Letos jsem po dlouhé době jela jen na jeden festival (teda, možná se to ještě nějakou náhodou změní :D ale v plánu to nemám) – na C O L O U R S v mé milované Ostravě hahaha. A tak jsem si řekla, že o tom sem napíšu pár blábolů, když už jsem líná to psát ručně do deníčku.
Přijela jsem už ve středu, že si vyměníme lístky o den dřív v Karolině a půjdeme na Crossroads. Ano, hádáte správně, nakonec nedošlo ani k jednomu. :D Ale i tak bylo fajn být zase s D. a jeho rodinou (jako i víkend před tím) a taky Majdou – koťátkem, které se zatoulalo na zahradu vedle k slepicím a já si ho samozřejmě musela ochočit.
Do té doby se nestalo asi nic zajímavého pro širokou veřejnost, tak přejdu hned ke čtvrtku. Na stanové městečko jsem čekala na příjemně pekelném slunci asi dvě hodiny, má spolustanující kámoška K., která přijela těsně předtím, než jsem se dostala na řadu, pak čekala asi jen půl hodiny, zrovna když jsem dostavila stan. :D Ještě, že jsem tak šikovná, i když díky bohu, že nebyl celé čtyři dny ani náznak větru nebo deště, protože kolíčky tam byly spíš pro ozdobu než pro držení.
Potom jsme spolu šly okouknout areál a skončily na trošku zubožené trávě u Agrofertu (ale vzhledem k místu konání fakt klobouk dolů za tolik travnatých ploch letos!) a čekaly jsme na Kuromu (z nich tři členové jsou i v MGMT a čtvrtý dělal během jejich koncertu aspoň kotrmelce :D). Daly jsme si první jídlo – párek v rohlíku za 20 Kč, haha. Během koncertu jsme se přidaly k D. a dalším jeho/mým kamarádům. Hráli super, ale dojem z toho celého mám trochu zamlžený, ani moji nejoblíbenější písničku od nich, kterou hráli, jsem si pořádně neužila, protože jsme v půlce vystoupení objevili v publiku BENA GOLDWASSERA (OMG!!). Po koncertě jsme se s ním chvilku bavili, což jsem teda ani nečekala, myslela jsem, že se s náma vyfotí a čau, šup do backstage. Teda jako "bavili", já jsem nebyla schopná ani slova, až když řekl, že další den jedou do Moskvy na Piknik Afiši, tak jsem pookřála a řekla jedno a půl slova. Každopádně je teda úplně nejvíc v pohodě a milý a tváří se, že ho zajímá všechno, co říkáte, což je vždycky hezké.
středa 2. července 2014
Napadlo mě sem napsat pár vzpomínek na časy, kdy jsem byla fakt šťastná, nebo nějaké momenty, které mi i po takové době vytvoří úsměv na tváři (já vím, dojemné jak oči).
Nejstarší je ještě z osmé třídy, kdy jsme jeli na výlet do Prahy. Tehdy jsme si s kamarádkama stoupli vzadu v tramvaji a mávali jsme na kolemjdoucí, případně na řidiče za náma. Je to takové dementní, ale každý, kdo nám zpátky zamával, se vždycky smál nebo usmíval a to za to stojí ne? To však není přesně ta vzpomínka, o které chci psát.
Nějaký další den jsme opět kamsi jeli, ale tentokrát jsem seděla sama na sedačce a kolem mě nebyl nikdo, s kým bych se bavila (což byli skoro všichni). Tramvaj (nebo co to bylo) zastavila na nějaké zastávce, kde seděla holka, která mě na první pohled zaujala. Měla dredy a byla moc hezká, nekonvenčně. Nevím, jestli vypadala smutně nebo co se mi to tehdy semlelo v hlavě, ale zamávala jsem jí. Já, která se normálně bojí promluvit na prodavačku, mávám cizím lidem. Holka s dredama se nad tím ani nějak neudivovala, mile se usmála a zamávala mi hned taky, jakoby nic. A v tu chvíli tramvaj odjela.
Nevím, jestli si mě s někým spletla nebo jí prostě bylo líto neučesané, nenamalované holky s brýlema a rovnátkama a děsným vkusem v oblíkání. Možná měla špatný den a mávnutí cizí třináctky jí na chvilku odvedlo myšlenky jinam a přinutilo jí to se usmát – moje nejoblíbenější verze (a vzhledem k tomu, kolik špatných dnů člověk v životě má, asi hodně pravděpodobná).
