sobota 23. července 2011

Dobrou noc!


Achjo. Chci tu mít taky nějakou partu lidí, s kterýma bych pařila a kteří by znali Mardošu a Bublajse!
Možná jsem moc náročná... stačila by mi ta parta lidí, s kterýma bych pařila.

úterý 12. července 2011

Teďka je osm? Jo. A co je v devět? Devět je teď a stojíš tu.

Festivalyyyy. Jedna osoba (zdravím!) mi včera připomněla, že jsem tohle už dlouho nedělala (nepsala o muzikantech), takže to napravím aspoň takhle. Původně jsem chtěla psát o každém, koho jsem viděla, ale nakonec imaginární čtenáře seznámím jen s těmi, co mě nejvíce zaujali a ještě jsem je neviděla. (Tím pádem padají naše místní Holčovice, ale co už.)



KATE NASH @ ROCK FOR PEOPLE
No jó, ječela i tam kde neměla, ale byla krásná, energická a já byla celkově šťastná, že ji doopravdy vidím, tu, která mi v nejhorších časech stejně nejvíc rozumí. I kamarádce bych to odpustila, odpustím to i jí a děkuji Rock for People, že ji sem dokopali!

úterý 5. července 2011

Rock for Tvrdý játra

Jako obvykle jsem dorazila pozdě a řídila se heslem "v nejlepším se má přestat", takže jsem na RfP byla jen dva dny, ale bohatě mi to stačilo, abych se naplnila štěstím (škoda, že se to samé nedá říct o fyzičce). Viděla jsem všechny, co jsem chtěla vidět - Kate Nash, Wombats, Kele a White Lies (a pak pár dalších) - a žádný mě nezklamal, přesně naopak!!! Mimojiné jsem viděla také lidi, které jsem chtěla už nějakou tu dobu potkat - pana S, pana V :D a na poslední chvíli dokonce i slečnu B ,woo!
Měla jsem trochu obavy, že to tam psychicky sama nezvládnu, ale nakonec jsem to přežila s přehledem. Taky je fakt, že když jste sami, tak se vás lidé (resp. muži) nebojí tolik oslovit, takže se stavěním stanu, hledáním určitých objektů jako je bankomat nebo sezením o samotě s pivem jsem neměla žádné problémy a vždycky se někdo našel... No ale myslím, že třetí den už bych se docela nudila.
Takhle to bylo d o k o n a l é.

čtvrtek 2. června 2011

Má nejlepší dovolená (reportáž do školy)

Je zdánlivě obyčejný červencový den, skoro poledne. Blíží se čas oběda, ale na ten výjimečně vůbec nemyslíme. Právě totiž vyrážíme z příjemné zahrádky v (ach bože, nemůžu si vzpomenout, doplním později) do Hradce Králové splnit si svůj malý sen. Cesta obyčejně není dlouhá, avšak tentokrát ji prodlužovala naše nedočkavost. Ale nakonec jsme se dočkaly. Dveře auta se otevírají a naše nohy dopadají na půdu areálu již tradičního hudebního festivalu Rock for People. Po počáteční nevíře, že jsme skutečně tady, mě má kamarádka a festivalová společnice Katka radostí obejme a děkuje mi, že jsem ji sem "dotáhla". (Musím přiznat, že jsem si to zasloužila.)

Spolu s námi přijeli i Katčina sestra a její přítel, kteří se od nás záhy oddělili, a my se rozhodly prohlédnout si celý areál samy. Naše nejoblíbenější skupina, kvůli které jsme se rozhodly utratit tisíc tři sta korun za lístek, byla až v pozdní večer, takže jsme měly spoustu času. Nelze však říct, že bychom se nudily. Výhodou tohoto a dalších velkých festivalů je, že na programu nemusí být nic lákavého, a přesto se můžete snadno zabavit. Jen obcházení stánků nám trvalo několik hodin, aniž bychom si něco koupily. Mezi naše nejoblíbenější patřily samozřejmě ty s jídlem a pitím. Výběr byl celkem široký, i když jsme občas postrádaly trochu zdravější stravu, například ovoce, zeleninu nebo čerstvé džusy. Ale těch pár dní s palačinkami, párky v rohlíku a slaďoučkou rozpuštěnou zmrzlinou v kelímku, samozřejmě nikoho nezabije.

