středa 14. srpna 2013

My, zleva ona a já. (ilustrační foto)

Srpen ještě stále otravuje a není jediný. Z džungle, Tazmánie a asi tak padesáti ultrahipsterských festivalů, reportáže o nichž (dá se to takhle vůbec říct? Proč mám pocit, že už jsem se na to tady jednou ptala?) stále čekají nepřečtené v mém mailu (kecám, dávno jsem je smazala - otvírám jen ty, kde titulek slibuje foto kočky), se vrátil náš milovaný kámoš, který se prý narodil v 19. století (neprotestuji). Potkaly jsme ho před rokem v jediné hospodě, která je u nás jakžtakž normální. Během večera jsme obě spadly hlavou na podlahu a vyměnily si v polobezvědomí s dotyčným maily. Jinak si to nedokážu představit. Ale jo proč ne. Ať nám klidně píše, občas si to přečtu, občas je to ehm poučné. Někdy je mi ho líto, tak mu odepíšu. Ale když nás zve každý den na kolo (protože má furt za to, že nemáme absolutně žádnou kondici a jen sedíme doma za facebookem) a tento rok dokonce i na pivo (asi si všiml, že moje vlasy potřebují posílit pivními vitamíny), je to hodně otravné. Mohly bychom být jeho dcery, což by tak nevadilo, pokud by to nebylo skutečně to poslední na světě, co bych chtěla. Je totiž povahově fakt odporný. Neustále se nad nás povyšuje, což samo o sobě naznačuje, že ten člověk vlastně nic nedokázal a neumí nic jiného, než dělat, že je lepší. No vždyť to znáte. Přitom na náš obdiv a něco, co by vyvolalo opravdový respekt, má přesně nula dispozicí.
Největší vtip je v tom, že kdyby tohle našel, tak mi akorát začne psát čtyřikrát tak arogantněji, že jako můj názor vůbec nebere v potaz.
Ale ulevit jsem si prostě musela. Namyšlence, kteří na to mají absolutně nulové právo, prostě N E N Á V I D Í M.

Tak tedy dále. Brno se blíží, sny o nejhezčím spolužákovi se hromadí a náš vztah v nich se postupně vyvíjí. Jsem si jistá, že to všechno není jen tak a mám ve skutečnosti věštecké schopnosti a za tři roky vás budu zvát na naši svatbu. Významné mrk.
Co je ještě víc boží, budu mít v tom velkoměstě konečně i kde bydlet! Akorát teda nemám na čem spát. Kromě podlahy a stolu. Ale salám! Hlavně, že na mě nebude pršet a budu si mít kam schovat svoje bio jídlo (konečně!). A co je ještě víc boží, budu jezdit do/ze školy stejnou trasou jako již zmiňovaný nejhezčí spolužák. No neposer se z toho! Pro jistotu dodávám, že tohle fakt nepíše třináctiletá holka. Což mě přivádí k tomu, že se blíží moje narozky - druhé s dvojkou na začátku. Fakt jsem tak stará?

Ještě aspoň za krátkou zmínku stojí náš 90korunový dluh v té jediné normální hospodě u nás, kde jsme poprvé viděly toho namyšlence. Takže teďka prostě nemáme kde pít. Teda jako pod střechou. Protože jinak můžeme pít kdekoliv, samozřejmě. Třeba za městem u letiště. S nejlepší kamarádkou pod sluncem (viz foto nahoře) a nejlepším bývalým spolužákem. Aspoň ty dny do začátku školy rychleji ubíhají. (Fakt jsem netušila, že z toho budu mít někdy takovou radost.)
Teda až na to, že ta nejlepší kamarádka pod sluncem včera přestala pít. Dala si to dokonce na fejsbuk a má u toho asi deset lajků, takže prostě serious business. Na to lze říci jen:

„To je osud.“ -Pavel Trávníček

P.S. Jsem zvědavá, kdy napíšu nějaký článek přes den.))

úterý 6. srpna 2013

Tak jaké máte prázdniny, bitches?

Já mám za sebou Foals a Klaxons na RfP, Pohodu ♥ a Colours ♥ a kromě toho se flákám doma, chodím běhat v pět ráno, dělám pop pilates pro začátečníky (Cassey je ňufka a připomíná mi mou milovanou vietnamskou bývalou spolužačku, se kterou jdu na McFlurry v září, až bude velký comeback do velkoměsta!) a občas zajdu ven s mou nejlepší kamarádkou. A nechodím ven chlastat a nechodím se nikam koupat, i když jsem si koupila boží plavky za osm stovek. A stále hledáme byt a bude nás pět a bude to super, i když asi první měsíc budeme spát na nádraží, jak to tak vidím. A na konci srpna se mi narodí S Y N O V E C. A zrušila jsem si na prázdniny fejsbuk a je to tak super nemuset furt z nudy scrollovat zeď a číst si ty hovna. A viděla jsem potřetí Bídníky a umím super sangriu a dvoubarevný čokoládový cheesecake (dík, Martine Škodo a Meg v kuchyni).

středa 1. května 2013


Tři otázky, na které se mě lidi ptají asi nejvíc a které fakt nesnáším:
1) Kdy si budeš dělat řidičák?
2) Ty nepiješ tvrdý alkohol???!
3) (nějaký chlapec z horní dolní) A jakou ty vlastně posloucháš hudbu?