Mám z toho dosud zvláštní pocit. Jako když se na sebe usmějete s cizím člověkem někde v MHD či na ulici, z nijakého důvodu, ani jeden nevypadáte bizarně, kolem se nic neděje, neznáte se a už se ani nikdy neuvidíte. Ale je to prostě svým způsobem hrozně hezké a měli bychom to asi dělat častěji. (Ale zase ne tak často, abychom si toho pak nevážili a nevzpomínali na to i skoro 10 let posléze. :))
~ ~ ~
Další je z tohoto jara, kdy jsem měla absolutní den blbec. Už přesně nevím, kvůli čemu, ale asi tak nějak kvůli všemu. Znáte to – celé dny ignorujete problémy a strasti, zvládáte stresové situace a pak to na vás najednou všechno spadne. V tu chvíli jsem věděla, že poslední, po čem toužím, je přijít na byt, kde bude vždy veselá E. Nechtěla jsem si povídat a nechtěla jsem jí kazit náladu. Potřebovala jsem se někam projít a hned jsem věděla, že jediné místo, kde se budu cítit dobře a "jako doma" bude v Líšni, odkud jsme se odstěhovali (jak jsem psala pár příspěvků zpátky). Rozhodla jsem se jít většinu cesty pěšky, protože bylo krásně. Bylo příjemně teplo, pomalu zapadalo slunce a všude byl klid, nádherný klid! Po cestě byla moje oblíbená kavárna a pekařství, kde jsem si nakoupila nějaké sladkosti. Nejvíc věcí jsem tam nakoupila v prosinci po "rozchodu", tentokrát mi stačil jeden dortík. Byl čokoládovo-pomerančový. A víte co? Byl to ten nejlepší dort, jaký jsem kdy měla. Dokonce i babiččin dort (babi, prosím, odpusť mi, co teď řeknu!) nebývá tak dobrý jako tenhle. Ještě než jsem došla k další zastávce, byl dávno ve mně. V Líšni jsem si pak sedla kousek od našeho bývalého paneláku a koukala jsem do rozsvícených oken našeho bývalého bytu a vzpomínala. A udělalo se mi vážně líp. Celá ta kombinace samoty, tepla, červánků, tichých ulic, dokonalého dortíku a vzpomínek na jedny z mých nejoblíbenějších lidí na světě udělaly své. A bylo to to nejhezčí "vyléčení" depky, které se mi kdy povedlo. Doporučuju!
~ ~ ~
Poslední je z náplavky v Praze, o čemž jsem se zmiňovala v minulém příspěvku a je to tedy nejmladší vzpomínka a taky nejmíň intenzivní (oproti třeba tomu nádhernému pocitu po koncertě Arcade Fire) – ale i tak jsem se rozhodla ji sem zařadit, protože proč ne. Bylo mi tehdy prostě moc hezky. Jak by ne, s fajn lidmi, za hezkého počasí, u vody (já prostě miluju vodu a vodní plochy! :D), s pivem a vínem. A co víc – psali jsme si zrovna s mými líšeňskými spolubydlícími, že už nestihneme žádný slavný brněnský ohňostroj a smutnili. Pět minut nato mi před očima začali vybuchovat rachejtle. Ani nevím proč, ale ohňostroj mi vždycky zlepší náladu a i když jsem ho viděla tolikrát, jsem z něho pokaždé unešena. A tenhle byl dokonce první, který se mi podařilo docela hezky zachytit obyčejným mobilem, takže nate.
úterý 1. července 2014
Psát každý týden se mi opravdu opravdu opravdu moc nepovedlo. Byl to hodně hektický semestr, nestíhala jsem číst, nestíhala jsem tumblr, ale přesto jsem stíhala docela kvalitně žít a k tomu zvládnout (i přes pár problémů) celý semestr s prozatím nejlepším průměrem.
1. Úklid chodby – to je moje první trvalejší brigáda. Nejprve jsme uklízely jednu chodbu napůl s A., potom jsme měly každá svou a teď uklízím obě. Ale není to taková hrůza, pokud mě nehoní čas, protože si můžu poslechnout hudbu, zpívat si u toho, pokud nikdo není na chodbě, můžu si kdykoliv odpočinout a tak vůbec. Vlastně docela idylka, ne? Nejhorší na tom celém je chodit si pro vodu do bytu domovníka. Teda jako, jsou hrozně milí a tak, ale já a socializace s cizími lidmi – pořád v tom nejsem úplně zběhlá (ne, že bych byla dospělý člověk studující vysokou školu).
