Už jsem tu psala (myslím), že ráda čtu. Činím tak od té doby, co jsem začla číst, tedy od mateřské školky - i když chápu, že v období dnešní generace malých školkových géniů se nemám už čím chlubit.
Není to tak, že jsem už ve třinácti milovala Nietzscheho a Pána much; četla jsem "romány pro dívky" na jedno brdo, stejně jako jsem v dětství četla pohádky na jedno brdo. Uznávané a kvalitnější knížky, ke kterým se narozdíl od většiny románků vrátím i ve stáří, jsem začala číst až v posledních dvou letech (samozřejmě, existovaly i výjimky jako např. My děti ze stanice ZOO v sedmé třídě, která mě mimojiné naučila držet se dál od drog :D). Nerada to přiznávám, ale prakticky všechny znám díky tak nenáviděnému předmětu Česká literatura. (Aspoň k něčemu mi ten gympl bude.)
Tím chci říct, že jsem ve výběru četby nebyla dokonalá, ale lepším se. Proto si dovoluji napsat následující větu. Nesnáším lidi, kteří označují Malého prince za svou nejoblíbenější knihu. "Pokaždé v ní najdou něco nového!" (Ta naše doma je asi z jiného vydání, je tam pořád stejný text, stejné obrázky, stejná cena. Asi se podívám ještě jednou.) Je docela zvláštní, že většina, co ji označuje za nej nej nej, jsou... prostě mladší než já. Nevím, jak nějaká čtrnáctipatnáctišestnáctiletá slečna může pochopit tato životní moudra, nebo co že to tam nachází. Co znají o životě? Ale vlastně - co my všichni známe o životě? Já myslím, že život budeme opravdu znát, až na jeho samém konci - což je škoda mimochodem. Ale to jsem trochu odbočila. Prostě v tomto věku se o život nikdo nestará. Hlavní je "chlastat hulit kouřit šukat".
Takže ne, slečny, je zbytečné si na něco hrát a kresbu Malého prince na vaši profilovce vám fakt nežeru.
sobota 10. září 2011
neděle 4. září 2011
Jak jsem psala na twitteru, k tomuto "článku" mě přinutila Betty MacDonald (-ová, pokud to tak máte radši). Teda ne doslova ona, ale její zápisky o lyžování. Člověka potěší, když zjistí, že ne každý na lyžích touží trávit každý zimní víkend a že prostě ne každému to jde jak po másle. Tím se dostávám k důvodům, proč tě nenávidím, lyžování! (a nebude jich pět ani deset, i když vlastně ještě ani nevím, kolik jich bude):
1) Je to sport. Fajn, sport mám v jisté míře ráda a některé dokonce miluji a omezuji je jen díky své pylové alergii. Tak v čem je problém tedy? Vždyť v zimě pyl není žeano. No právě. ZIMA. Nesnáším zimu. Nesnáším lidi, co si přejou zimu (fajn, to bych asi měla odvolat, protože si ji přeje hodně známých). Prostě miluju, když na mě sluníčko pálí a je mi příjemně v tričku a kraťasích a nezebou mě ani nožičky ani ručičky (které mám věčně studené chjo). Jakmile začne jen mírně přituhovat, kromě končetin trpí především můj krk, jenž je asi méně těsněný než u normálních lidí nebo nevím, každopádně jakmile jdu ven bez šátku/šály/nákrčníku/čehokoliv a fouká studenější vítr, bolest v krku se hlásí během pěti minut. Takže jistě chápete, že většinu zimního času trávím doma zavřená s horkými vanami, horkými čaji a horkými kakay a raději bych se udusila astmatickým záchvatem na svém milovaném (momentálně píchlém:( ) kole, než abych někde brázdila stráně s megaultrastudeným větrem o závod (ještě jsem se nezmínila o svém zánětu lícního nervu - na ten si taky musím dávat pozor. Takže když už nic, tak aspoň tohle mě omlouvá).
2) Ano, s tím brázděním stráně s megaultrastudeným větrem o závod jsem to trochu přehnala. Popis větru je na místě a všechno, ale jde o to, že já vlastně ani pořádně jezdit neumím. Lyžák mi byl docela k ničemu, protože bych potřebovala ještě tak dva týdny, abych se to pořádně naučila - ale o to jsem fakt nestála ani v nejmenším. Ještě několik týdnů poté mě totiž bolel zadek a lýtko, které mě OD TÉ DOBY občas pobolívá i teď, když dělám nějakou větší námahu (třeba festivaly a tak), a taky ta hrozná zima a nuda pro nespolečenského tvora.
