středa 1. května 2013


Tři otázky, na které se mě lidi ptají asi nejvíc a které fakt nesnáším:
1) Kdy si budeš dělat řidičák?
2) Ty nepiješ tvrdý alkohol???!
3) (nějaký chlapec z horní dolní) A jakou ty vlastně posloucháš hudbu?

A samozřejmě takové ty klasiky jako jak jde život, co nového, co ve škole, líbí se ti Brno nepočítám, ale ty mi ani tak nevadí, protože se od nich dá i odvést řeč jinam. Ale co se týče prvních dvou otázek, co k tomu říct. Prostě ne, tečka, konec. Ano, nikdy nevím, kdy se mi bude řidičák hodit, ale aut je padesát triliónů po celém světě a nevidím důvod, proč bych měla svět zamořovat ještě víc svým podílem, když se úplně spokojím s vlaky a MHD. Co se týče otázky číslo dvě - ne nepiju, spokojím se s vínem a pivem, děkuji, po tvrdém mám docela zběsilé stavy a navíc mi ani nechutná, takže what is the point. A řeči typu "však si musíš uživat, dokud jsi student"? Ugh. Ne, prosím.
No a trojka to je samo o sobě... Líbí se mi, že se někdo zajímá o věc, která je pro mě asi úplně nejpodstatnější. Ale když ten člověk nevypadá vyloženě jako hipstřík nebo jsme se nepotkali na koncertě nějaké mé oblíbené kapely, tak je to fakt hodně hodně hodně hodně těžké na toto odpovědět! (To už s ním radši proberu svůj velmi smutný milostný život.) Každopádně, přišla jsem na takový malý trik - vždycky řeknu, že mám ráda "třeba Blur". Když ten člověk neví, kdo jsou Blur - nemá cenu se dále namáhat!

čtvrtek 28. března 2013

Počasí, počasí, počasí. To je momentálně asi nejčastější téma, co? Furt jenom kolem sebe slyším, jak už lidi chtějí nosit pouze mikiny a jak Vánoce na sněhu nejsou, ale Velikonoce budou a jak se budem moct o hodinu dýl sáňkovat, až nastane letní čas (asi nejtrapnější vtip století, fakt že jo). No bóže. Neříkám, že se taky netěším, až přestanu nosit ten pitomý kabát a boty, které už vůbec nejsou tak hezké jako v prosinci, ale ty blbé kecy má stejně příroda na háku, tak proč se tím obtěžovat a zbytečně namáhat hlasivky, když se můžou šetřit na něco inteligentnějšího.
Místo toho si tedy mé milované slunce a normální teplotu k šťastnému životu (20-30°C) nahrazuji krásnou hudbou a že se jí během tohoto a loňského roku vyrojilo! Zmíním zde ale jen jednu z nových neočmuchaných kapel, kterou u nás stále moc lidí nezná. Teda, abyste mi rozuměli, to je úplně normální, že hudbu, kterou poslouchám, většina lidí nezná, ale v tomto případě ji neznají ani ti, co obvykle tu hudbu, co většina lidí nezná, znají! Neslýchané! Přitom v domovině oné kapely si už dávno užívají úcty a lásky (přinejmenším) ze stran indie komunit a hipsterských smetánek (občas se vyjadřuju fakt divnou češtinou, ale nemůžete se divit někomu, kdo dopodrobna studuje cizí jazyk JASNÝ!?).
Tak přestaňte bručet a buďte také in love s In Love od Peace!



neděle 3. března 2013

Je to tady. Konečně jedu na koleje na dva týdny, což mimojiné znamená, že alespoň dvakrát si odpustím jízdu nechutně přeplněnými vlaky (i když dneska jsem byla nasardinkovaná vedle poměrné hezkého kluka, který se ještě k tomu díval na Trainspotting), ale to by nešlo, abych to neposrala. Kufr jsem nacpala vším možným, především jarními věcmi, když má teda přijít těch 10-15 stupňů, přeci jen, kvůli proslule brzkému jaru jsem do tohoto města vůbec šla (teď bude všem jasné, kde že teda studuju). Viva la south Moravia!!! No nic. Prostě jarní bunda, pár bot, milion triček, ponožek a spoďárů a po půl roce také hurá jupí hrnec na vaření! (Kdo jde zítra se mnou nakupovat do marks end spensr potravin???). A pak nastoupím do vlaku, natěšená na tři hodiny nepřetržitého poslouchání znovuobjevených New Order a ... počkat, v té kapsičce, kam jsem si chtěla dát iPod, ho nemůžu najít. Nevadí, asi bude tady. Cože? Taky ne! Tak prohledávám všechno možné i nemožné a ne ne ne NE. Moje láska nebeská zůstala doma! Uvidíme se až za 12 dní! DVANÁCT! Může mi někdo laskavě vysvětlit, jak mám přežít těch d-v-a-n-á-c-t dní v tramvaji, obzvlášť když jezdím tou jedinou, co jezdí z Hlaváku na Českou - tedy průměrně dvacet milionů lidí na jeden vagon? Jak mám přehlušit to nespočetné množství naprosto ZBYTEČNÝCH lidských zvuků, kterých jsem byla za poslední rok ušetřena díky mému miláčkovi z Apple-u? A jak neslyšet ty debilní historky všech těch debilů, co mě nezajímají (jak debilní historky, tak debilové), protože nastal "můj" týden v měsíci a vůbec jsem prostě psychicky labilní člověk? Hm?
Death is near, I guess.