Ale úplně nejhorší na této brigádě je fakt, že teď jdu jen po pouhé silnici a říkám si, že by to tady potřebovalo zamést... Chápete to? A pak jdu kolem vypínačů a říkám si, že jsou špinavé. Jako vážně??? Chci být zase ultra špinavé prase!
2. Jedna taková bizarní věc, o kterou se nemůžu nepodělit – při ústní zkoušce z našeho asi nejhlavnějšího předmětu mi lektorka na konci řekla, že chce, ať se za sebou zamyslím, že v hodinách na mě musí ukázat přímo prstem, abych něco řekla, jinak si tam dělám své věci a neví o mně. O mně neví většinou vůbec nikdo a asi mi to nevadí, i přestože si pak lektorka myslí, že jsem tupá a je překvapená, že mám tak dobře napsanou písemku (ehm, vážně), ale docela mě naštvalo, že si myslí, že si dělám své věci, když ji doopravdy poslouchám a zajímá mě to. :( (Dobře, občas jsem duchem jinde. Občas, občas i často.)
Ale myslíte, že mě to přinutí na ni křičet svým teňoučkým hláskem přes celou třídu, i když na mě přímo neukáže? Myslím, že ne.
Máme to my zasnění stydlíni těžké.
3. Před dvěma týdny jsme s H. a P. jeli na výlet do Prahy (kde to bylo taky moc hezké na náplavce, moc vám ji, Pražáci, závidím!) a následně do Drážďan, kde jsme viděli ARCADE FIRE. Jen si na to vzpomenu a mám deset slz v oku. Koncert byl dokonalý, až se to nedá popsat. Vážně. I kdybych to popsala, tak to nepochopíte. Zamilovala jsem se úplně do všech členů, protože všichni si to maximálně užívali, i když hráli koncert tak pomilionté. A největší big lesbian crush on Régine, obviously. ^–^
Stejně nádherný pocit, který nikdy nezapomenu, bylo jít po koncertě ve vrstvě konfet, s miliony krásnými dojmy, se dvěma setlisty v batozích; nevěděla jsem, že existuje nějaká minulost, nějaká budoucnost, neřešila jsem, že následujících 12 hodin nemáme absolutně co dělat a absolutně kam jít. Bylo to nádherné teď a tady. Nebo spíš tehdy a tam.
Pak jsme spali v McDonald's (jediná otevřená věc v Drážďanech v noci v centru!!!!!!), na nádraží, v nádražní kavárně a nakonec na trávě u nádraží. A nejvíc jsem bděla nad těma dvěma já, asi ve mně přecijen dřímají nějaké mateřské pudy. Každopádně – bezdomovectví je fakt nuda.
4. Když jsem u těch mateřských pudů, tak taková vsuvka – můj synoveček, co bude mít v srpnu rok, je úplně nejrozkošnější batole na světě, zbožňuju ho a chci si s ním hrát každý den!!!
5. A poslední, ale (asi?) nejdůležitější bod věnuji D. Stále nějak nechápu, jak se to vlastně stalo a proč zrovna já. Nechápu nic, vůbec, a asi si ještě nic moc neuvědomuju. Není to už takové pobláznění jako v 15 letech, jdeme na to šíleně pomalu, ale jsem za to ráda. Uvědomuju si, že pro mě něco znamená, a vím, že já pro něj taky a to je pro mě nejdůležitější.
Mám to takhle poprvé. Tedy, už jsem jednou byla podobně zamilovaná – do krásného, chytrého kluka, který mě měl taky rád a měli jsme hodně společného, včetně povahy. Ale nakonec to skončilo už po měsíci. Bála jsem se, že ze stejných důvodů to i s D. tak brzo skončí. Ale teď už se nebojím.
Je to poprvé, kdy to má nějakou budoucnost a kdy i já sama chci, aby to budoucnost mělo a nebojím se závazku. Ani nevíte, jak MOC to znamená pro člověka, který byl kromě 2 měsíců celý život nezadaný. Ještě před pár týdny jsem si sebe nedokázala ve vztahu vůbec představit a teď jsem z té představy nadšená. Tak mi (nám) držte pěsti! :)
neděle 16. března 2014
A je tu další týden. Samozřejmě myšlenka, že budu psát
víckrát, než jednou týdně, byla velmi naivní :D Ostatně i jednou týdně mi asi
bude dělat problém, teď jsem se do toho pustila jen proto, že (zase) jedu ve
vlaku a jsou tu nějaká uřvaná děcka okolo pěti let a ještě uřvanější děcka
okolo patnácti let (kritické to roky). A u těch jejich výlevů o tom, co zrovna
venku vidí kontra co všechno včera vychlastali, se fakt nedají dělat podklady
k prezentaci nebo číst Velký Gatsby (vysoký level hipsterství dosažen).