A samozřejmě takové ty klasiky jako jak jde život, co nového, co ve škole, líbí se ti Brno nepočítám, ale ty mi ani tak nevadí, protože se od nich dá i odvést řeč jinam. Ale co se týče prvních dvou otázek, co k tomu říct. Prostě ne, tečka, konec. Ano, nikdy nevím, kdy se mi bude řidičák hodit, ale aut je padesát triliónů po celém světě a nevidím důvod, proč bych měla svět zamořovat ještě víc svým podílem, když se úplně spokojím s vlaky a MHD. Co se týče otázky číslo dvě - ne nepiju, spokojím se s vínem a pivem, děkuji, po tvrdém mám docela zběsilé stavy a navíc mi ani nechutná, takže what is the point. A řeči typu "však si musíš uživat, dokud jsi student"? Ugh. Ne, prosím.
No a trojka to je samo o sobě... Líbí se mi, že se někdo zajímá o věc, která je pro mě asi úplně nejpodstatnější. Ale když ten člověk nevypadá vyloženě jako hipstřík nebo jsme se nepotkali na koncertě nějaké mé oblíbené kapely, tak je to fakt hodně hodně hodně hodně těžké na toto odpovědět! (To už s ním radši proberu svůj velmi smutný milostný život.) Každopádně, přišla jsem na takový malý trik - vždycky řeknu, že mám ráda "třeba Blur". Když ten člověk neví, kdo jsou Blur - nemá cenu se dále namáhat!

čtvrtek 28. března 2013

Počasí, počasí, počasí. To je momentálně asi nejčastější téma, co? Furt jenom kolem sebe slyším, jak už lidi chtějí nosit pouze mikiny a jak Vánoce na sněhu nejsou, ale Velikonoce budou a jak se budem moct o hodinu dýl sáňkovat, až nastane letní čas (asi nejtrapnější vtip století, fakt že jo). No bóže. Neříkám, že se taky netěším, až přestanu nosit ten pitomý kabát a boty, které už vůbec nejsou tak hezké jako v prosinci, ale ty blbé kecy má stejně příroda na háku, tak proč se tím obtěžovat a zbytečně namáhat hlasivky, když se můžou šetřit na něco inteligentnějšího.
Místo toho si tedy mé milované slunce a normální teplotu k šťastnému životu (20-30°C) nahrazuji krásnou hudbou a že se jí během tohoto a loňského roku vyrojilo! Zmíním zde ale jen jednu z nových neočmuchaných kapel, kterou u nás stále moc lidí nezná. Teda, abyste mi rozuměli, to je úplně normální, že hudbu, kterou poslouchám, většina lidí nezná, ale v tomto případě ji neznají ani ti, co obvykle tu hudbu, co většina lidí nezná, znají! Neslýchané! Přitom v domovině oné kapely si už dávno užívají úcty a lásky (přinejmenším) ze stran indie komunit a hipsterských smetánek (občas se vyjadřuju fakt divnou češtinou, ale nemůžete se divit někomu, kdo dopodrobna studuje cizí jazyk JASNÝ!?).
Tak přestaňte bručet a buďte také in love s In Love od Peace!



neděle 3. března 2013

Je to tady. Konečně jedu na koleje na dva týdny, což mimojiné znamená, že alespoň dvakrát si odpustím jízdu nechutně přeplněnými vlaky (i když dneska jsem byla nasardinkovaná vedle poměrné hezkého kluka, který se ještě k tomu díval na Trainspotting), ale to by nešlo, abych to neposrala. Kufr jsem nacpala vším možným, především jarními věcmi, když má teda přijít těch 10-15 stupňů, přeci jen, kvůli proslule brzkému jaru jsem do tohoto města vůbec šla (teď bude všem jasné, kde že teda studuju). Viva la south Moravia!!! No nic. Prostě jarní bunda, pár bot, milion triček, ponožek a spoďárů a po půl roce také hurá jupí hrnec na vaření! (Kdo jde zítra se mnou nakupovat do marks end spensr potravin???). A pak nastoupím do vlaku, natěšená na tři hodiny nepřetržitého poslouchání znovuobjevených New Order a ... počkat, v té kapsičce, kam jsem si chtěla dát iPod, ho nemůžu najít. Nevadí, asi bude tady. Cože? Taky ne! Tak prohledávám všechno možné i nemožné a ne ne ne NE. Moje láska nebeská zůstala doma! Uvidíme se až za 12 dní! DVANÁCT! Může mi někdo laskavě vysvětlit, jak mám přežít těch d-v-a-n-á-c-t dní v tramvaji, obzvlášť když jezdím tou jedinou, co jezdí z Hlaváku na Českou - tedy průměrně dvacet milionů lidí na jeden vagon? Jak mám přehlušit to nespočetné množství naprosto ZBYTEČNÝCH lidských zvuků, kterých jsem byla za poslední rok ušetřena díky mému miláčkovi z Apple-u? A jak neslyšet ty debilní historky všech těch debilů, co mě nezajímají (jak debilní historky, tak debilové), protože nastal "můj" týden v měsíci a vůbec jsem prostě psychicky labilní člověk? Hm?
Death is near, I guess.

pátek 15. února 2013

Jazykověda je pro ošklivky!