Tak jako tak, moje pointa je, že jsem prostě strašně nemotorná a netrpělivá = vražedná kombinace. Když mi prostě něco nejde hned od začátku, tak s tím praštím o zem a jdu jinam. To samé s lyžováním. Nebýt mě nechápajících do-sportů-nadšených instruktorů a peněz do lyžáku vložených odjela bych hned první den. Proto taky nemám ráda plno sportů - nejdou mi a já nemám nervy na to učit se je.
A pak taky mám takový trošku od věci strach, že se prostě bojím, když moje nohy nestojí pevně na souši (výjimkou je snad jedině plavání). Nevím, jak vám to vysvětlit, ale jde prostě o jeden z těch iracionálních strachů, který nechápe nikdo kromě lidí, kteří tím >trpí< (ne že bych znala někoho jiného, než sebe).
Sumasumárum jsem prostě teplomilný pošuk s nízkým tlakem, postiženým lícním nervem, krkem náchylným k prochladnutí a poťouchlou fóbií, kterému se jednoduše nemůžete divit, že nemiluje tento všeobecně lidmi milovaný sport.
1) Je to sport. Fajn, sport mám v jisté míře ráda a některé dokonce miluji a omezuji je jen díky své pylové alergii. Tak v čem je problém tedy? Vždyť v zimě pyl není žeano. No právě. ZIMA. Nesnáším zimu. Nesnáším lidi, co si přejou zimu (fajn, to bych asi měla odvolat, protože si ji přeje hodně známých). Prostě miluju, když na mě sluníčko pálí a je mi příjemně v tričku a kraťasích a nezebou mě ani nožičky ani ručičky (které mám věčně studené chjo). Jakmile začne jen mírně přituhovat, kromě končetin trpí především můj krk, jenž je asi méně těsněný než u normálních lidí nebo nevím, každopádně jakmile jdu ven bez šátku/šály/nákrčníku/čehokoliv a fouká studenější vítr, bolest v krku se hlásí během pěti minut. Takže jistě chápete, že většinu zimního času trávím doma zavřená s horkými vanami, horkými čaji a horkými kakay a raději bych se udusila astmatickým záchvatem na svém milovaném (momentálně píchlém:( ) kole, než abych někde brázdila stráně s megaultrastudeným větrem o závod (ještě jsem se nezmínila o svém zánětu lícního nervu - na ten si taky musím dávat pozor. Takže když už nic, tak aspoň tohle mě omlouvá).
2) Ano, s tím brázděním stráně s megaultrastudeným větrem o závod jsem to trochu přehnala. Popis větru je na místě a všechno, ale jde o to, že já vlastně ani pořádně jezdit neumím. Lyžák mi byl docela k ničemu, protože bych potřebovala ještě tak dva týdny, abych se to pořádně naučila - ale o to jsem fakt nestála ani v nejmenším. Ještě několik týdnů poté mě totiž bolel zadek a lýtko, které mě OD TÉ DOBY občas pobolívá i teď, když dělám nějakou větší námahu (třeba festivaly a tak), a taky ta hrozná zima a nuda pro nespolečenského tvora.
Tak jako tak, moje pointa je, že jsem prostě strašně nemotorná a netrpělivá = vražedná kombinace. Když mi prostě něco nejde hned od začátku, tak s tím praštím o zem a jdu jinam. To samé s lyžováním. Nebýt mě nechápajících do-sportů-nadšených instruktorů a peněz do lyžáku vložených odjela bych hned první den. Proto taky nemám ráda plno sportů - nejdou mi a já nemám nervy na to učit se je.
A pak taky mám takový trošku od věci strach, že se prostě bojím, když moje nohy nestojí pevně na souši (výjimkou je snad jedině plavání). Nevím, jak vám to vysvětlit, ale jde prostě o jeden z těch iracionálních strachů, který nechápe nikdo kromě lidí, kteří tím >trpí< (ne že bych znala někoho jiného, než sebe).
Sumasumárum jsem prostě teplomilný pošuk s nízkým tlakem, postiženým lícním nervem, krkem náchylným k prochladnutí a poťouchlou fóbií, kterému se jednoduše nemůžete divit, že nemiluje tento všeobecně lidmi milovaný sport.
úterý 26. července 2011
Nevídáno.
Za jeden den jsem stihla dva filmy - dobře, nic světoborného, ale obojí byly pecky, které můžu jen doporučit. A to už lze mluvit o nějaké té výjimečnosti (jo a pro 1000 věcí, co mě serou - já to takhle čtu: výjimečnosti).