Minulý týden jsem skončila tím, že se chystáme na Electro
Swing v Ostravě. Byla to naše electroswingová premiéra a bylo to fakt
super. Nejvíc se mi na takových akcích líbí, že i když to není nikde psané, tak
se všichni skvěle vyfiknou a svým ohozem se vrátí do 20.-60. let, i když jdou
„jen“ tančit. To je právě to, co mi z dob minulých chybí nejvíc!
Nejprve se s náma seznámila nejkontroverznější osoba našich konverzací už tak od září. Radši k tomu nic víc neříkám. :D Ale je zajímavé konečně poznat někoho, koho znáte jen z vyprávění ostatních, a pak na vás působí hrozně mile a nemůžete uvěřit, že tahle osoba je schopná takových podlých věcí. Ale tak už to bývá a ne zrovna výjimečně (jsem dneska fakt extrémně moudrá). Každopádně potom jsme zhlédly celý film Swing Kids a pak jsme šly k o n e č n ě tančit! Úplně nejlepší! Poslední dobou tanec fakt miluju a je mi docela jedno, že u toho vypadám jak osel (a vypadám). Poprvé jsme si ten večer naplno užili i s H. a P. a moc jim za to děkuju, byla to fakt sranda. I pak ráno, i když byla zima a i když jsem byla k smrti unavená (jsem už přeci stará, tak mějte ohledy!). Navíc P. má fakt nejbožejšího psa a skvělou mamku a dělá boží palačinky. Za to taky děkuju, bylo to nejmilejší ráno s nejmilejšími lidmi!
pátek 7. března 2014
Dneska jsem během cesty na VELMI brzký vlak (achjo) učinila
docela spontánní rozhodnutí začít opět po několika letech pravidelně psát
(minimálně jednou za týden) o všelijakých blbostech, co se mi zrovna ten
den/týden honí hlavou, a samozřejmě taky o tom, co jsem prožila. Mám k tomu ještě víc důvodů, ale nebudu to tu rozepisovat a tak, bla bla bla.
Nejprve ještě k předchozím týdnům až možná měsícům. Tak především jsem se přestěhovala. Měla jsem o tom napsaný i koncept a tady je:
Zjistily jsme, že máme hodně široký parapet tak, že na něm můžeme poprvé v životě sedět. Což je boží, až na to, že vylézt na něj chce pár gymnastických chvatů a akrobatických obratů. Už je tam deka, polštářek a taky E., která se už poctivě učí. Na jednu stranu se těším, až tam budu moct sedět taky, ale na druhou stranu zase ne, protože to bude znamenat, že už je tu to jediné tragické období jarního semestru pro filďáky (tedy zkouškové).
Zjistily jsme, že máme hodně široký parapet tak, že na něm můžeme poprvé v životě sedět. Což je boží, až na to, že vylézt na něj chce pár gymnastických chvatů a akrobatických obratů. Už je tam deka, polštářek a taky E., která se už poctivě učí. Na jednu stranu se těším, až tam budu moct sedět taky, ale na druhou stranu zase ne, protože to bude znamenat, že už je tu to jediné tragické období jarního semestru pro filďáky (tedy zkouškové).
Přistěhovaly jsme se před týdnem, což bylo dost šílené, v mém případě ze dne na den, s doprovodem romské skupiny mladíků od šaliny, ale... vůbec nevadí! Nemohla jsem se totiž dočkat. Předtím jsem byla přechodně u pár holek a jednoho kluka, kterého jsem viděla jen 2x – když jsem si přistěhovala věci a pak když jsem si je začla balit. Byl docela hezký.
Bylo to tam fajn, ale oproti tomu, kde jsem bydlela předtím...
Hrůza.
Hrůza v tom smyslu, že předtím jsem bydlela s nejlepšími lidmi, jaké jsem si mohla přát. A ironicky jsme se nejvíc sblížili v poslední měsíc před naším stěhováním. V den D jsme brečeli všichni – daleko, daleko od sebe, po tom, co jsme každý den trávili čtyři v pokoji, kde jsme spali tři a byl vhodný pro jednoho, a hráli tam Dobyvatele a dělali jiné blbosti. Byli jsme prostě a jednoduše, dvěma slovy dokonalá rodinka.