pátek 15. února 2013

Jazykověda je pro ošklivky!

Tak a je to tady. Mám za sebou první semestr a první zkouškové a taky první definitivní F! Jak ohavné písmenko! Nu dobře, všechno je jednou poprvé a musím uznat, že jsem si ho i trošku zasloužila, protože jsem ve srovnání s maturitou na zkoušky totálně s prominutím srala. Ale přesto, proboha, vždyť je to tak odporný předmět, který mi v životě k ničemu nebude. Jistě, studuju jazyk, tudíž by se jazykověda měla zdát logicky potřebná, ale už vidím, jak se mě při překládání, tlumočení nebo zahraničním obchodním jednání (nejsem troškař, žejo) zničehonic zeptají na disciplíny morfologického subsystému jazyka či základní druhy transkripce nebo co. Myslela jsem, že ukončením gymplu dojde i k ukončení notorické otázky "K čemu mi tenhle předmět kurva bude?!!" Omlouvám se všem středoškolákům za zničení iluzí, ale bohužel, je to tak. Maturita je ještě větší fraška, než si myslíte! A to je fakt!!!

Fajn, nechť se uklidním, napíšu i o něčem jiném. Během minulého semestru se mnou obývala prostory mého vysokoškolského bydliště aneb kolejního pokoje jistá slečna, s kterou jsem si tak nějak sedla i nesedla. (Prostě chápete ne?) Měly jsme stejný vkus na knihy, oblečení, nevím co. Ale vlastně jsme si neměly co říct. Nehádaly jsme se, tolerovaly jsme se. Ale asi jako manželé po 45 letech. Tudíž mě ani neudivovalo, když se rozhodla naše hnízdečko nelásky opustit. Samozřejmě, nebylo to jen kvůli mně, ale asi jsem na tom měla podíl. A upřímně? Jsem děsně ráda. Sice už tak jsem byla v Brně furt sama, ale počet plusů vyplývajících z jejího přestěhování převyšuje moji hlubokou nesamostatnost. Můžu chodit do sprch jenom zabalená v ručníku, můžu spát nahá, můžu tu mít bordel jak v tanku, můžu chodit bosky po pokoji, protože se mi na nohy nebudou přilepovat její vysoce nezdravé vlasy, můžu jít spát ve tři hodiny ráno, můžu vstávat na ranní hodiny a jíst kornflejky bez pocitů viny, že ji tím budím, můžu si pouštět nahlas hudbu, můžu skajpovat s kámoškama, můžu využít její prázdné skříně, můžu si o půlnoci dát čokoládu a necítit se jako tlustoprd a spousta dalších výhod, jež můžu považovat za výhody asi fakt jenom já. Viva la samota! Teď jen doufám, že mi sem nešoupnou někoho jiného.

A poslední věc. V prvním zkouškovém jsem měla jen jednu ústní zkoušku a ta probíhala - samozřejmě - v párech, které jsme si museli - samozřejmě!! - domluvit dopředu. Pro mě, dceru anxiety cat a socially awkward penguin, to neznamenalo nic jiného, než čistý horor. A jak to nakonec dopadlo? Nechala jsem to osudu (jako vždy) a že se poptám až před zkouškou. Někdo na mě přece musí zbýt. A udělala jsem dobře. Hodně dobře. Byla jsem totiž nakonec ve dvojičce s nejhezčím klukem, s kterým jsem si už během semestru docela sedla, a z nervozity a tak jsme se před zkouškou nasmáli a vymýšleli jsme "utopické scénáře" a tak vůbec. (Upřímně doufám, že tento blog ten kluk v životě nenajde, protože se se mnou určitě děsně nudil a až si to přečte, tak si bude myslet, že jsem ještě divnější, než si myslel.)(Což mi připomíná, že i na vyšce pokračuje takové to, že si každý myslí, že jsem děsně chytrá a že se fakt děsně učím a přitom...viz začátek článku.) A vůbec nevím, jaká je pointa tohoto odstavce, tak ji prosím nehledejte.

