pátek 15. února 2013

Jazykověda je pro ošklivky!

Tak a je to tady. Mám za sebou první semestr a první zkouškové a taky první definitivní F! Jak ohavné písmenko! Nu dobře, všechno je jednou poprvé a musím uznat, že jsem si ho i trošku zasloužila, protože jsem ve srovnání s maturitou na zkoušky totálně s prominutím srala. Ale přesto, proboha, vždyť je to tak odporný předmět, který mi v životě k ničemu nebude. Jistě, studuju jazyk, tudíž by se jazykověda měla zdát logicky potřebná, ale už vidím, jak se mě při překládání, tlumočení nebo zahraničním obchodním jednání (nejsem troškař, žejo) zničehonic zeptají na disciplíny morfologického subsystému jazyka či základní druhy transkripce nebo co. Myslela jsem, že ukončením gymplu dojde i k ukončení notorické otázky "K čemu mi tenhle předmět kurva bude?!!" Omlouvám se všem středoškolákům za zničení iluzí, ale bohužel, je to tak. Maturita je ještě větší fraška, než si myslíte! A to je fakt!!!

Fajn, nechť se uklidním, napíšu i o něčem jiném. Během minulého semestru se mnou obývala prostory mého vysokoškolského bydliště aneb kolejního pokoje jistá slečna, s kterou jsem si tak nějak sedla i nesedla. (Prostě chápete ne?) Měly jsme stejný vkus na knihy, oblečení, nevím co. Ale vlastně jsme si neměly co říct. Nehádaly jsme se, tolerovaly jsme se. Ale asi jako manželé po 45 letech. Tudíž mě ani neudivovalo, když se rozhodla naše hnízdečko nelásky opustit. Samozřejmě, nebylo to jen kvůli mně, ale asi jsem na tom měla podíl. A upřímně? Jsem děsně ráda. Sice už tak jsem byla v Brně furt sama, ale počet plusů vyplývajících z jejího přestěhování převyšuje moji hlubokou nesamostatnost. Můžu chodit do sprch jenom zabalená v ručníku, můžu spát nahá, můžu tu mít bordel jak v tanku, můžu chodit bosky po pokoji, protože se mi na nohy nebudou přilepovat její vysoce nezdravé vlasy, můžu jít spát ve tři hodiny ráno, můžu vstávat na ranní hodiny a jíst kornflejky bez pocitů viny, že ji tím budím, můžu si pouštět nahlas hudbu, můžu skajpovat s kámoškama, můžu využít její prázdné skříně, můžu si o půlnoci dát čokoládu a necítit se jako tlustoprd a spousta dalších výhod, jež můžu považovat za výhody asi fakt jenom já. Viva la samota! Teď jen doufám, že mi sem nešoupnou někoho jiného.

A poslední věc. V prvním zkouškovém jsem měla jen jednu ústní zkoušku a ta probíhala - samozřejmě - v párech, které jsme si museli - samozřejmě!! - domluvit dopředu. Pro mě, dceru anxiety cat a socially awkward penguin, to neznamenalo nic jiného, než čistý horor. A jak to nakonec dopadlo? Nechala jsem to osudu (jako vždy) a že se poptám až před zkouškou. Někdo na mě přece musí zbýt. A udělala jsem dobře. Hodně dobře. Byla jsem totiž nakonec ve dvojičce s nejhezčím klukem, s kterým jsem si už během semestru docela sedla, a z nervozity a tak jsme se před zkouškou nasmáli a vymýšleli jsme "utopické scénáře" a tak vůbec. (Upřímně doufám, že tento blog ten kluk v životě nenajde, protože se se mnou určitě děsně nudil a až si to přečte, tak si bude myslet, že jsem ještě divnější, než si myslel.)(Což mi připomíná, že i na vyšce pokračuje takové to, že si každý myslí, že jsem děsně chytrá a že se fakt děsně učím a přitom...viz začátek článku.) A vůbec nevím, jaká je pointa tohoto odstavce, tak ji prosím nehledejte.

Vlastně ani nevím, jaká je pointa celého článku. Ale takový už je život.

sobota 26. ledna 2013

"Dejte si aspoň dobrou večeři, to je vždy ta správná volba!"
- Martin Škoda
Přesně tak!
Aneb dovolte mi, abych citoval...

