Dneska jsem během cesty na VELMI brzký vlak (achjo) učinila
docela spontánní rozhodnutí začít opět po několika letech pravidelně psát
(minimálně jednou za týden) o všelijakých blbostech, co se mi zrovna ten
den/týden honí hlavou, a samozřejmě taky o tom, co jsem prožila. Mám k tomu ještě víc důvodů, ale nebudu to tu rozepisovat a tak, bla bla bla.
Nejprve ještě k předchozím týdnům až možná měsícům. Tak především jsem se přestěhovala. Měla jsem o tom napsaný i koncept a tady je:
Zjistily jsme, že máme hodně široký parapet tak, že na něm můžeme poprvé v životě sedět. Což je boží, až na to, že vylézt na něj chce pár gymnastických chvatů a akrobatických obratů. Už je tam deka, polštářek a taky E., která se už poctivě učí. Na jednu stranu se těším, až tam budu moct sedět taky, ale na druhou stranu zase ne, protože to bude znamenat, že už je tu to jediné tragické období jarního semestru pro filďáky (tedy zkouškové).
Zjistily jsme, že máme hodně široký parapet tak, že na něm můžeme poprvé v životě sedět. Což je boží, až na to, že vylézt na něj chce pár gymnastických chvatů a akrobatických obratů. Už je tam deka, polštářek a taky E., která se už poctivě učí. Na jednu stranu se těším, až tam budu moct sedět taky, ale na druhou stranu zase ne, protože to bude znamenat, že už je tu to jediné tragické období jarního semestru pro filďáky (tedy zkouškové).
Přistěhovaly jsme se před týdnem, což bylo dost šílené, v mém případě ze dne na den, s doprovodem romské skupiny mladíků od šaliny, ale... vůbec nevadí! Nemohla jsem se totiž dočkat. Předtím jsem byla přechodně u pár holek a jednoho kluka, kterého jsem viděla jen 2x – když jsem si přistěhovala věci a pak když jsem si je začla balit. Byl docela hezký.
Bylo to tam fajn, ale oproti tomu, kde jsem bydlela předtím...
Hrůza.
Hrůza v tom smyslu, že předtím jsem bydlela s nejlepšími lidmi, jaké jsem si mohla přát. A ironicky jsme se nejvíc sblížili v poslední měsíc před naším stěhováním. V den D jsme brečeli všichni – daleko, daleko od sebe, po tom, co jsme každý den trávili čtyři v pokoji, kde jsme spali tři a byl vhodný pro jednoho, a hráli tam Dobyvatele a dělali jiné blbosti. Byli jsme prostě a jednoduše, dvěma slovy dokonalá rodinka.
Bylo to tam fajn, ale oproti tomu, kde jsem bydlela předtím...
Hrůza.
Hrůza v tom smyslu, že předtím jsem bydlela s nejlepšími lidmi, jaké jsem si mohla přát. A ironicky jsme se nejvíc sblížili v poslední měsíc před naším stěhováním. V den D jsme brečeli všichni – daleko, daleko od sebe, po tom, co jsme každý den trávili čtyři v pokoji, kde jsme spali tři a byl vhodný pro jednoho, a hráli tam Dobyvatele a dělali jiné blbosti. Byli jsme prostě a jednoduše, dvěma slovy dokonalá rodinka.
Občas, ale opravdu jen občas, si říkám, že je fajn, že to skončilo takhle, dokud jsme mezi sebou měli tak úžasný vztah a ne nějakou hádkou nebo tak. A že na to můžeme vzpomínat jen v hezkém. Ale i tak je mi z toho ještě furt smutno. Jasně, že se můžem scházet klidně každý den, což mi na tenhle smutek říká každý, ale nikdy to není takové, jako když spolu bydlíte. Nikdy.
A teď jsem z toho zase smutná. Takže radši k dalším věcem.