Bylo to tam fajn, ale oproti tomu, kde jsem bydlela předtím...
Hrůza.
Hrůza v tom smyslu, že předtím jsem bydlela s nejlepšími lidmi, jaké jsem si mohla přát. A ironicky jsme se nejvíc sblížili v poslední měsíc před naším stěhováním. V den D jsme brečeli všichni – daleko, daleko od sebe, po tom, co jsme každý den trávili čtyři v pokoji, kde jsme spali tři a byl vhodný pro jednoho, a hráli tam Dobyvatele a dělali jiné blbosti. Byli jsme prostě a jednoduše, dvěma slovy dokonalá rodinka.
Občas, ale opravdu jen občas, si říkám, že je fajn, že to skončilo takhle, dokud jsme mezi sebou měli tak úžasný vztah a ne nějakou hádkou nebo tak. A že na to můžeme vzpomínat jen v hezkém. Ale i tak je mi z toho ještě furt smutno. Jasně, že se můžem scházet klidně každý den, což mi na tenhle smutek říká každý, ale nikdy to není takové, jako když spolu bydlíte. Nikdy.
A teď jsem z toho zase smutná. Takže radši k dalším věcem.
středa 11. září 2013
Zase jeden chválozpěv na úžasná lidská stvoření mužského pohlaví ze Spojeného království Velké Británie a Severního Irska
Fajn, takže... znáte to, když se probudíte o půl třetí a napadají vás najednou úplně super myšlenky na příspěvek a nedá vám to spát? Jestli ne, tak vám fakt závidím. Já prostě před půlnocí nejsem schopná ničeho kreativního. Očividně. Ale po půlnoci? Uf... To mě přivádí k jedné z dvou věcí, o kterých jsem chtěla dneska psát a co mi nedaly spát, i přestože mám už jen nějakou hodinku spánku, neboť jedeme v pět na otočku do mého milovaného velkoměsta (yaaay!). No a než to dopíšu... tak už prostě spánek nebude. Nevadí! :D A proč to nevadí? K tomu se taky dostanu.
Pohodlně se usaďte nebo načungněte, protože to bude jako vždy na dlouho!
Začala bych tím jedním osudným dnem, kdy moje drahá nejlepší kamarádka objevila tzv. "youtubers", konkrétně AmazingPhil-a a Danisnotonfire. Samozřejmě mi nějaká videa posílala, protože spolu sdílíme úplně všechno. Líbilo se mi to taky, ale ne až tak moc, nebyla jsem z nich prostě tak na větvi jako všichni... Ale postupně se mi to začalo dostávat pod kůži. Hlavně poté, co jsem zjistila, že se kamarádí s Crabstickz-em, kterého jsem sledovala ještě v druháku. Pak jsem ho docela dost zanedbávala, uznávám, ale teďka všechna jeho videa doháním a musím říct, že to je fakt nejlepší youtuber forever and ever. Hrozně mi ty jeho scénky, výstupy, ksichty, random zpěvy během projevů připomínají dětství s mým bratránkem, taky takovým komikem. Možná proto pro mě vždycky bude ten nejlepší. Každopádně o něm jsem dnes mluvit nechtěla. Spolu s třemi již zmíněnými vytváří čtvrtý vlogger - Kickthepj - slavnou a úžasnou "Fantastic Foursome". Nejprv to pro mě byl prostě ten čtvrtý, kterého neznám, ale jelikož má jako jediný z nich kudrnaté vlasy, což pokud bych byla lednička, by byl můj magnet (jako kudrnaté vlasy všeobecně)(fakt debilní přirovnání, ale je 3:25 ráno, ehm. Pokud mě napadne něco normálního někdy za denního světla, tak to přepíšu.), netrvalo to dlouho a už jsem začla sjíždět jeho videa. Přirozeně. A byla jsem fakt okouzlená - a nejen jeho vlasy - je to takový mix všech tří z FF a ještě k tomu to doplňuje svou vlastní hudbou, kresbami a naprosto krásnými záběry, které dodávají videům úžasnou atmosféru. Takovou tu, kdy se prostě chcete jen zachumlat do deky s kakaem v ruce a kochat se tou krásou. Ale především, a teď to bude znít asi trochu šíleně, mi svými intelektuálními kecy připomněl a každý den připomíná věc, na kterou jsem poslední dobou hodně zapomínala - k r e a t i v i t u. Při těch jeho videích jsem si furt říkala, panebože, vždyť já jsem tak dlouho nekreslila! A jakmile jsem slyšela ty jeho motivační řeči "be creative, if you want to do something, just do it and don't care about other people bla bla bla", takhle přesně to nebylo samozřejmě, ale v tomhle smyslu. A má pravdu, proč bych si nemohla kreslit jen tak, zpívat svoje vymyšlené melodie při žehlení, vařit si všelijaké recepty, co najdu na netu a vylepšovat si je (klidně i babicovsky), tančit si při vaření - i přestože ani jednu z výše zmiňovaných činností nezvládám na výbornou? Žádná porota mi za zády přeci nestojí. Je to šíleně uklidňující a udělá vám to instantní radost jako máloco na tomto světě.