úterý 22. ledna 2013

Ty žabomyší hádky ohledně prezidentských voleb 2013 mě už dost serou, s prominutím. Je to furt to samé. Ten furt spí, nejde mu rozumět, u novoročního projevu by musely být titulky. Ten furt chlastá, žere, je to hulvát a nedokáže mluvit slušně. Ten byl u komunistů, ten prožil mládí v Rakousku a párkrát se zmínil, že ho Česko nezajímá. Kalousek, současná vláda, minulá vláda, která se současnou úzce souvisí, Klaus, opoziční smlouva, školné, ekologie, Evropská unie, ... Bla bla bla. Furt to samé dokola. Nezajímá mě to! To si fakt myslíte, že tím někoho přesvědčíte? Ne. Jenom v komentářích způsobíte děsně seriózní hádku, kde se objeví všechny argumenty vyjmenované výše a akorát si dotyční zbytečně znepříjemní den a ničeho nedosáhnou. Prostě proč? Je to vaše svobodná volba, nikdo vám do toho nemá co kecat a stejně tak vy nemáte žádné právo to rozmlouvat ostatním.
Slovo tolerance úplně ztratilo na významu.
Už ať je neděle.
P.S. Ti, co se dušují, že budou v případě výhry toho nebo onoho emigrovat, ať se mi prosím po volbách ozvou, abych jim mohla přijít s radostí zamávat na rozloučenou!

sobota 1. prosince 2012

Muse

Sice nemám moc chuť blogovat, ale o tomhle nemůžu nenapsat. O koncertě Muse v Praze. Popravdě jsem původně ani neplánovala, že na ně půjdu. Začlo to tím, že Sigur Rós ohlásili koncert ve Vídni a jelikož jsem měla pár týdnů do maturity, moje reakce byla jasná - domluvila jsem se s rodiči, že jestli maturitu udělám, koupí mi na ně lístek. Maturitu jsem sice udělala, ale Sigur Rós byli beznadějně vyprodaní. Ještě teď brečím po nocích. Každopádně, rodiče tedy řekli, že mi koupí lístek na nějaký jiný koncert. A několik dní na to oznámili Muse koncert dokonce přímo v Praze - a moje bolístka na srdíčku byla zalepena.
Předem bych chtěla říct, že na Muse se mi líbí, jak dokážou sjednotit posluchače Evropy 2 a největší hipstery světa. Komu jinému se to kdy podařilo? Sice je fakt, že novým albem u nejzarytějších indie posluchačů klesli na bod mrazu a všude jen slyším, jak s tímto albem hluboce klesli a je to s nima od HAARPu čím dál horší... ale upřímně? Zaprvé, dokud ti dotyční nedokážou tolik co Muse, nepřikládám jejich názorům žádný význam. Zadruhé, jsem jen ráda, že do doby koupě lístku jsem Muse poslouchala spíš povrchně a znala jen ty největší "hity", takže jsem si mohla The 2nd Law užít naplno. A nejvíc jsem si ho užila právě na koncertě. I nové písničky, věřte tomu nebo ne, měly skvělou energii a rozhýbaly sedící, stojící, mladší i starší. A o tom, že u Plug In Baby jsem se podruhé narodila myslím nemusím ani psát a je to úplně jasné. A kdybych si na (mimochodem hodně dobré a výstižné) recenzi na iDnes nepřečetla, že Matt Bellamy má oslabené hlasivky, tak bych to v životě nepoznala. Zpíval úžasně, šly mi z toho uši kolem, husina mi naskakovala každých pět sekund a u písniček jako Explorers jsem se skoro rozbrečela.
Jenže co bylo nejlepší - nebyla to pastva jen pro uši. Takovou show, jakou udělali Muse, už snad nikdy nezažiju (pokud na ně nepůjdu znova, samozřejmě). Nemuseli si nacvičovat těžkou choreografii a tahat s sebou dvacet tanečníků a tucty kulis jako třeba Christina Aguilera, Rihanna a nevím jaké rádoby hvězdy... Ne, to ne. Jednoduše a prostě tam nasázeli desítky LCD obrazovek (to se podívejte na fotky, protože nejsem schopná to ani popsat) a nás, děti internetu a počítačové techniky, málem dohnali k slzám tou vymakaností, nádhernými záběry kamer a a a...bože můj, docházejí mi slova a už nevím, jak lépe tu nádheru vyjádřit.
Shrnuto do jedné věty: Lístek za jeden a půl tisíc, zážitek milionový. Kdo nešel jen kvůli zklamání z nového alba, toho upřímně lituji a posílám mu sušenku.

pondělí 19. listopadu 2012

46. týden

Tento týden byl jednoduše fiasko. Chtěla jsem si původně vylít srdce (či душу) na Twitter, ale aby to bylo děsně moc vtipné jako ostatně všecky mé tweety (né asi) a neztratilo to pointu a tak dále, musela bych to rozepsat asi do desíti tweetů a já nerada spamuju. Prostě #firstworldproblems. A proto jsou zde tato slova, které možná - někdo - někdy přečte.