SUBMARINE / JMENUJI SE OLIVER TATE
Film o Oliverově první lásce s pyromankou alergickou na psy, kterou zároveň protínají problémy s rodiči, za což můžou noví sousedé - "ninjas". Hrozně se mi líbila kamera a taky, jak furt Oliver mele a mele a i když říká obyčejné věci, připadá vám to takové... roztomilé. Stejně jako jejich láska. To zabrali úplně dokonale. Jenom ten příběh s rodiči mi tam přijde tak nějak "navíc"; ne, že bych ho tam nechtěla, ale není podle mě tak dobře udělaný jako část první, o seznámení s Jordanou (pyromankou alergickou na psy). Tak jako tak, úžasný film! Richard Ayoade je cítit v každém záběru (v tom nejlepším slova smyslu) a hlas Alexe Turnera potěší sluchové orgány nejen indie-kids.


HEATHERS
Černá komedie. Jak všude píšou. A to sedí dokonale, výstižně, v pravém smyslu. (Lépe by sedělo snad už jen "psychárna". Ale vzhledem k červenému vlnovkovému podtržení tento výraz ani neexistuje.)
Tento film mě překvapoval od začátku až do konce. Dokonce i šokoval. Ze začátku mi to přišlo opravdu vtipné, ale pár minut před koncem jsem už měla nahnáno. A i když si to nakonec (pozor spoiler! :D) odskákal ten nejhezčí herec (který už sice stejně není hezký, jelikož je to z osmdesátek, ale whatever), tak jsem za to byla ráda, protože jsem ho začala v průběhu filmu nesnášet (ano, prosím).
Abych trochu lépe nastínila děj - Veronika je v clique nejoblíbenějších holek na škole spolu s dalšími třemi holkami (každá se jmenuje Heather!). Jejich vztah nejpřesněji vyjádří následující Veroničina hláška: "She's my best friend. God, I hate her." A od toho se to všechno odvíjí.
(Ještě chci říct, že jsem spolu s Veronikou od začátku sympatizovala s tou tlustou holkou. Tudíž pro mě to byl snad nejlepší konec, co kdy byl napsán.) (Jo a to oblečení je občas fakt děsivé. Ale Veronika semtam mívala krásné punčocháčky. Hlavně ty modré, viz. mozaika výše.)

Tak snad aspoň někoho tyto filmy (či jeden film) zaujaly natolik, že si je pustí. Nemám důvod vám lhát, opravdu stojí za to.


SUBMARINE / JMENUJI SE OLIVER TATE
Film o Oliverově první lásce s pyromankou alergickou na psy, kterou zároveň protínají problémy s rodiči, za což můžou noví sousedé - "ninjas". Hrozně se mi líbila kamera a taky, jak furt Oliver mele a mele a i když říká obyčejné věci, připadá vám to takové... roztomilé. Stejně jako jejich láska. To zabrali úplně dokonale. Jenom ten příběh s rodiči mi tam přijde tak nějak "navíc"; ne, že bych ho tam nechtěla, ale není podle mě tak dobře udělaný jako část první, o seznámení s Jordanou (pyromankou alergickou na psy). Tak jako tak, úžasný film! Richard Ayoade je cítit v každém záběru (v tom nejlepším slova smyslu) a hlas Alexe Turnera potěší sluchové orgány nejen indie-kids.


HEATHERS
Černá komedie. Jak všude píšou. A to sedí dokonale, výstižně, v pravém smyslu. (Lépe by sedělo snad už jen "psychárna". Ale vzhledem k červenému vlnovkovému podtržení tento výraz ani neexistuje.)
Tento film mě překvapoval od začátku až do konce. Dokonce i šokoval. Ze začátku mi to přišlo opravdu vtipné, ale pár minut před koncem jsem už měla nahnáno. A i když si to nakonec (pozor spoiler! :D) odskákal ten nejhezčí herec (který už sice stejně není hezký, jelikož je to z osmdesátek, ale whatever), tak jsem za to byla ráda, protože jsem ho začala v průběhu filmu nesnášet (ano, prosím).
Abych trochu lépe nastínila děj - Veronika je v clique nejoblíbenějších holek na škole spolu s dalšími třemi holkami (každá se jmenuje Heather!). Jejich vztah nejpřesněji vyjádří následující Veroničina hláška: "She's my best friend. God, I hate her." A od toho se to všechno odvíjí.
(Ještě chci říct, že jsem spolu s Veronikou od začátku sympatizovala s tou tlustou holkou. Tudíž pro mě to byl snad nejlepší konec, co kdy byl napsán.) (Jo a to oblečení je občas fakt děsivé. Ale Veronika semtam mívala krásné punčocháčky. Hlavně ty modré, viz. mozaika výše.)