Tak a je to tady. Mám za sebou první semestr a první zkouškové a taky první definitivní F! Jak ohavné písmenko! Nu dobře, všechno je jednou poprvé a musím uznat, že jsem si ho i trošku zasloužila, protože jsem ve srovnání s maturitou na zkoušky totálně s prominutím srala. Ale přesto, proboha, vždyť je to tak odporný předmět, který mi v životě k ničemu nebude. Jistě, studuju jazyk, tudíž by se jazykověda měla zdát logicky potřebná, ale už vidím, jak se mě při překládání, tlumočení nebo zahraničním obchodním jednání (nejsem troškař, žejo) zničehonic zeptají na disciplíny morfologického subsystému jazyka či základní druhy transkripce nebo co. Myslela jsem, že ukončením gymplu dojde i k ukončení notorické otázky "K čemu mi tenhle předmět kurva bude?!!" Omlouvám se všem středoškolákům za zničení iluzí, ale bohužel, je to tak. Maturita je ještě větší fraška, než si myslíte! A to je fakt!!!

Fajn, nechť se uklidním, napíšu i o něčem jiném. Během minulého semestru se mnou obývala prostory mého vysokoškolského bydliště aneb kolejního pokoje jistá slečna, s kterou jsem si tak nějak sedla i nesedla. (Prostě chápete ne?) Měly jsme stejný vkus na knihy, oblečení, nevím co. Ale vlastně jsme si neměly co říct. Nehádaly jsme se, tolerovaly jsme se. Ale asi jako manželé po 45 letech. Tudíž mě ani neudivovalo, když se rozhodla naše hnízdečko nelásky opustit. Samozřejmě, nebylo to jen kvůli mně, ale asi jsem na tom měla podíl. A upřímně? Jsem děsně ráda. Sice už tak jsem byla v Brně furt sama, ale počet plusů vyplývajících z jejího přestěhování převyšuje moji hlubokou nesamostatnost. Můžu chodit do sprch jenom zabalená v ručníku, můžu spát nahá, můžu tu mít bordel jak v tanku, můžu chodit bosky po pokoji, protože se mi na nohy nebudou přilepovat její vysoce nezdravé vlasy, můžu jít spát ve tři hodiny ráno, můžu vstávat na ranní hodiny a jíst kornflejky bez pocitů viny, že ji tím budím, můžu si pouštět nahlas hudbu, můžu skajpovat s kámoškama, můžu využít její prázdné skříně, můžu si o půlnoci dát čokoládu a necítit se jako tlustoprd a spousta dalších výhod, jež můžu považovat za výhody asi fakt jenom já. Viva la samota! Teď jen doufám, že mi sem nešoupnou někoho jiného.

A poslední věc. V prvním zkouškovém jsem měla jen jednu ústní zkoušku a ta probíhala - samozřejmě - v párech, které jsme si museli - samozřejmě!! - domluvit dopředu. Pro mě, dceru anxiety cat a socially awkward penguin, to neznamenalo nic jiného, než čistý horor. A jak to nakonec dopadlo? Nechala jsem to osudu (jako vždy) a že se poptám až před zkouškou. Někdo na mě přece musí zbýt. A udělala jsem dobře. Hodně dobře. Byla jsem totiž nakonec ve dvojičce s nejhezčím klukem, s kterým jsem si už během semestru docela sedla, a z nervozity a tak jsme se před zkouškou nasmáli a vymýšleli jsme "utopické scénáře" a tak vůbec. (Upřímně doufám, že tento blog ten kluk v životě nenajde, protože se se mnou určitě děsně nudil a až si to přečte, tak si bude myslet, že jsem ještě divnější, než si myslel.)(Což mi připomíná, že i na vyšce pokračuje takové to, že si každý myslí, že jsem děsně chytrá a že se fakt děsně učím a přitom...viz začátek článku.) A vůbec nevím, jaká je pointa tohoto odstavce, tak ji prosím nehledejte.

Vlastně ani nevím, jaká je pointa celého článku. Ale takový už je život.

sobota 26. ledna 2013

"Dejte si aspoň dobrou večeři, to je vždy ta správná volba!"
- Martin Škoda
Přesně tak!
Aneb dovolte mi, abych citoval...