Nejstarší je ještě z osmé třídy, kdy jsme jeli na výlet do Prahy. Tehdy jsme si s kamarádkama stoupli vzadu v tramvaji a mávali jsme na kolemjdoucí, případně na řidiče za náma. Je to takové dementní, ale každý, kdo nám zpátky zamával, se vždycky smál nebo usmíval a to za to stojí ne? To však není přesně ta vzpomínka, o které chci psát.
Nějaký další den jsme opět kamsi jeli, ale tentokrát jsem seděla sama na sedačce a kolem mě nebyl nikdo, s kým bych se bavila (což byli skoro všichni). Tramvaj (nebo co to bylo) zastavila na nějaké zastávce, kde seděla holka, která mě na první pohled zaujala. Měla dredy a byla moc hezká, nekonvenčně. Nevím, jestli vypadala smutně nebo co se mi to tehdy semlelo v hlavě, ale zamávala jsem jí. Já, která se normálně bojí promluvit na prodavačku, mávám cizím lidem. Holka s dredama se nad tím ani nějak neudivovala, mile se usmála a zamávala mi hned taky, jakoby nic. A v tu chvíli tramvaj odjela.
Nevím, jestli si mě s někým spletla nebo jí prostě bylo líto neučesané, nenamalované holky s brýlema a rovnátkama a děsným vkusem v oblíkání. Možná měla špatný den a mávnutí cizí třináctky jí na chvilku odvedlo myšlenky jinam a přinutilo jí to se usmát – moje nejoblíbenější verze (a vzhledem k tomu, kolik špatných dnů člověk v životě má, asi hodně pravděpodobná).
Mám z toho dosud zvláštní pocit. Jako když se na sebe usmějete s cizím člověkem někde v MHD či na ulici, z nijakého důvodu, ani jeden nevypadáte bizarně, kolem se nic neděje, neznáte se a už se ani nikdy neuvidíte. Ale je to prostě svým způsobem hrozně hezké a měli bychom to asi dělat častěji. (Ale zase ne tak často, abychom si toho pak nevážili a nevzpomínali na to i skoro 10 let posléze. :))
~ ~ ~
Další je z tohoto jara, kdy jsem měla absolutní den blbec. Už přesně nevím, kvůli čemu, ale asi tak nějak kvůli všemu. Znáte to – celé dny ignorujete problémy a strasti, zvládáte stresové situace a pak to na vás najednou všechno spadne. V tu chvíli jsem věděla, že poslední, po čem toužím, je přijít na byt, kde bude vždy veselá E. Nechtěla jsem si povídat a nechtěla jsem jí kazit náladu. Potřebovala jsem se někam projít a hned jsem věděla, že jediné místo, kde se budu cítit dobře a "jako doma" bude v Líšni, odkud jsme se odstěhovali (jak jsem psala pár příspěvků zpátky). Rozhodla jsem se jít většinu cesty pěšky, protože bylo krásně. Bylo příjemně teplo, pomalu zapadalo slunce a všude byl klid, nádherný klid! Po cestě byla moje oblíbená kavárna a pekařství, kde jsem si nakoupila nějaké sladkosti. Nejvíc věcí jsem tam nakoupila v prosinci po "rozchodu", tentokrát mi stačil jeden dortík. Byl čokoládovo-pomerančový. A víte co? Byl to ten nejlepší dort, jaký jsem kdy měla. Dokonce i babiččin dort (babi, prosím, odpusť mi, co teď řeknu!) nebývá tak dobrý jako tenhle. Ještě než jsem došla k další zastávce, byl dávno ve mně. V Líšni jsem si pak sedla kousek od našeho bývalého paneláku a koukala jsem do rozsvícených oken našeho bývalého bytu a vzpomínala. A udělalo se mi vážně líp. Celá ta kombinace samoty, tepla, červánků, tichých ulic, dokonalého dortíku a vzpomínek na jedny z mých nejoblíbenějších lidí na světě udělaly své. A bylo to to nejhezčí "vyléčení" depky, které se mi kdy povedlo. Doporučuju!
~ ~ ~
Poslední je z náplavky v Praze, o čemž jsem se zmiňovala v minulém příspěvku a je to tedy nejmladší vzpomínka a taky nejmíň intenzivní (oproti třeba tomu nádhernému pocitu po koncertě Arcade Fire) – ale i tak jsem se rozhodla ji sem zařadit, protože proč ne. Bylo mi tehdy prostě moc hezky. Jak by ne, s fajn lidmi, za hezkého počasí, u vody (já prostě miluju vodu a vodní plochy! :D), s pivem a vínem. A co víc – psali jsme si zrovna s mými líšeňskými spolubydlícími, že už nestihneme žádný slavný brněnský ohňostroj a smutnili. Pět minut nato mi před očima začali vybuchovat rachejtle. Ani nevím proč, ale ohňostroj mi vždycky zlepší náladu a i když jsem ho viděla tolikrát, jsem z něho pokaždé unešena. A tenhle byl dokonce první, který se mi podařilo docela hezky zachytit obyčejným mobilem, takže nate.
Žádné komentáře:
Okomentovat