Tak snad aspoň někoho tyto filmy (či jeden film) zaujaly natolik, že si je pustí. Nemám důvod vám lhát, opravdu stojí za to.
sobota 23. července 2011
Dobrou noc!
Achjo. Chci tu mít taky nějakou partu lidí, s kterýma bych pařila a kteří by znali Mardošu a Bublajse!
Možná jsem moc náročná... stačila by mi ta parta lidí, s kterýma bych pařila.
úterý 12. července 2011
Teďka je osm? Jo. A co je v devět? Devět je teď a stojíš tu.
Festivalyyyy. Jedna osoba (zdravím!) mi včera připomněla, že jsem tohle už dlouho nedělala (nepsala o muzikantech), takže to napravím aspoň takhle. Původně jsem chtěla psát o každém, koho jsem viděla, ale nakonec imaginární čtenáře seznámím jen s těmi, co mě nejvíce zaujali a ještě jsem je neviděla. (Tím pádem padají naše místní Holčovice, ale co už.)

KATE NASH @ ROCK FOR PEOPLE
No jó, ječela i tam kde neměla, ale byla krásná, energická a já byla celkově šťastná, že ji doopravdy vidím, tu, která mi v nejhorších časech stejně nejvíc rozumí. I kamarádce bych to odpustila, odpustím to i jí a děkuji Rock for People, že ji sem dokopali!

KATE NASH @ ROCK FOR PEOPLE
No jó, ječela i tam kde neměla, ale byla krásná, energická a já byla celkově šťastná, že ji doopravdy vidím, tu, která mi v nejhorších časech stejně nejvíc rozumí. I kamarádce bych to odpustila, odpustím to i jí a děkuji Rock for People, že ji sem dokopali!
úterý 5. července 2011
Rock for Tvrdý játra
Jako obvykle jsem dorazila pozdě a řídila se heslem "v nejlepším se má přestat", takže jsem na RfP byla jen dva dny, ale bohatě mi to stačilo, abych se naplnila štěstím (škoda, že se to samé nedá říct o fyzičce). Viděla jsem všechny, co jsem chtěla vidět - Kate Nash, Wombats, Kele a White Lies (a pak pár dalších) - a žádný mě nezklamal, přesně naopak!!! Mimojiné jsem viděla také lidi, které jsem chtěla už nějakou tu dobu potkat - pana S, pana V :D a na poslední chvíli dokonce i slečnu B ,woo!
Měla jsem trochu obavy, že to tam psychicky sama nezvládnu, ale nakonec jsem to přežila s přehledem. Taky je fakt, že když jste sami, tak se vás lidé (resp. muži) nebojí tolik oslovit, takže se stavěním stanu, hledáním určitých objektů jako je bankomat nebo sezením o samotě s pivem jsem neměla žádné problémy a vždycky se někdo našel... No ale myslím, že třetí den už bych se docela nudila.
Takhle to bylo d o k o n a l é.
Měla jsem trochu obavy, že to tam psychicky sama nezvládnu, ale nakonec jsem to přežila s přehledem. Taky je fakt, že když jste sami, tak se vás lidé (resp. muži) nebojí tolik oslovit, takže se stavěním stanu, hledáním určitých objektů jako je bankomat nebo sezením o samotě s pivem jsem neměla žádné problémy a vždycky se někdo našel... No ale myslím, že třetí den už bych se docela nudila.
Takhle to bylo d o k o n a l é.
čtvrtek 2. června 2011
Má nejlepší dovolená (reportáž do školy)
Je zdánlivě obyčejný červencový den, skoro poledne. Blíží se čas oběda, ale na ten výjimečně vůbec nemyslíme. Právě totiž vyrážíme z příjemné zahrádky v (ach bože, nemůžu si vzpomenout, doplním později) do Hradce Králové splnit si svůj malý sen. Cesta obyčejně není dlouhá, avšak tentokrát ji prodlužovala naše nedočkavost. Ale nakonec jsme se dočkaly. Dveře auta se otevírají a naše nohy dopadají na půdu areálu již tradičního hudebního festivalu Rock for People. Po počáteční nevíře, že jsme skutečně tady, mě má kamarádka a festivalová společnice Katka radostí obejme a děkuje mi, že jsem ji sem "dotáhla". (Musím přiznat, že jsem si to zasloužila.)