A právě teď v noci, když jsem přemýšlela nad druhým článkem, který už asi nestihnu a napíšu si jen nějaké poznámky, které pak rozepíšu (doufám!), mě napadlo, jak jsem byla z toho taková docela smutná, že jsem tyto malé velké radosti života zanedbávala (dřív jsem kreslila pořád a všude a hlavně jsem neustále dělala nějakou grafiku) a vrátil mě k nim až jakýsi Brit s hughgrantovskýma očima, který ani neví, že existuju, tak teda mě napadlo:D (ach ty dlouhé věty), že vlastně to tak vůbec nebylo. Měla jsem přece tenhle blog! Beru psaní už jako takovou přirozenost, že mě ani nenapadlo, že i to se počítá jako dělání něčeho kreativního. A je fakt, že z máločeho jsem měla za posledních pár let takovou zvláštní radost, jako když jsem dopsala článek, dokázala jsem sepsat svoje myšlenky na papír a tak vůbec. Protože pokud se mnou budete někdy mluvit, tak pochopíte, proč je to pro mě tak výjimečné - moje myšlenky mi lítají po hlavě vžum vžum, tam zpátky a já pak nejsem schopná ze sebe vydat kloudnou větu. A psaní mi hrozně pomáhá v tom si to občas uspořádat a taky se lépe vyjadřovat.
A to je asi tak všechno, co jsem k tomu chtěla říct. Pokud náhodou máte tak nudný život, že jste se dostali až na můj blog a až na konec tohohle článku, tak prosím teď hned běžte, popadněte papír a tužku nebo fix nebo cokoliv, co rádi používáte (já třeba nejradši kreslím tuší ♥), a nakreslete nějakou vzpomínku, co vám dělá radost. Nebo třeba nějakou příšerku podle vlastní fantazie. Anebo to všechno sepište, popište, rozeberte do detailů, užívejte si každé slovo a nebojte se divnotvarů. A je úplně jedno, že to nebude světové dílo. Hlavní je, co to udělá s vámi uvnitř. A k tomu si zpívejte a pak si uvařte něco dobrého. A já si jdu uvařit ovesnou kaši, protože mi zrovna zvonil první ze čtyř budíků (jak bláhově jsem si myslela, že ZASPÍM) a kouknu na pár dalších videí s PJem. Což vám taky doporučuju a hodně moc! A kromě něho taky ostatní z Fantastic Foursome, každý má co nabídnout. Minimálně krásný ksichtík! :D
Pohodlně se usaďte nebo načungněte, protože to bude jako vždy na dlouho!
