sobota 27. září 2014

Hřejivá výzva? Tak jo.


Více o Hřejivé výzvě si můžete přečíst po kliknutí na obrázek. :) Samozřejmě, takových „writing challenges“ jsou nejspíš miliony, ale tato výzva mě zaujala už jen svým originálním a promyšleným názvem. Už půl roku se tu snažím více psát, aby mi pak nedělalo takový problém sednout si a psát seminárky a bakalářku (fuuuj). A teď to bude o to lepší, protože většinu těch žánrů, co ve výzvě jsou, dobrovolně nepíšu. :D Tak mi držte pěsti a určitě se zapojte taky! :)

Jinak ještě před tématem číslo jedna bych se chtěla podělit o to, jak jsem se k výzvě dostala. Začlo to v mém volitelném předmětu Redakční práce (o tom předmětu možná později napíšu něco víc), který jsem zatím měla jen jednou, ale jsem z něho nadšená! Bavili jsme se taky o knižních blogerech (českých) a naše skvělá lektorka nám doporučila se přidat do jejich FB skupiny a posoudit sami, jak na tom čeští knižní blogeři jsou.

S lektorkou tedy musím souhlasit, že někteří bohužel ani neví, co to je recenze, a většinou jen vypíšou obsah + většina hodnotí jen takové slaďáčky nebo fantastickou literaturu (ani jedno mě většinou moc nebaví). Naštěstí jsem našla už pár, kde se hodnotí i detektivní a kriminální knihy, což mě začalo v poslední době bavit, ale nedokážu si představit, že by někdo hodnotil nějaký serióznější cestopis, historickou knihu nebo nějakou starší klasiku, kterou zas tak moc lidí bohužel nečte (třeba Odysseus od Joyce nebo Tristram Shandy, o kterém jsem se tu kdysi zmiňovala). Tak mě napadlo, že možná časem napíšu nějaký souhrn nadprůměrných knížek, které jsem četla... Snad. :D

No a bla bla a na právě na té FB skupině knižních blogerů a jejich čtenářů někdo dnes poslal odkaz na výše uvedenou výzvu. Takže Redakční práce mi budou ještě víc k užitku, než jsem myslela. :)




1. Místo, které miluješ (libovolný útvar)

Naprostou většinu času před psaním na podobně znějící témata přemýšlím, o čem psát. Ve škole všichni začnou psát během pěti minut a já až tak po desáté minutě konečně stírám pot z čela po usilujícím vymýšlení celého příběhu od prvního do posledního písmenka a začínám pomaličku psát. Není tedy žádným překvapením, že i tentokrát jsem si tu nějakou tu dobu říkala, sakra, tak jaké místo mám fakt ráda a cítím se tam dobře? Samozřejmě v hlavě úplně černo. A sotva jsem své nejlepší kamarádce A. napsala „úplně přemýšlím, co je moje oblíbené místo“ (nebudeme teďka řešit, že by místo CO mělo být JAKÉ nebo KDE :D), hned mě jich několik napadlo. Ale vybrala jsem si jen jedno, a to Björnsonův sad (poprvé v životě jsem jeho název napsala správně hned napoprvé!) vedle Právnické fakulty MU.

Asi jako téměř každý mám velkou slabost pro parky. A Björnsonův sad byl úplně první park, který jsem v Brně navštívila. V prvním semestru jsem totiž měla na právnické fakultě jeden předmět a ze zastávky dvanáctky se k ní dá dojít právě skrze tento menší park. A jelikož tehdy bylo v září krásně a stále teplo a neměla jsem v Brně žádné kamarády, chodila jsem se občas ve volném čase slunit právě tam a občas i dělat nějaké úkoly. I když jsou tam lavičky skoro vždycky plné, na trávě je tam i v největším pařáku spousta místa, oproti takovým Lužánkám. Což mi vyhovuje.

Je to takové moje místečko na sladké „introvertování“, kde si v teplém počasí během letního zkouškového ráda chodím poslechnout hudbu a vypnout a chytnout taky nějakou tu pihu na obličeji. Občas, když je na bytě moc lidí a do knihovny se mi ještě nechce, si tam vezmu taky tzv. studijní materiály, ale ruku na srdce – z hodiny zde strávené nakonec učení věnuju v lepším případě pět minut.

I když do Björnsonova sadu nejraději a téměř výlučně chodím sama, jednou jsem udělala výjimku – v druhém semestru na prvního máje jsme zde asi hodinu strávili i s H., kterého jsem na svém blogu už zmiňovala, a Lambruscem. Dva dobří kamarádi, kteří pro mě hodně znamenají. Pamatuji si, že tehdy tam nebyla posekaná tráva (nevím proč, ale je to tak skoro vždycky, když se do tohoto sadu vydám) a kam mé bystré oko lingvisty dolehlo, všude sytě žluté pampelišky. Roztáhli jsme deku, užívali si nádherné počasí, poslouchali dobrou hudbu a prostě odpočívali. Mimojiné jsem se zrovna tady seznámila s hudbou Broken Bells nebo Kid Cudim. Potom jsme se přesunuli do Lužánek a skončili v kavárně Kina Art, které mám dodnes spojené s legendárním Nicolasem Cagem, ale to už je zas o něčem jiném. Můj vůbec první prvomájový den strávený s klukem (i když kamarádem, ale pořád velký pokrok v mém životě :)) byl nakonec jedním z těch nejlepších dnů toho roku.

Od té doby tam se mnou nikdo nebyl a ani to zatím nemám v plánu. Zní to asi divně, ale s málokým je možné si jen tak lehnout do parku a nemluvit, neřešit, nemyslet. I když je to jen „pitomý park“, jak si asi řeknete, mám ho spojený s hezkými a klidnými chvilemi, je to taková moje oáza klidu, která je jen pár minut vzdálená od míst, která mi přináší spoustu stresu (to jest škola). A nechci na tom nic měnit. Podobná místa se nehledají snadno a obzvlášť v dnešní době je třeba si takové klidné místečko střežit a hlavně – vůbec nějaké MÍT.

Dobrý kamarád Lambrusco, pampelišky, sluníčko, deka z Ikey, 1. máj. // Kopirájt H.

1 komentář:

  1. Jsem moc ráda, že ses zapojila. :) Vymýšlení názvu byla jedna z nejtěžších věcí. :D

    OdpovědětVymazat