc neříkám. :D Ale je zajímavé konečně poznat někoho, koho znáte jen z vyprávění ostatních, a pak na vás působí hrozně mile a nemůžete uvěřit, že tahle osoba je schopná takových podlých věcí. Ale tak už to bývá a ne zrovna výjimečně (jsem dneska fakt extrémně moudrá). Každopádně potom jsme zhlédly celý film Swing Kids a pak jsme šly k o n e č n ě tančit! Úplně nejlepší! Poslední dobou tanec fakt miluju a je mi docela jedno, že u toho vypadám jak osel (a vypadám). Poprvé jsme si ten večer naplno užili i s H. a P. a moc jim za to děkuju, byla to fakt sranda. I pak ráno, i když byla zima a i když jsem byla k smrti unavená (jsem už přeci stará, tak mějte ohledy!). Navíc P. má fakt nejbožejšího psa a skvělou mamku a dělá boží palačinky. Za to taky děkuju, bylo to nejmilejší ráno s nejmilejšími lidmi!

Od P. jsem jela přímo do Brna. V pondělí jsme zase měli vtipný rozhovor v konverzaci se spolužákem-kamarádem a zase jsem si připomněla, že ne všude znají štrample. Ale prostě představa, že někdo dětským štramplím říká punčochy mě furt dostává. To je fakt hodně zběsilé! A silonky jsou prý punčošky. To fakt jako ne!!!!

Večer jsem pak velmi velmi výjimečně a s těžkým srdcem (ještě teď se mi z toho chce brečet) poprvé vynechala přednášku o módě 20. století. Šla jsem totiž na vernisáž scénografů z JAMU, mezi něž patří mimojiné můj milovaný bratránek. Bylo to někde v absolutně zapadlé části Brna, která byla ale neuvěřitelně kouzelná! Jsou tam nádherné maličké domečky a vůbec, popsat se to ani nedá. Prostě mi věřte. Na baru jsme si dali zmrzku, hell yeah, po zahájení vernisáže jsme se pustili do chlebíčků, buchet a červeného vína (všechno dokonalé – samozřejmě, když to bylo zadarmo! :D). A celý večer byl velmi příjemný, scénografové jsou hrozně fajn a cool! Škoda, že taky nejsem tak šikovná, a nemůžu k nim patřit (i když moji spolužáci a můj obor jsou taky hrozně boží, to nepopírám).

Když jsem načala ty spolužáky, tak celkově poslední dobou mi opět přijde, že se tak nějak sbližujeme. Taky máte vždycky takový pocit, že na podzim se s vámi nikdo nebaví a všichni vás nesnáší a vy je nesnášíte taky, ale jakmile přijdou první paprsky hřejivého slunce po zimě, tak jsou všichni tak nějak přátelští a i vy si dobrovolně sedáte k lidem, s kterými jste dřív v životě neseděli, protože nechcete sedět sami? Jaro musíte milovat už jen kvůli té přátelské atmosféře, kdy každý chce jít ven na piknik. A už chci pořádné slunko a taky nula úkolů, abych se mohla na dvě hodiny vyvalit v Lužánkách s K. nebo L. (oběma už děsně dlouho dlužím setkání a strašně mě to štve, protože je toho fakt mooooc!) nebo i sama a nachytat konečně pihy a taky nějaké to opálení. V jiné roční období se totiž v našem mírném pásu skoro neopálím. Jsem fakt děsná Sněhurena.

Ještě než se dostanu ke konkrétním událostem týdne, tak bych napsala něco o svých spolubydlících, lépe řečeno tedy majitelech. Musím se vám přiznat, že v zimě jsme byt hledali asi tři měsíce a to ještě v čtyřech různých složeních a pokaždé tam bylo nějaké hodně zásadní minus. Tohle byla už naše poslední šance. A byl to konečně TEN byt. A jsem hrozně ráda, že jsme na něj narazili. Majitelé jsou strašně boží a ochotní a přátelští. Těším se, až si konečně dáme společně víno a zahrajeme jednu z jejich miliónu společenských her (yaaaaay!) :) V neposlední řadě mají taky božího pejsánka. Kdyby nebylo E., tak je v mém pokoji neustále (teda dokud se majitelé nevratí z práce). Ale samozřejmě musím tolerovat, že ne každý je zvyklý mít mazlíka neustále vedle sebe na křesle nebo v nohou postele. Ale s opravdu těžkým srdcem. Opět.

Tak teda zase k něčemu konkrétnějšímu. A přesuneme se na čtvrtek, kdy jsme vytáhly s E. frisca a popíjely je u 12 Years of Slave. Měla jsem děsnou chuť na frisco už ve středu, ale to šla E. ven se svou slovenskou celebritou. Takže to samozřejmě nešlo! Tak teda až ve čtvrtek. Film jsme v půlce stoply, protože jsme už postižené školou a býváme kolem desáté večer unavené (jako FAKT). Další den, když se vrátila E. ze školy, jsme využily nádherného počasí a vyrazily na Špilberk. Padlo pár nových selfies, samozřejmě, a celkově to bylo hrozně fajn. Poté jsme měli sraz s H., jeho dívčinou T. (kteří měli tu čest být našimi prvními hosty v novém bytě!) a jeho kamarádem R. (který tu čest neměl). U nás proběhl rychlokurz pre-party Parov Stelaru, jejichž koncertu se ty tři rozáry zúčastnily a my s E. mohly jen tiše (i nahlas) závidět. Dokoukaly jsme film ze včerejška a já šla ven s Fífou a jeho bývalým. Dali jsme si víno na Petrově a pak jsme šli tančit do nějakého gay baru. Jak jsem už zmínila, tančit mě děsně baví poslední dobou, obzvlášť někde, kde mi může být fakt jedno, jak u toho vypadám. :)) Navíc zahráli i pár mých oblíbených písniček od Lykke Li a Pharella Williamse. Takže i tento večer jsem si užila, i když skončil docela brzo.
S T. a H. jsme ráno ještě zašli do Zemanovy cukrárny, což byla moje osudová chyba (během sezení ve zmiňované cukrárně mě napadlo 10 dalších míst, kam jsme mohli jít). Teda – zákusky tam mají ÚŽASNÉ a za super cenu, ale jakože obsluha? Bez komentáře.

A poslední věc – v pátek se seznámíme s Rusama, studující zde češtinu a budeme si prý vzájemně pomáhat a tak vůbec. Docela se těším! Musela jsem kvůli tomu přesunout zubařku až na duben a to tu prohlídku už potřebuju jako sůl, takže to musí stát za to!

(Poznámka o několik měsíců později: ze spaní u P. je třeba poznamenat historku, kdy H. náhle odešel a zbyla po něm v obýváku nakousnutá bageta a zmizely mé krowki a pak to, jak mamka P. zmínila, že musí opravit zničenou vázu. To je spíš poznámka pro mě. S R. jsem se pak ještě jednou viděla, s H. P. R. jsme o týden později společně křepčili na Balkan Bashavel, což byl taky super zážitek a děkuju moc, bobínci moji ostravští. :DDD Ale teda doufám, že si to nikdy nepřečtete.)