Vlastně ani nevím, jaká je pointa celého článku. Ale takový už je život.

sobota 26. ledna 2013

"Dejte si aspoň dobrou večeři, to je vždy ta správná volba!"
- Martin Škoda
Přesně tak!
Aneb dovolte mi, abych citoval...

úterý 22. ledna 2013

Ty žabomyší hádky ohledně prezidentských voleb 2013 mě už dost serou, s prominutím. Je to furt to samé. Ten furt spí, nejde mu rozumět, u novoročního projevu by musely být titulky. Ten furt chlastá, žere, je to hulvát a nedokáže mluvit slušně. Ten byl u komunistů, ten prožil mládí v Rakousku a párkrát se zmínil, že ho Česko nezajímá. Kalousek, současná vláda, minulá vláda, která se současnou úzce souvisí, Klaus, opoziční smlouva, školné, ekologie, Evropská unie, ... Bla bla bla. Furt to samé dokola. Nezajímá mě to! To si fakt myslíte, že tím někoho přesvědčíte? Ne. Jenom v komentářích způsobíte děsně seriózní hádku, kde se objeví všechny argumenty vyjmenované výše a akorát si dotyční zbytečně znepříjemní den a ničeho nedosáhnou. Prostě proč? Je to vaše svobodná volba, nikdo vám do toho nemá co kecat a stejně tak vy nemáte žádné právo to rozmlouvat ostatním.
Slovo tolerance úplně ztratilo na významu.
Už ať je neděle.
P.S. Ti, co se dušují, že budou v případě výhry toho nebo onoho emigrovat, ať se mi prosím po volbách ozvou, abych jim mohla přijít s radostí zamávat na rozloučenou!

sobota 1. prosince 2012

Muse

Sice nemám moc chuť blogovat, ale o tomhle nemůžu nenapsat. O koncertě Muse v Praze. Popravdě jsem původně ani neplánovala, že na ně půjdu. Začlo to tím, že Sigur Rós ohlásili koncert ve Vídni a jelikož jsem měla pár týdnů do maturity, moje reakce byla jasná - domluvila jsem se s rodiči, že jestli maturitu udělám, koupí mi na ně lístek. Maturitu jsem sice udělala, ale Sigur Rós byli beznadějně vyprodaní. Ještě teď brečím po nocích. Každopádně, rodiče tedy řekli, že mi koupí lístek na nějaký jiný koncert. A několik dní na to oznámili Muse koncert dokonce přímo v Praze - a moje bolístka na srdíčku byla zalepena.
Předem bych chtěla říct, že na Muse se mi líbí, jak dokážou sjednotit posluchače Evropy 2 a největší hipstery světa. Komu jinému se to kdy podařilo? Sice je fakt, že novým albem u nejzarytějších indie posluchačů klesli na bod mrazu a všude jen slyším, jak s tímto albem hluboce klesli a je to s nima od HAARPu čím dál horší... ale upřímně? Zaprvé, dokud ti dotyční nedokážou tolik co Muse, nepřikládám jejich názorům žádný význam. Zadruhé, jsem jen ráda, že do doby koupě lístku jsem Muse poslouchala spíš povrchně a znala jen ty největší "hity", takže jsem si mohla The 2nd Law užít naplno. A nejvíc jsem si ho užila právě na koncertě. I nové písničky, věřte tomu nebo ne, měly skvělou energii a rozhýbaly sedící, stojící, mladší i starší. A o tom, že u Plug In Baby jsem se podruhé narodila myslím nemusím ani psát a je to úplně jasné. A kdybych si na (mimochodem hodně dobré a výstižné) recenzi na iDnes nepřečetla, že Matt Bellamy má oslabené hlasivky, tak bych to v životě nepoznala. Zpíval úžasně, šly mi z toho uši kolem, husina mi naskakovala každých pět sekund a u písniček jako Explorers jsem se skoro rozbrečela.
Jenže co bylo nejlepší - nebyla to pastva jen pro uši. Takovou show, jakou udělali Muse, už snad nikdy nezažiju (pokud na ně nepůjdu znova, samozřejmě). Nemuseli si nacvičovat těžkou choreografii a tahat s sebou dvacet tanečníků a tucty kulis jako třeba Christina Aguilera, Rihanna a nevím jaké rádoby hvězdy... Ne, to ne. Jednoduše a prostě tam nasázeli desítky LCD obrazovek (to se podívejte na fotky, protože nejsem schopná to ani popsat) a nás, děti internetu a počítačové techniky, málem dohnali k slzám tou vymakaností, nádhernými záběry kamer a a a...bože můj, docházejí mi slova a už nevím, jak lépe tu nádheru vyjádřit.
Shrnuto do jedné věty: Lístek za jeden a půl tisíc, zážitek milionový. Kdo nešel jen kvůli zklamání z nového alba, toho upřímně lituji a posílám mu sušenku.