Spolu s námi přijeli i Katčina sestra a její přítel, kteří se od nás záhy oddělili, a my se rozhodly prohlédnout si celý areál samy. Naše nejoblíbenější skupina, kvůli které jsme se rozhodly utratit tisíc tři sta korun za lístek, byla až v pozdní večer, takže jsme měly spoustu času. Nelze však říct, že bychom se nudily. Výhodou tohoto a dalších velkých festivalů je, že na programu nemusí být nic lákavého, a přesto se můžete snadno zabavit. Jen obcházení stánků nám trvalo několik hodin, aniž bychom si něco koupily. Mezi naše nejoblíbenější patřily samozřejmě ty s jídlem a pitím. Výběr byl celkem široký, i když jsme občas postrádaly trochu zdravější stravu, například ovoce, zeleninu nebo čerstvé džusy. Ale těch pár dní s palačinkami, párky v rohlíku a slaďoučkou rozpuštěnou zmrzlinou v kelímku, samozřejmě nikoho nezabije.
Další oblíbenou aktivitou nás i mnoha dalších lidí bylo sledování seriálu Futurama ve stanu zbrusu nové televize Prima Cool. Stačilo si počkat, kdy se uvolní jeden z pohodlných polštářů, a mohli jste se dívat až do svítání, resp. do tří hodin ráno, kdy se areál uzavírá. Jedinou nevýhodou byla poloha stanu - stál přesně uprostřed mezi všemi hlavními pódii, tudíž jsme občas neslyšeli ani ň.
Festival Rock for People je však především o hudbě (ale nejen o rocku, jak vypovídá název). Tentokrát se pořadatelé opravdu překonali a pozvali našemu vkusu hodně blízké zpěváky a skupiny, včetně naše nejoblíbenější vůbec, jak jsem již zmínila. Většina pocházela právě z lůna nejlepší světové muziky - Velké Británie, ale i tuzemské skupiny stály za shlédnutí. Zejména novější muzikanti si nás získali, protože narozdíl od již všeobecně známých jmen nemají příliš fanoušků, a tak na nich byla znát radost, že jsme se na ně přišli podívat. Osobně si myslím, že tento ročník se bude kvalitními hudebními jmény jen těžko překonávat, možná, že se už nepřekoná nikdy. Každopádně jsem moc ráda, že jsem se na tento festival, který můžu všem vřele doporučit, dostala a doufám, že to nebylo naposled.
Spolu s námi přijeli i Katčina sestra a její přítel, kteří se od nás záhy oddělili, a my se rozhodly prohlédnout si celý areál samy. Naše nejoblíbenější skupina, kvůli které jsme se rozhodly utratit tisíc tři sta korun za lístek, byla až v pozdní večer, takže jsme měly spoustu času. Nelze však říct, že bychom se nudily. Výhodou tohoto a dalších velkých festivalů je, že na programu nemusí být nic lákavého, a přesto se můžete snadno zabavit. Jen obcházení stánků nám trvalo několik hodin, aniž bychom si něco koupily. Mezi naše nejoblíbenější patřily samozřejmě ty s jídlem a pitím. Výběr byl celkem široký, i když jsme občas postrádaly trochu zdravější stravu, například ovoce, zeleninu nebo čerstvé džusy. Ale těch pár dní s palačinkami, párky v rohlíku a slaďoučkou rozpuštěnou zmrzlinou v kelímku, samozřejmě nikoho nezabije.
Další oblíbenou aktivitou nás i mnoha dalších lidí bylo sledování seriálu Futurama ve stanu zbrusu nové televize Prima Cool. Stačilo si počkat, kdy se uvolní jeden z pohodlných polštářů, a mohli jste se dívat až do svítání, resp. do tří hodin ráno, kdy se areál uzavírá. Jedinou nevýhodou byla poloha stanu - stál přesně uprostřed mezi všemi hlavními pódii, tudíž jsme občas neslyšeli ani ň.
Festival Rock for People je však především o hudbě (ale nejen o rocku, jak vypovídá název). Tentokrát se pořadatelé opravdu překonali a pozvali našemu vkusu hodně blízké zpěváky a skupiny, včetně naše nejoblíbenější vůbec, jak jsem již zmínila. Většina pocházela právě z lůna nejlepší světové muziky - Velké Británie, ale i tuzemské skupiny stály za shlédnutí. Zejména novější muzikanti si nás získali, protože narozdíl od již všeobecně známých jmen nemají příliš fanoušků, a tak na nich byla znát radost, že jsme se na ně přišli podívat. Osobně si myslím, že tento ročník se bude kvalitními hudebními jmény jen těžko překonávat, možná, že se už nepřekoná nikdy. Každopádně jsem moc ráda, že jsem se na tento festival, který můžu všem vřele doporučit, dostala a doufám, že to nebylo naposled.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)