Další oblíbenou aktivitou nás i mnoha dalších lidí bylo sledování seriálu Futurama ve stanu zbrusu nové televize Prima Cool. Stačilo si počkat, kdy se uvolní jeden z pohodlných polštářů, a mohli jste se dívat až do svítání, resp. do tří hodin ráno, kdy se areál uzavírá. Jedinou nevýhodou byla poloha stanu - stál přesně uprostřed mezi všemi hlavními pódii, tudíž jsme občas neslyšeli ani ň.

Festival Rock for People je však především o hudbě (ale nejen o rocku, jak vypovídá název). Tentokrát se pořadatelé opravdu překonali a pozvali našemu vkusu hodně blízké zpěváky a skupiny, včetně naše nejoblíbenější vůbec, jak jsem již zmínila. Většina pocházela právě z lůna nejlepší světové muziky - Velké Británie, ale i tuzemské skupiny stály za shlédnutí. Zejména novější muzikanti si nás získali, protože narozdíl od již všeobecně známých jmen nemají příliš fanoušků, a tak na nich byla znát radost, že jsme se na ně přišli podívat. Osobně si myslím, že tento ročník se bude kvalitními hudebními jmény jen těžko překonávat, možná, že se už nepřekoná nikdy. Každopádně jsem moc ráda, že jsem se na tento festival, který můžu všem vřele doporučit, dostala a doufám, že to nebylo naposled.

pondělí 25. dubna 2011

Americano romantico mucho


Chystá se americká verze filmu LOL. LOL! S Miley Cyrus v ústřední roli. Trolololol.

Ne nedokážu si to představit a i když jsem tvrdila, že nesnáším předsudky, v tomto případě se to jinak nedá. Francouzský stejnojmenný film se podobně jako Angus, thongs and perfect snogging dějem neliší od ostatních filmů pro nás tzv. mladistvé, ale scény jsou jednoduché a nutí nás s úsměvem přemýšlet nad našimi láskami v šestnácti letech. Celkově nás prostě BAVÍ. (Nebo aspoň mě.) Nenásilně. To je to hlavní slovo a hlavní rozdíl se zámořskou tvorbou filmů, které sice mají stejný děj, ale jinak jsou celkově neúnosně trapné. Kromě toho, že tam často dávají herce, kteří jsou přirození jak plast (Amanda Bynes, již zmiňovaná Miley Cyrus, sestry Olsenovy a spousta dalších), se nás snaží rozesmát strašně vtipnými scénkami, jejichž genialitu ještě dovrší prvotřídní dabing, a pak dojmout stejně dojemnými scénkami, kde hraje tesklivá hudba. A toto prosím podtrhnout a zvýraznit. To mě na američánské tvorbě sere nejvíc. Když začne hrát ta známá hudba, co mi má snad vehnat slzy do očí, mám chuť se vyzvracet. Je to jako, když si k vám v jídelně přisedne ten člověk, kterého šíleně nesnášíte, a jeho hlas vám neustále hučí do hlavy, a vy si nepřejete nic jiného, než ho lištit táckem o hlavu, v čemž vám brání pouze společenské konvence.
Mám prostě mnohem radši, když si vážné věci říkají bez hudby v pozadí - prostě přirozeně. Taky mi za zády nezačne hrát místní orchestr, když mě někdo k smrti urazí nebo mi řekne, že mě miluje. Je to tak těžké pochopit?
(Samozřejmě, byla řeč pouze o romantických komediích, především pro "teeny", pokud to někdo nepoznal. Nezastírám, že existuje spousta geniálních amerických filmů - jenže ne v tomto žánru.)

sobota 9. dubna 2011

Dneska se mi zdálo, že jsem s ním:


chodila na jógu, která se provozovala v naší fyzikárně, pak jsme spolu usli v hospodě a probudili se v mém pokoji, kde na nás čuměl David Hasselhof z okna :D A očividně nás chtěl zabít.
Není tu někdo Sigmund Freud?

sobota 2. dubna 2011

Bolí mě držka.
To je zase den!