Nedávno jsem někde viděla obrázek, na kterém byl zobrazen jeden člověk v dvou protichůdných situacích:
Doma: "Radši bych byl na nějaké party."
Na party: "Radši bych byl doma."
(ten překlad je trochu blbý, ale nějak mě nenapadla lepší fráze, tak pardon)
To je přesně můj případ. Doma, když se večer někdy opravdu nudím, toužím po tom někam jít a "ztřískat se", obzvlášť při čtení té-zet-vé drunk tweets. Představuju si při tom, jak děsně dobře bych se měla a jak bych všude lítala šílená a šťastná a tak. A jakmile nějaká taková šance přijde, tak se děsně těším.
No jenže pak přijde realita, kdy stojím/sedím v chumlu lidí a i přestože jsem ve společnosti, tak se cítím jako nejosamělejší člověk na světě. Při mém štěstí se tam pije jen vodka (kterou nesnáším), ale to je vlastně skoro jedno, protože ať piju cokoliv, tak ten boží pocit nadpozemskosti se nedostavuje a mně se chce akorát brečet z toho, jak jsem nemožná, jak mě nikdo nemá rád, protože mě ani nemůže mít rád, protože jsem nemožná a tak dále, a jediné na co mám chuť je se zachumlat do peřin, cvrlikat na svého milovaného kocoura a dělat něco až hříšně nespolečenského, jako třeba hrát debilní závislácké karty na iPodu a poslouchat do toho hudbu, která 70% populace nezajímá, protože ji rádia nehrajou a tak vůbec.
Prostě nemám ráda ožíračky, nerada jsem venku do rána, mám ráda svou "chvilku pro sebe" (a tím nemyslím to, že si sním margotku nebo nějaký jogurt), ráda spím, ráda nic nedělám, ráda dělám jogu, ráda si čtu, ráda koukám na komediální seriály. Nemusím být hned nejnudnější člověk na světě ne? Vždyť by to mělo být právě naopak, když se dokážu bavit i jinak, než s vodkou v ruce.
Proto mě taky potěšil nedávný rozhovor s mou milovanou Zooey Deschanel, která je na tom úplně stejně jako já! Může být ten člověk ještě dokonalejší? Co? ... Jo a ještě jedno "on the bright side". Konečně mě napadlo jiné téma na blog, než slintání nad panem Dokonalým (což si tu i přes svou snahu být co nejvíce anonymní nemůžu dovolit).