Začala bych tím jedním osudným dnem, kdy moje drahá nejlepší kamarádka objevila tzv. "youtubers", konkrétně AmazingPhil-a a Danisnotonfire. Samozřejmě mi nějaká videa posílala, protože spolu sdílíme úplně všechno. Líbilo se mi to taky, ale ne až tak moc, nebyla jsem z nich prostě tak na větvi jako všichni... Ale postupně se mi to začalo dostávat pod kůži. Hlavně poté, co jsem zjistila, že se kamarádí s Crabstickz-em, kterého jsem sledovala ještě v druháku. Pak jsem ho docela dost zanedbávala, uznávám, ale teďka všechna jeho videa doháním a musím říct, že to je fakt nejlepší youtuber forever and ever. Hrozně mi ty jeho scénky, výstupy, ksichty, random zpěvy během projevů připomínají dětství s mým bratránkem, taky takovým komikem. Možná proto pro mě vždycky bude ten nejlepší. Každopádně o něm jsem dnes mluvit nechtěla. Spolu s třemi již zmíněnými vytváří čtvrtý vlogger - Kickthepj - slavnou a úžasnou "Fantastic Foursome". Nejprv to pro mě byl prostě ten čtvrtý, kterého neznám, ale jelikož má jako jediný z nich kudrnaté vlasy, což pokud bych byla lednička, by byl můj magnet (jako kudrnaté vlasy všeobecně)(fakt debilní přirovnání, ale je 3:25 ráno, ehm. Pokud mě napadne něco normálního někdy za denního světla, tak to přepíšu.), netrvalo to dlouho a už jsem začla sjíždět jeho videa. Přirozeně. A byla jsem fakt okouzlená - a nejen jeho vlasy - je to takový mix všech tří z FF a ještě k tomu to doplňuje svou vlastní hudbou, kresbami a naprosto krásnými záběry, které dodávají videům úžasnou atmosféru. Takovou tu, kdy se prostě chcete jen zachumlat do deky s kakaem v ruce a kochat se tou krásou. Ale především, a teď to bude znít asi trochu šíleně, mi svými intelektuálními kecy připomněl a každý den připomíná věc, na kterou jsem poslední dobou hodně zapomínala - k r e a t i v i t u. Při těch jeho videích jsem si furt říkala, panebože, vždyť já jsem tak dlouho nekreslila! A jakmile jsem slyšela ty jeho motivační řeči "be creative, if you want to do something, just do it and don't care about other people bla bla bla", takhle přesně to nebylo samozřejmě, ale v tomhle smyslu. A má pravdu, proč bych si nemohla kreslit jen tak, zpívat svoje vymyšlené melodie při žehlení, vařit si všelijaké recepty, co najdu na netu a vylepšovat si je (klidně i babicovsky), tančit si při vaření - i přestože ani jednu z výše zmiňovaných činností nezvládám na výbornou? Žádná porota mi za zády přeci nestojí. Je to šíleně uklidňující a udělá vám to instantní radost jako máloco na tomto světě.
A právě teď v noci, když jsem přemýšlela nad druhým článkem, který už asi nestihnu a napíšu si jen nějaké poznámky, které pak rozepíšu (doufám!), mě napadlo, jak jsem byla z toho taková docela smutná, že jsem tyto malé velké radosti života zanedbávala (dřív jsem kreslila pořád a všude a hlavně jsem neustále dělala nějakou grafiku) a vrátil mě k nim až jakýsi Brit s hughgrantovskýma očima, který ani neví, že existuju, tak teda mě napadlo:D (ach ty dlouhé věty), že vlastně to tak vůbec nebylo. Měla jsem přece tenhle blog! Beru psaní už jako takovou přirozenost, že mě ani nenapadlo, že i to se počítá jako dělání něčeho kreativního. A je fakt, že z máločeho jsem měla za posledních pár let takovou zvláštní radost, jako když jsem dopsala článek, dokázala jsem sepsat svoje myšlenky na papír a tak vůbec. Protože pokud se mnou budete někdy mluvit, tak pochopíte, proč je to pro mě tak výjimečné - moje myšlenky mi lítají po hlavě vžum vžum, tam zpátky a já pak nejsem schopná ze sebe vydat kloudnou větu. A psaní mi hrozně pomáhá v tom si to občas uspořádat a taky se lépe vyjadřovat.
A to je asi tak všechno, co jsem k tomu chtěla říct. Pokud náhodou máte tak nudný život, že jste se dostali až na můj blog a až na konec tohohle článku, tak prosím teď hned běžte, popadněte papír a tužku nebo fix nebo cokoliv, co rádi používáte (já třeba nejradši kreslím tuší ♥), a nakreslete nějakou vzpomínku, co vám dělá radost. Nebo třeba nějakou příšerku podle vlastní fantazie. Anebo to všechno sepište, popište, rozeberte do detailů, užívejte si každé slovo a nebojte se divnotvarů. A je úplně jedno, že to nebude světové dílo. Hlavní je, co to udělá s vámi uvnitř. A k tomu si zpívejte a pak si uvařte něco dobrého. A já si jdu uvařit ovesnou kaši, protože mi zrovna zvonil první ze čtyř budíků (jak bláhově jsem si myslela, že ZASPÍM) a kouknu na pár dalších videí s PJem. Což vám taky doporučuju a hodně moc! A kromě něho taky ostatní z Fantastic Foursome, každý má co nabídnout. Minimálně krásný ksichtík! :D
Ještě tu mělo být jedno P.S. o jeho videoreakci na "tumblr is down", ale nějak se mi to šikovně podařilo smazat, tak sem přikládám samotné video, které se mi hodně líbilo! (I když krok 2 bych asi vyměnila za knihu nebo pečení, ale to už je detail.)