Fiasko první a zároveň druhé, tramvaje a pozdní příchody. Celou základní a střední školu jsem to měla 5-10 minut pěšky do školy, vycházela jsem v 7:45-7:50, když jsem měla na 8, a život byl krásný. Pak jsem zvítězila nad maturitou a krása skončila. Nyní to mám do školy 15-20 minut tramvají. A protože to je málo srandy, tak ještě přidejte 10 minut pěší chůze na zastávku. Už toto samo o sobě je pro mě prostě šílené. Sotva se po dvou měsících jakžtakž aklimatizuji a začínám si uvědomovat, že dochvilnost je pro jízdu MHD vážně důležitá, bum! Přijde šestačtyřicátý týden v roce.
Že v pondělí ráno nestíhám tramvaj odjíždějící v 7:43 mě nerozhodí a jedu jako obvykle v 7:49. Ostatně, to 7:43 jsem si do hlavy vtloukla naschvál, protože se znám a i když se budu snažit vyjít tak, abych stihla první tramvaj, stihnu akorát tu druhou. Trošku se zdržím v šatně (ano, mám tělocvik v pondělí ráno, ano, je to šílené), takže doťapkám pozdě, ale ještě ani nezačala prezenčka, tudíž - no stress. Mezi tělocvikem a následujícím seminářem mám 50 minut času, což logicky na koleje nestíhám, na snídani v kavárně to taky nestíhám (už jsem to zkoušela), takže se obvykle vyvalím na schody před učebnou a přemýšlím o smyslu života. Tentokrát se ve mně probudila shopaholická duše a šla jsem si pobrečet nad novými kolekcemi do centra. Světe div se, stihla jsem to na hodinu tak krásně, že i dochvilný člověk by záviděl. A pak se něco stalo. Myslím, že za to může karma. Asi se na mě nasrala, protože jsem se zase vykašlala na právní nauku a jazykovědu (karmo, vyslov si jenom ty názvy přednášek a pochopíš mě!).

----------------------------------

Tady jsem přestala, protože by mi jinak ujel vlak domů, kam jsem se rozhodla utéct před tímto ohavným týdnem, který pak ještě svou ohavností NEKONČIL, vůbec ne, pokračovalo to taťkovou zbytečnou protivností na jeho mamku, zrušení srazu s nejlepšími lidmi našeho kraje, kdy jsem pak chtěla jen sedět a čumět do zdi, jenže přišla (zase jiná) babička s dědou, kteří s rodičema probírali politiku a nemoci v rodině, což mě tak docela vzhledem k mému stavu nezajímalo, nakonec ani na víno nedošlo, které mi rodiče slíbili, pak jsem seděla ve vlaku zpátky - střídavě s uřvanýma a učuměnýma děckama a puberťákama se slovní zásobou omezenou na pičo, kozy a ty vole, kteří byli roztahaní po celé sedačce a mně nezbylo než mít nohy na okně, pak přestal splachovat záchod a smrdělo to sračkama a půl hodinu před dojezdem do velkoměsta jsem usnula a probudila se s hlavou SKORO na rameni cizího chlapa. Teď už je pětapadesát minut po půlnoci, začal 47. týden a já doufám, že tyhle srandy už skončily.

Ještě jsem teda chtěla říct, že se mi nechce pokračovat s "tím nahoře", takže tady jsou moje poznámky, které jsem původně chtěla začlenit do textu a tak:

Bohužel to nefunguje, když tramvaje jezdí jen co deset minut. Co tam budu deset minut napřed dělat, když se tam nejsem schopná s nikým kvalitně pobavit, pokud nemám v ruce sklenici vína? Takže se snažím chodit na tu, která tam přijíždí akorát

Třetí a poslední fiasko, které bude na krátké povídání (fakt!). (Toto mělo být o tom, že mi nejde intonační konstrukce č.3 a vlastně mi nejde asi tak žádná intonační konstrukce a dost mě to dojebává, jako!)

A o zrušení oslavy- -- -


Už jsem doma zabalená do deky s hřejivým kocourem v náručí???

To je hrůza. Snad to někdy dopíšu.

pátek 26. října 2012

Na jaře jsem tu slibovala, posedlá myšlenkami na vysokou školu, že hned napíšu, jaké to tam je a všechno. Do svého druhého domova jezdím každý týden už měsíc, tak jsem si řekla, že bych mohla začít.

