Víš co, Sašo, jdi do prdele

Psát každý týden se mi opravdu opravdu opravdu moc nepovedlo. Byl to hodně hektický semestr, nestíhala jsem číst, nestíhala jsem tumblr, ale přesto jsem stíhala docela kvalitně žít a k tomu zvládnout (i přes pár problémů) celý semestr s prozatím nejlepším průměrem.

1. Úklid chodby – to je moje první trvalejší brigáda. Nejprve jsme uklízely jednu chodbu napůl s A., potom jsme měly každá svou a teď uklízím obě. Ale není to taková hrůza, pokud mě nehoní čas, protože si můžu poslechnout hudbu, zpívat si u toho, pokud nikdo není na chodbě, můžu si kdykoliv odpočinout a tak vůbec. Vlastně docela idylka, ne? Nejhorší na tom celém je chodit si pro vodu do bytu domovníka. Teda jako, jsou hrozně milí a tak, ale já a socializace s cizími lidmi – pořád v tom nejsem úplně zběhlá (ne, že bych byla dospělý člověk studující vysokou školu).

Ale úplně nejhorší na této brigádě je fakt, že teď jdu jen po pouhé silnici a říkám si, že by to tady potřebovalo zamést... Chápete to? A pak jdu kolem vypínačů a říkám si, že jsou špinavé. Jako vážně??? Chci být zase ultra špinavé prase!

2. Jedna taková bizarní věc, o kterou se nemůžu nepodělit – při ústní zkoušce z našeho asi nejhlavnějšího předmětu mi lektorka na konci řekla, že chce, ať se za sebou zamyslím, že v hodinách na mě musí ukázat přímo prstem, abych něco řekla, jinak si tam dělám své věci a neví o mně. O mně neví většinou vůbec nikdo a asi mi to nevadí, i přestože si pak lektorka myslí, že jsem tupá a je překvapená, že mám tak dobře napsanou písemku (ehm, vážně), ale docela mě naštvalo, že si myslí, že si dělám své věci, když ji doopravdy poslouchám a zajímá mě to. :( (Dobře, občas jsem duchem jinde. Občas, občas i často.)

Ale myslíte, že mě to přinutí na ni křičet svým teňoučkým hláskem přes celou třídu, i když na mě přímo neukáže? Myslím, že ne.

Máme to my zasnění stydlíni těžké.

3. Před dvěma týdny jsme s H. a P. jeli na výlet do Prahy (kde to bylo taky moc hezké na náplavce, moc vám ji, Pražáci, závidím!) a následně do Drážďan, kde jsme viděli ARCADE FIRE. Jen si na to vzpomenu a mám deset slz v oku. Koncert byl dokonalý, až se to nedá popsat. Vážně. I kdybych to popsala, tak to nepochopíte. Zamilovala jsem se úplně do všech členů, protože všichni si to maximálně užívali, i když hráli koncert tak pomilionté. A největší big lesbian crush on Régine, obviously. ^–^

Stejně nádherný pocit, který nikdy nezapomenu, bylo jít po koncertě ve vrstvě konfet, s miliony krásnými dojmy, se dvěma setlisty v batozích; nevěděla jsem, že existuje nějaká minulost, nějaká budoucnost, neřešila jsem, že následujících 12 hodin nemáme absolutně co dělat a absolutně kam jít. Bylo to nádherné teď a tady. Nebo spíš tehdy a tam.

Pak jsme spali v McDonald's (jediná otevřená věc v Drážďanech v noci v centru!!!!!!), na nádraží, v nádražní kavárně a nakonec na trávě u nádraží. A nejvíc jsem bděla nad těma dvěma já, asi ve mně přecijen dřímají nějaké mateřské pudy. Každopádně – bezdomovectví je fakt nuda.

4. Když jsem u těch mateřských pudů, tak taková vsuvka – můj synoveček, co bude mít v srpnu rok, je úplně nejrozkošnější batole na světě, zbožňuju ho a chci si s ním hrát každý den!!!

5. A poslední, ale (asi?) nejdůležitější bod věnuji D. Stále nějak nechápu, jak se to vlastně stalo a proč zrovna já. Nechápu nic, vůbec, a asi si ještě nic moc neuvědomuju. Není to už takové pobláznění jako v 15 letech, jdeme na to šíleně pomalu, ale jsem za to ráda. Uvědomuju si, že pro mě něco znamená, a vím, že já pro něj taky a to je pro mě nejdůležitější.

Mám to takhle poprvé. Tedy, už jsem jednou byla podobně zamilovaná – do krásného, chytrého kluka, který mě měl taky rád a měli jsme hodně společného, včetně povahy. Ale nakonec to skončilo už po měsíci. Bála jsem se, že ze stejných důvodů to i s D. tak brzo skončí. Ale teď už se nebojím.

Je to poprvé, kdy to má nějakou budoucnost a kdy i já sama chci, aby to budoucnost mělo a nebojím se závazku. Ani nevíte, jak MOC to znamená pro člověka, který byl kromě 2 měsíců celý život nezadaný. Ještě před pár týdny jsem si sebe nedokázala ve vztahu vůbec představit a teď jsem z té představy nadšená. Tak mi (nám) držte pěsti! :)