středa 14. srpna 2013
My, zleva ona a já. (ilustrační foto)
Srpen ještě stále otravuje a není jediný. Z džungle, Tazmánie a asi tak padesáti ultrahipsterských festivalů, reportáže o nichž (dá se to takhle vůbec říct? Proč mám pocit, že už jsem se na to tady jednou ptala?) stále čekají nepřečtené v mém mailu (kecám, dávno jsem je smazala - otvírám jen ty, kde titulek slibuje foto kočky), se vrátil náš milovaný kámoš, který se prý narodil v 19. století (neprotestuji). Potkaly jsme ho před rokem v jediné hospodě, která je u nás jakžtakž normální. Během večera jsme obě spadly hlavou na podlahu a vyměnily si v polobezvědomí s dotyčným maily. Jinak si to nedokážu představit. Ale jo proč ne. Ať nám klidně píše, občas si to přečtu, občas je to ehm poučné. Někdy je mi ho líto, tak mu odepíšu. Ale když nás zve každý den na kolo (protože má furt za to, že nemáme absolutně žádnou kondici a jen sedíme doma za facebookem) a tento rok dokonce i na pivo (asi si všiml, že moje vlasy potřebují posílit pivními vitamíny), je to hodně otravné. Mohly bychom být jeho dcery, což by tak nevadilo, pokud by to nebylo skutečně to poslední na světě, co bych chtěla. Je totiž povahově fakt odporný. Neustále se nad nás povyšuje, což samo o sobě naznačuje, že ten člověk vlastně nic nedokázal a neumí nic jiného, než dělat, že je lepší. No vždyť to znáte. Přitom na náš obdiv a něco, co by vyvolalo opravdový respekt, má přesně nula dispozicí.
Největší vtip je v tom, že kdyby tohle našel, tak mi akorát začne psát čtyřikrát tak arogantněji, že jako můj názor vůbec nebere v potaz.
Ale ulevit jsem si prostě musela. Namyšlence, kteří na to mají absolutně nulové právo, prostě N E N Á V I D Í M.
Tak tedy dále. Brno se blíží, sny o nejhezčím spolužákovi se hromadí a náš vztah v nich se postupně vyvíjí. Jsem si jistá, že to všechno není jen tak a mám ve skutečnosti věštecké schopnosti a za tři roky vás budu zvát na naši svatbu. Významné mrk.
Co je ještě víc boží, budu mít v tom velkoměstě konečně i kde bydlet! Akorát teda nemám na čem spát. Kromě podlahy a stolu. Ale salám! Hlavně, že na mě nebude pršet a budu si mít kam schovat svoje bio jídlo (konečně!). A co je ještě víc boží, budu jezdit do/ze školy stejnou trasou jako již zmiňovaný nejhezčí spolužák. No neposer se z toho! Pro jistotu dodávám, že tohle fakt nepíše třináctiletá holka. Což mě přivádí k tomu, že se blíží moje narozky - druhé s dvojkou na začátku. Fakt jsem tak stará?
Ještě aspoň za krátkou zmínku stojí náš 90korunový dluh v té jediné normální hospodě u nás, kde jsme poprvé viděly toho namyšlence. Takže teďka prostě nemáme kde pít. Teda jako pod střechou. Protože jinak můžeme pít kdekoliv, samozřejmě. Třeba za městem u letiště. S nejlepší kamarádkou pod sluncem (viz foto nahoře) a nejlepším bývalým spolužákem. Aspoň ty dny do začátku školy rychleji ubíhají. (Fakt jsem netušila, že z toho budu mít někdy takovou radost.)
Teda až na to, že ta nejlepší kamarádka pod sluncem včera přestala pít. Dala si to dokonce na fejsbuk a má u toho asi deset lajků, takže prostě serious business. Na to lze říci jen:
P.S. Jsem zvědavá, kdy napíšu nějaký článek přes den.))
Teda až na to, že ta nejlepší kamarádka pod sluncem včera přestala pít. Dala si to dokonce na fejsbuk a má u toho asi deset lajků, takže prostě serious business. Na to lze říci jen:
„To je osud.“ -Pavel Trávníček
P.S. Jsem zvědavá, kdy napíšu nějaký článek přes den.))
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)