První týden mě velkoměsto (tak tomu budu říkat, jo) jako znuděného maloměšťáka naprosto pohltilo. Potkala jsem fajn člověka, s kterým jsem se od té doby nebavila a asi už ani bavit nebudu, seznámila se se spolubydlícími, jela plno špatnými tramvajemi a byla na svých prvních přednáškách. Když jsem dojela domů a viděla všude kolem jen úchylné dělníky, malá děcka, znuděné matky s kočárkama a postarší generaci, bylo mi z toho na nic.
Každopádně, jak jde čas, začínám se domů těšit víc a víc. Růžové brýle mi spadly hodně brzo, co? Hlavně a především mi chybí nějaká kámoška do nepohody, která by se mnou chodila (skoro) všude. Ta mi zůstala bohužel v tom nudném maloměstě. A přijede mi až za dva roky! Co mám do té doby dělat? Spolužáci jsou sice fajn a poměrně družní, ale nikam s nimi nechodím kromě after-večerní-přednášky parties. A kromě jednoho člověka si ani nedokážu představit, že by z nás byli nějací velcí kámoši. Dále jsem tam potkala i druhého fajn člověka mimo obor a kolej. (S kterým se snad ještě budu bavit!) Ale nemůžu s ním chodit furt že? A moje skvělá kamarádka, se kterou jsem chodila do školy od 1. třídy do maturity a až rozdílné vyšky nás rozdělily (i když alespoň mají sídlo ve stejném městě), má hrozně debilní rozvrh. Tudíž jsem si zvykla, že prakticky skoro všude chodím sama. Nevadí mi být sama, to ne, většinou spíš naopak, ale čeho je moc, toho je příliš.
Ještě bych to bez těch lidí přežila, kdybych věděla, že mě na koleji čeká můj milovaný kocourek. Ale bohužel! Po něm se mi asi stýská nejvíc. Mamce a nejlepší kamarádce můžu zavolat a napsat, ale takto? Když jsem jeden víkend skoro nebyla doma a furt někde lítala a neměla moc interakce s kocourem, zažila jsem pak jeden z nejhorších týdnů v mém životě vůbec. Bylo mi strašně. Toužila jsem po společnosti, ale zároveň jsem se všem vyhýbala a tak. Jasný důkaz, že felinoterapie fakt není mýtus.
A tím bych prozatím skončila, protože v tomto případě moje jediný přání NENÍ opakování a já si musím užít co nejvíc času se svým čtyřnohým terapeutem!

Časem napíšu o mém zabijáckém pondělí a čtvrtku, krásném úterý a středě a možná i o něčem jiném, pokud se něco zajímavého do té doby naskytne.

sobota 25. srpna 2012

Nie. Radšej knihu.

Nedávno jsem někde viděla obrázek, na kterém byl zobrazen jeden člověk v dvou protichůdných situacích:

Doma: "Radši bych byl na nějaké party."
Na party: "Radši bych byl doma."
(ten překlad je trochu blbý, ale nějak mě nenapadla lepší fráze, tak pardon)

To je přesně můj případ. Doma, když se večer někdy opravdu nudím, toužím po tom někam jít a "ztřískat se", obzvlášť při čtení té-zet-vé drunk tweets. Představuju si při tom, jak děsně dobře bych se měla a jak bych všude lítala šílená a šťastná a tak. A jakmile nějaká taková šance přijde, tak se děsně těším.
No jenže pak přijde realita, kdy stojím/sedím v chumlu lidí a i přestože jsem ve společnosti, tak se cítím jako nejosamělejší člověk na světě. Při mém štěstí se tam pije jen vodka (kterou nesnáším), ale to je vlastně skoro jedno, protože ať piju cokoliv, tak ten boží pocit nadpozemskosti se nedostavuje a mně se chce akorát brečet z toho, jak jsem nemožná, jak mě nikdo nemá rád, protože mě ani nemůže mít rád, protože jsem nemožná a tak dále, a jediné na co mám chuť je se zachumlat do peřin, cvrlikat na svého milovaného kocoura a dělat něco až hříšně nespolečenského, jako třeba hrát debilní závislácké karty na iPodu a poslouchat do toho hudbu, která 70% populace nezajímá, protože ji rádia nehrajou a tak vůbec.

Prostě nemám ráda ožíračky, nerada jsem venku do rána, mám ráda svou "chvilku pro sebe" (a tím nemyslím to, že si sním margotku nebo nějaký jogurt), ráda spím, ráda nic nedělám, ráda dělám jogu, ráda si čtu, ráda koukám na komediální seriály. Nemusím být hned nejnudnější člověk na světě ne? Vždyť by to mělo být právě naopak, když se dokážu bavit i jinak, než s vodkou v ruce.

Proto mě taky potěšil nedávný rozhovor s mou milovanou Zooey Deschanel, která je na tom úplně stejně jako já! Může být ten člověk ještě dokonalejší? Co? ... Jo a ještě jedno "on the bright side". Konečně mě napadlo jiné téma na blog, než slintání nad panem Dokonalým (což si tu i přes svou snahu být co nejvíce anonymní nemůžu dovolit).